Miroslav Kelnar: Kolaborace, a nebo osobní odvaha?
Název článku i celé naší akce uskutečněné dne 3. 7. 2025 na Václavském náměstí sděluje, že každý máme dvě cesty životem, ta jedna je cesta kolaborace a zrady a ta druhá cesta je cestou odvahy a cti. A k definování obou cest jsem si zvolil právě příběh kolem Heydrichiády v roce 1942, kde se setkáváme s oběma těmito kategoriemi ve vyhrocené formě. Na jedné straně odvaha parašutistů, kteří dobojovali svůj boj v kostele Cyrila a Metoděje dne 18. 6. 1942, a na druhé straně zrádci jménem Čurda a Emanuel Moravec a k těmto počítám i ty, co přišli na Václavské náměstí 3. 7. 1942 na zavolání Emanuela Moravce zvedat pravice a tleskat Emanuelovi Moravcovi na jeho pro-okupační výlevy.
Někomu se toto téma může zdát kontroverzní a myslím si, že i kvůli tomu mi některé zvané osoby odmítly přijít a promluvit na této akci, ale přesto jsem do tohoto tématu šel a uspořádal jsem tento mítink na Václavském náměstí. Jsem názoru, že člověk má číst každou stránku historie svého národa a diskutovat o ní, a ne jen selektovat ty události, kterých je možno politicky využít a zneužít, jak se dnes nosí.
Proto se uskutečnil tento náš mítink svolaný právě na místo, kde se přesně před 83 roky konalo ono neblahé setkání odvahu postrádajících Čechů, kteří se sešli 3. 7. 1942 v 19,00 hod. na Václavském náměstí, aby tři a půl týdne po vypálení Lidic projevovali na Václavském náměstí pod Svatým Václavem loajalitu k německé okupační moci. Pustil jsem na této naší akci i záznam z projevu Emanuela Moravce pod Svatým Václavem, aby každý mohl slyšet, jak mnozí z 200 – 250 tisíc Čechů tleskají slovům Emanuela Moravce, která hanila Edvarda Beneše a celkově i celou českou londýnskou vládu.
Uvedl jsem hned na začátku svého projevu, že se po 83 letech jedná zřejmě o první připomenutí tohoto neblahého setkání lidu českého, a že si nemyslím, že se ještě někdo někdy odváži s tímto tématem vyjít na veřejnost. Takže svým způsobem to byla akce unikátní, zklamáním této akce na Václavském náměstí byla jen nízká účast občanů, sešlo se nás tam 20 – 25, ale byla naštěstí na místě internetová televize Raptor, která pořídila záznam.
V mém příspěvku předneseném na Václavském náměstí 3. 7. 2025 nazývám Moravce největším českým kolaborantem, jehož pochybná sláva se málem dotkla hvězd. Naštěstí byl v Evropě ještě větší kolaborant, který je synonymem zrady svého národa, než byl Moravec. Vzpomínám si, že jsem v mládí znal jméno Quisling ještě dříve, než jsem uměl na mapě najít Norsko. Za mého mládí se o 2. světové válce mluvilo daleko více než v dnešní době, a tak se takovéto informace o zrádci Quislingovi snadno uchytily v dětské hlavě. Je nutno si uvědomit, že se našemu národu mohla stát podobná věc, že by svět znal jméno Emanuela Moravce, věděl by, že to byl Čech, ale přitom by ani ti lidé neuměli najít Českou republiku na mapě. Proč se nestal Emanuel Moravec světově známým kolaborantem, mělo jeden důvod. Nepodařilo se mu totiž zformovat žádnou českou divizi na východní frontu, i když se o to na sklonku války pokoušel. Uspěl jen u svého syna Igora, kterého oblékl do uniformy Waffen SS a poslal ho na východní frontu. Válku sice Igor přežil, ale byl odhalen po válce na českém území pod falešnou identitou a v roce 1946 popraven.
Takže je nutno si tyto momenty, na které národ nemůže být hrdý, připomínat jako varování, jak se může zrádcovský čin určitého politika (či celé vlády) promítnout nejen negativně do politické i hospodářské sféry života naší společnosti, ale navíc i zapsat do povědomí světa. Zvláště vůči Německu je nutno být opatrný, protože je to náš odvěký nepřítel, a navíc s tím, jak USA začnou mocensky opouštět tento evropský region, budeme čelit čím dále většímu tlaku Němců po revizi výsledků 2. světové války. Říkám to právě v té souvislosti, že jste asi zaznamenali, že Sudeťáci plánují na příští rok s posvěcením ODS zde v ČR uspořádat svůj slet.
Tak se nám tu opět nabízí ta známá salámová metoda pomalého ukrajovaní koleček z odhodlání tohoto národa nepřipustit znovu, aby se naše země dostala do stejného postavení, jako byla před 2. světovou válkou, kdy se tu v této zemi vytvořila menšina poplatná nepřátelským akcím řízeným vůči původnímu obyvatelstvu ze zahraničí. Tenkrát to byl nepromyšlený krok některých českých králů, kteří pozvali Němce k osídlení hraničních oblastí této země, a pak tato dobrá vůle středověkých českých králů vedla tento národ na pokraj jeho vyhubení.
