Stephen Kinzer: Nebezpečná americká fantazie o změně režimu v Íránu

I když je vláda špatná, bylo by chybou, kdyby ji svrhli lidé zvenčí.

Když americká letadla shodila megabomby na íránská jaderná zařízení, bylo nevyhnutelné, že někteří ve Washingtonu sní o svržení klerikálního režimu. Tato fantazie se opakovaně objevovala. Změna režimu v Íránu, zněla růžová vize, by poskytla Spojeným státům podřízeného partnera v Teheránu a zároveň by potrestala mulláhy za desetiletí odporu od krize rukojmí v letech 1978-79.

Tato vize ignoruje dvě nepříjemné reality. Zaprvé, islámský režim zdaleka nepadne, i když mulláhové nejsou populární. Zadruhé, pokud se zhroutí, Írán by mohl upadnout do chaosu. Íránci si to uvědomují. Mnozí svou vládu nenávidí, ale Íránci kolem sebe vidí zhroucené státy a nechtějí se k nim přidat.

Krátce po amerických bombových útocích prezident Trump vyslal provokativní zprávu: „Je politicky nekorektní používat termín ‚změna režimu‘, ale pokud současný íránský režim není schopen Írán znovu učinit velkým, proč by nemělo dojít ke změně režimu??? MIGA!!!“

Vysocí představitelé se rychle pokusili Trumpovu hrozbu zmírnit. „Nechceme změnu režimu,“ řekl viceprezident J. D. Vance. Ministr obrany Pete Hegseth trval na tom, že bombardování Íránu „nebylo a nikdy nebylo o změně režimu“.

Tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová však situaci dále zakalila tvrzením, že Íránci by se mohli „povstat proti tomuto brutálnímu teroristickému režimu“, pokud nedosáhne kompromisu se svými nepřáteli. „Pokud íránský režim odmítne najít mírové diplomatické řešení – o které má mimochodem prezident i nadále zájem a je k němu odhodlán – proč by íránský lid neměl odebrat moc tomuto neuvěřitelně násilnému režimu, který je léta utlačuje?“

Byla to zvláštní formulace, protože historie nezná příklad toho, že by se lid vzbouřil, protože jeho vůdci odmítli podniknout diplomatické kroky. Leavittův šéf každopádně rychle odporoval jí – i sobě. Když se reportér zeptal prezidenta Trumpa, zda skutečně usiluje o změnu režimu v Íránu, odpověděl: „Ne“ a dodal: „Změna režimu vyžaduje chaos a v ideálním případě nechceme vidět tolik chaosu.“

Pane prezidente, gratuluji k tomuto poznání. Prosím, už znovu neměňte názor. Íránci chtějí lepší vládu, ale chtějí si ji sami utvářet. Změna režimu zevnitř může přinést novou stabilitu. Bombardování ne.

Íránci mají mnoho důvodů k smutku. Od roku 1979 jsou pod vládou represivního a zkorumpovaného klerikálního režimu. Ten ženám vnucuje přísný kodex chování a oblékání a vězní ty, kteří se zasazují o svobodu. Hlavní národní výzvy, od ekonomické diverzifikace až po zásobování vodou, zůstávají nevyřešeny.

Íránci však vědí možná lépe než kdokoli jiný na světě, že ať je příští režim jakkoli špatný, může být ještě horší. Mulláhové se k moci dostali v roce 1979 po svržení Mohammada Rezy Šáha. Koalice, která šáha smetla, byla extrémně různorodá, od náboženských fanatiků přes komunisty až po liberálně smýšlející demokraty. Nikdo nevěděl, jak bude režim po šáhovi vypadat, ale všichni se shodli, že ať už přinese cokoli, bude to zlepšení. Mýlili se. Místo posunu od špatného k lepšímu se podmínky zhoršily. Pokud by byli mulláhové sesazeni, mohlo by dojít k opakování situace.

Mnoho Íránců není ochotno podstoupit toto riziko. Jejich vlastní sousedství poskytuje střízlivé příklady zkázy, kterou může přinést změna režimu sponzorovaná USA. Sýrie, Irák a Libye byly stabilní země pod diktaturou. Lidé mohli vést normální život, pokud nekritizovali vládu. Kdokoli se mohl bezpečně procházet po ulici nebo sedět v kavárně, aniž by se musel bát výbuchu teroristické bomby.

Poté, co americká moc svrhla syrské, irácké a libyjské vůdce, se demokracie nikdy neobjevila. Sýrii vládne bývalý terorista, za jehož zatčení Spojené státy kdysi nabídly milionovou odměnu. Irák je roztříštěný a nefunkční. Libye je selhávající stát a živná půda pro teror.

Íránci mají bolestné kolektivní vzpomínky na zahraniční intervenci. V 19. a na začátku 20. století Rusko a Velká Británie fakticky kontrolovaly Írán a okupovaly íránská území v dnešním Ázerbájdžánu a Afghánistánu. Velká Británie vynutila dohodu, která jí udělila vlastnictví rozsáhlých íránských ropných zásob. Když se v 50. letech 20. století konečně objevila demokracie a premiér Mohammad Mossadegh znárodnil ropný průmysl, Spojené státy a Velká Británie zorganizovaly převrat s cílem ho svrhnout. To vedlo k 25 letům královské diktatury, po nichž následovalo více než 40 let pod mulláhy.

Mnozí v Íránu sdílejí dvě základní přesvědčení: Režim je špatný, ale cizí mocnosti by se ho neměly snažit svrhnout. To si není protimluv. Politické změny po bombardování nebo invazi jsou obvykle k horšímu. Pokud změna přichází zevnitř – když Íránci, a ne cizinci, určují osud Íránu – bude autentičtější, hlubší a trvalejší.

Stephen Kinzer