Je suis Vlastenec
Jak vychovat vlastence? Jak vypěstovat muže ochotné pomáhat a obětovat život za vlast? Jak proměnit armádu žoldáků v oddané vlastenecké bojovníky? Takové otázky si klade naše generalita. A já k tomu mám pár řádků.
Můj soused pan Vomáčka je vlastenec. Bývalý voják z povolání, od dětství vedený k lásce k vlasti. Ta láska se u něj neprobudila sama od sebe – vyrostl v prostředí, kde slovo národ mělo váhu. Pan Vomáčka nenechal svůj rozum zlomit mainstreamovými médii a stále hledá pravdu o dění ve světě. Je fascinující, že člověk, který sotva dokončil učňák, je dnes jedním z nejsilnějších vlastenců, které znám. Jak je možné, že se stal vojákem bez dotovaných letních táborů pro chlapce nad 18? Jak to, že letos středoškoláci o prázdninách v armádě dobrovolně cvičili? Byla to láska k vlasti – nebo jen k žoldu?
Vychovat žoldáka není těžké. Stačí ho naučit spoléhat na peníze a pohodlný život, dokud ho nepošlou hájit pozice v zapadlých Kozojedech. Ale bude takový člověk bojovat? Obětuje život? Unese tlak? Nebo raději uteče na home office?
Letos na brigádách chyběly stovky kluků. Kdo je nahradil? Kdo seče trávu kolem silnic? Kdo pracuje na stavbách? Kdo buduje vlast? Kdo se učí být užitečný, místo aby slepě opakoval rozkazy? Odpověď znám: všechny práce, které by mohli dělat naši mladíci, teď zastávají uprchlíci z Krajiny, pro které je vojenská služba rozsudkem smrti. Co je na tom špatně? Pro ty, kdo uvažují čistě ekonomicky (input–output–kaput), vůbec nic. Ti ať si raději čtou FISTING CLASS (nebo jak se to teď jmenuje) a hledají si třetí či pátou ženu. Zvítězte sami nad sebou a milujte Velkého Bratra.
Jádro pudla je v tom, že místo aby byli kluci odmala vedeni k lásce k vlasti a měli možnost přes léto rozvíjet své schopnosti na brigádách, je jim vlastenectví vnucováno skrze finanční injekce. Proč? Protože pro ně nejsou adekvátní brigády. Co se na brigádě naučíš, jinde nezažiješ – to je moje osobní zkušenost. Místo českých kluků teď trávu sečou cizinci s vlajkami svých zemí na traktorech. Je to v pořádku? Probudí to v našich budoucích vojácích lásku k vlasti? Když moje děti uvidí všude cizí vlajky, jaký vztah k naší zemi si vytvoří?
Salámisté, kteří budou křičet, že nemám koukat koni na zuby a mám být rád za posekanou trávu, mohou přestat číst. Chceme vidět, jak práce, která by mohla posílit naše schopnosti a národní hrdost (třeba i tím, že na traktor vyvěsíme českou vlajku), přechází do rukou cizinců. Představte si ten řev, kdyby na těch traktorech vlály vlajky té jisté plynem zásobené Federace. Co dát na traktor levotočivý symbol indického boha Surji – proti tomu přece nikdo nemůže nic namítat, ne? Indové pracují, vytvářejí hodnoty, tak ať si dají na traktor, co chtějí!
Je toho na mě prostě moc. Na jedné straně mám být jako pan Vomáčka a ochotně padnout ve válce, která nic nevyřeší, jen přeskupí figurky na šachovnici. Na druhé straně mi cpou symboly země, která s námi má společného snad jen řídící úředníky od tam na břehu témže. Jak se mám stát vlastencem? Je už kurz vlastenectví pro otce od rodin? Kde naše generalita sežene maso do mlýna, až mladí kluci utečou do ciziny a já, otec rodiny, raději taky vezmu nohy na ramena? Kdo si dnes nechá vystřelit mozek z hlavy za fialový hnus a zítra za koblihu?
Dobrovolníků je plný internet. Držím vám, hoši, palce. Budu na vás myslet, až budu v Americe sbírat bavlnu a zpívat: „Skoč tam, natrhej.“