Právě nedávno jsem se dozvěděl, že prý jedním z nápadů Václava Havla v 90. létech minulého století bylo odškodnit Sudeťáky za jejich majetek, který tu zanechali po válce, i když k této otázce byla mezinárodní smlouva o vystěhování německého obyvatelstva po 2. světové válce zcela jasně formulována – bez náhrady. Tento nápad, se kterým údajně přišel Havel, byl prý přiliž odvážný i pro předsedu tehdejší české vlády Petra Pitharta alias Podivena, kterému já vůbec nepřipisuji žádnou lásku k našemu českému národu.
A tyto pokusy jak salámovou metodou změnit výsledky 2. světové války budou samozřejmě nadále pokračovat. A je třeba být ostražitý, protože na církevních restitucích bylo jasně vidět, že když si zvolí naši občané jen jednu kolaborantskou vládu, tak i ta může prosadit nenapravitelné škody pro náš lid tak, jak jsme toho byli svědky u tehdejší vlády Nečase a Kalouska. Proto je třeba neustále připomínat občanům této země, že stačí na chvíli ztratit obezřetnost a může nastoupit vláda, která zajde až tam, kam to nikdo před volbami neočekával.
Sudeťáci zajisté nepovažují otázku náhrad za opuštěný majetek zde po 2. světové válce za záležitost uzavřenou a čekají na svoji příležitost. Zejména „pravicové“ vlády jsou velkým rizikem páchání nenapravitelných škod pro tento národ, protože právě tyto vlády šíří v předvolebních časech líbivá hesla a pak vlastní sliby bezprecedentně porušují. Šla Nečasova ODS a Kalouskova TOP 09 snad do voleb s hesly, že prosadí církevní restituce? Nešla. Šla Topolánkova vláda do voleb s bodem ve volebním programu, že zavede poplatky ve zdravotnictví? Nešla. A poslední Fialova vláda, o té už je vůbec hanba hovořit, ta slíbila, že dá do pořádku veřejné finance a sníží administrativu v této zemi, a pak nasekala tolik dluhů jako žádná jiná vláda předtím. A přitom se této vládě ještě dařilo souběžně s rostoucími dluhy i úspěšně snižovat úroveň reálných příjmů občanů této země.
Tedy, zejména „pravicové“ vlády je třeba brát jako podezřelé, že jsou připraveny prodávat zájem českých občanů jiným, kdy obvykle „pravice“ nemá nejmenší skrupule něco před volbami prohlašovat a pak dělat pravý opak.
Proto bylo účelem tohoto mítinku načrtnout takovou ostrou dělící čáru mezi tím, co je zbabělost, a co je odvaha a čest, co je zájem této země, a co je zájem jiných sil v Evropě, aby si každý sám sebe uměl zařadit, kam patří a kam chce patřit, a k tomuto účelu jsem chtěl využít tohoto neslavně proslulého kolaboranta – Emanuela Moravce.
Zaměření demonstrace mělo samozřejmě již i svůj volební narativ, a to přivést lid k tomu, aby se pečlivěji zaobíral před podzimními volbami otázkou, kdo to s tímto našim národem myslí dobře, a kdo je ochoten tento národ prodat za 30 stříbrných.
A tento náš mítink je třeba také chápat jako první výstřel v našem boji za to, abychom zabránili konání ministrem Bekem proklamovanému sjezdu Sudeťáků v českých zemích jako další akt ponížení našeho národa. V případě konání tohoto sletu potomků Henleina v naší zemi by to byl průlom do hradeb pomyslně postavených okolo té naší české kotliny, a to zradou těch uvnitř hradeb. Se štěstím jsme přežili zrůdné záměry Němců s námi, a to jen díky tomu, že se našla silná Rudá armáda, která porazila německá vojska a nechala náš národ přežit.
Nabízí se závěr, podívejte se, kolik má tento národ odvážných, to je těch, co přišli ve čtvrtek 3. 7. 2025 na Václavské náměstí si připomenout zrádce Emanuela Moravce, a kolik má těch zbabělých, to je kolik se jich sešlo 3. 7. 1942 na stejném místě ke kolaborantskému hajlování, ale to by byl příliš levný argument pro srovnání.
Uvažuji, že bychom akci zopakovali v září 2025 na stejném místě, již ale úžeji zaměřenou a soustředící se jen na to jedno téma, a to, neumožnit konání sletu Henleinovských pohrobků na naší svaté české půdě. Známe přece všichni tu pohádku o Jezinkách, takže ani prstíček nenechat ohřát Sudeťákům v této zemi, hořce bychom toho později litovali.
Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie
