Umělá inteligence není o strojích. Je o nás

Lidský příběh za umělou inteligencí: Úvaha o knize George Zachardakise „K našemu vlastnímu obrazu“

Co když umělá inteligence (AI) není jen o strojích, ale o nás samotných – o našich mýtech, obavách a naší touze hrát si na Boha? V poutavém rozhovoru George Zachardakis, autor knihy K našemu vlastnímu obrazu , zpochybňuje běžné představy o AI a sleduje její kořeny od starověkých narativů až po moderní dilemata. Jeho perspektiva je osvěžující: AI není mimozemská síla, ale výtvor utkaný z tkaniny lidských dějin, odrážející naše silné i slabé stránky.

Umělá inteligence jako zrcadlo lidstva

Zachardakis tvrdí, že umělá inteligence je pokračováním lidské snahy o vytváření inteligentních bytostí – myšlenky zakořeněné v řeckých mýtech, jako je ožívající Pygmaliónova socha, biblických příbězích nebo kosmických úvahách jezuitského kněze 20. století o globální mysli. Tato vyprávění odhalují nadčasovou fascinaci tvořením bytostí k našemu obrazu – téma, které dalo knize její název. „V umělé inteligenci se odrážíme sami a umělá inteligence odráží nás, a to jak v našich silných, tak i slabých stránkách,“ vysvětluje.

Tato úvaha není jen filozofická. Vývoj umělé inteligence odráží vývoj naší společnosti – od zemědělské revoluce po průmyslovou éru. Dnes umělá inteligence ohlašuje novou transformaci, která by nás mohla osvobodit od únavné práce, podobně jako to před staletími udělala mechanizace. Zachardakis vnímá umělou inteligenci jako „kognitivní multiplikátor“, který může zkrátit pracovní týdny, zvýšit produktivitu a podpořit vědecké průlomy. Tento slib však s sebou nese i rizika.

Příležitosti a hrozby umělé inteligence

Na otázku, zda bychom se měli bát umělé inteligence, Zachardakis odpovídá: „Měli bychom si uvědomit příležitosti a hrozby a formovat tuto technologii tak, aby sloužila naší civilizaci.“ Zdůrazňuje, že umělá inteligence nemusí být hrozbou, pokud ji budeme mít pod kontrolou. Nicméně varuje před vývojem „umělé obecné inteligence“ (UOI), která je autonomní, kompetentní a univerzální. Takové systémy by s námi mohly konkurovat, místo aby spolupracovaly, což představuje existenční hrozbu. „Pokud se UOI objeví, mohla by ignorovat naše zájmy,“ říká s odkazem na teorii her, která ukazuje, že vysoce inteligentní systémy často nespolupracují s méně inteligentními.

Zachardakis zdůrazňuje, že umělá inteligence již mění naši společnost. Mohla by způsobit revoluci ve světě práce tím, že by vytlačila profese, jako jsou právníci nebo kancelářští pracovníci, zatímco kvalifikovaná řemesla, jako jsou zahradníci nebo instalatéři, prozatím zůstanou. S nástupem humanoidních robotů, jako jsou ti, které vyvíjí Tesla a další, by však i tato pracovní místa mohla být brzy automatizována. Tento vývoj vede k „ekonomice hojnosti“, v níž by umělá inteligence mohla řešit problémy, jako je energie, potraviny nebo bydlení. Ale co zůstane, až práce zmizí? „Největší výzvou 21. století bude najít smysl života,“ říká Zachardakis.

Duchovní rozměr

Je zajímavé, že Zachardakis poukazuje na potřebu duchovního nebo filozofického vedení k zvládnutí tohoto otřesu. Zmiňuje papeže Lva, který přijal revoluci umělé inteligence jako nevyhnutelnou, a přirovnává to k postoji jezuitského kněze Pierra Teilharda de Chardin, jehož vizi globálního vědomí církev potlačila. „Až budeme mít tolik času, budou nás znovu pronásledovat otázky o smyslu života,“ říká Zachardakis. Ať už skrze náboženství nebo jiné cesty, hledání smyslu bude ústředním bodem.

Umělá inteligence a moc: Demokratická debata

Ústředním zájmem Zachardakise je demokratizace vývoje umělé inteligence. „Tato technologie je příliš důležitá na to, aby byla ponechána na odborníky nebo bohaté,“ zdůrazňuje. Kritizuje skutečnost, že v současné době jen několik hráčů, jako jsou velké technologické společnosti, určuje směr, často za zavřenými dveřmi. Open-source umělá inteligence by mohla vytvořit transparentnost, ale mnoho systémů zůstává proprietárních, což soustřeďuje moc v rukou několika málo osob. Zachardakis se zasazuje o shromáždění na radnici a veřejné debaty, které by zapojily společnost. „Každý by měl mít hlas – pracovníci, zaměstnanci, všichni,“ říká.

Varuje také před politickými důsledky. Autoritářské režimy jako Čína používají umělou inteligenci k ovládání společností, zatímco Západ si podle Zachardakise zachovává kreativnější přístup prostřednictvím otevřené debaty a diverzity. Nicméně nevidí žádnou naději, že umělá inteligence automaticky podpoří mír nebo porozumění mezi národy. „To musíme udělat sami,“ říká.

Zlověstné údolí a lidské spojení

Fascinujícím aspektem konverzace je diskuse o „zlověstném údolí“ – averzi, kterou cítíme, když se roboti začnou příliš podobat lidem. Zachardakis to vidí jako známku našeho recipročního vztahu k technologiím: „My vytváříme technologie a ony nás mění.“ Stejně jako outsourcujeme své vzpomínky chytrým telefonům, brzy můžeme delegovat své myšlení a dokonce i naše sociální interakce na umělou inteligenci. Poukazuje na mýtus o Pygmaliónovi, který miloval svou sochu, a vidí paralely v dnešní osamělosti, která vede lidi k vyhledávání umělé inteligence jako společníků. „Toto je dvousečná zbraň,“ říká, „protože by mohla zmírnit osamělost, ale také vyvolává otázky o autentických vztazích.“

Výzva k účasti

Zachardakisovo poselství je jasné: umělá inteligence není osud, který nás potká, ale technologie, kterou musíme aktivně formovat. Sdílí obavy technologických průkopníků, jako jsou Elon Musk a Bill Gates, kteří varují před riziky nekontrolované obecné umělé inteligence. Místo aby se však odmlčel, vyzývá k široké společenské debatě. „Žijeme v vzrušující době, srovnatelné s průmyslovou revolucí,“ říká. „Měli bychom tuto změnu přijmout, ale demokraticky ji řídit.“

Jeho kniha „K našemu vlastnímu obrazu“ (In Our Own Image) je výzvou k pochopení umělé inteligence nejen jako technologické výzvy, ale i jako hluboce lidské. Vyzývá nás k překonání našich strachů, zpochybnění našich mýtů a společnému utváření budoucnosti, v níž nám umělá inteligence slouží – nikoli nás ovládá. Pro další informace Zachardakis doporučuje navštívit jeho webové stránky a seznámit se s jeho dílem. Historie, zdůrazňuje, nikdy nekončí – a naše generace má příležitost ji utvářet.