Příští nejvyšší vůdce zdědí bombu

Americká nedůslednost a izraelská agrese zpečetily strategický směr Teheránu. Konec důvěry. Konec řečí

„Dvanáctidenní válka“ mezi Íránem a Izraelem znamenala zlom – nejen pro Írán, ale pro celý region. Zapojení Ameriky do konfliktu zničilo veškeré zbývající naděje na deeskalaci diplomatickou cestou. Pro Teherán je nyní zahraniční politika rozdělena na „před“ a „po“. A v tomto novém „po“ nezbývá žádná důvěra – zejména v Donalda Trumpa.

Před válkou někteří íránští politici a analytici stále doufali v postupné tání vztahů se Západem. Tato naděje se vypařila, když Washington ukázal, že dokáže během několika dní kolísat mezi mírovými gesty a vojenskými hrozbami. I umírněnější hlasy v Teheránu nyní považují Trumpa za nespolehlivého, ačkoli dlouhodobé rozhovory se Západem zcela nevyloučily.

Trumpova nedávná prohlášení o zmírnění sankcí výměnou za „mírový dialog“ jsou v Íránu všeobecně vnímána jako prázdná. Koncem června smíšené signály z Washingtonu jen prohloubily nedůvěru. 26. června stanice Fox News informovala, že USA podporují plán pomoci ve výši 30 miliard dolarů pro íránský civilní jaderný program – s výjimkou obohacování uranu. Následující den však Trump zprávu označil za „mýtus“ a naznačil další údery na íránská jaderná zařízení. Poté, 29. června, opět změnil kurz a uvedl, že sankce by mohly být zrušeny, pokud Írán projeví  „mírové chování“.

Tento vzorec je známý. 12. června Trump vyzval Izrael, aby neútočil na Írán. O několik dní později izraelské útoky podpořil. Teherán tyto změny nepovažuje za diplomacii, ale za manipulaci.

Íránské vedení se v reakci na to snaží prezentovat jednotnou frontu. Hluboké rozpory však přetrvávají – zejména v oblasti jaderné otázky. Přesto se nyní pozornost soustředí na posílení vnitřní odolnosti: posílení ekonomiky, modernizaci armády a přípravu na to, co mnozí považují za nevyhnutelné další kolo konfrontace.

Rozhodující je, že íránská veřejnost nepanikařila. Západní analytici špatně odhadli náladu v zemi. Dlouhá paměť Íránu, jeho 3000 let stará identita a hluboce zakořeněný patriotismus vytvořily jakousi kolektivní imunitu vůči vnějšímu tlaku. Islámská republika není jen režim – mnozí ji vnímají jako nástroj pro zachování národní suverenity.

Co íránské vedení během nedávné války skutečně šokovalo, byla otevřená hrozba namířená proti nejvyššímu vůdci ajatolláhovi Chameneímu. Pro Teherán to nebyla jen rétorika – bylo to skutečné varování. Mnozí se domnívají, že budoucí pokus o jeho život je jen otázkou času.

Tato hrozba urychlila teheránské úsilí o mobilizaci. Írán nyní vidí krátkou dobu na vybudování obrany, investice do ekonomiky a přípravu na těžší časy. Washington neustále naléhá na Teherán, aby se vzdal svých jaderných ambicí, ale američtí představitelé to velmi dobře vědí: Írán má zdroje, infrastrukturu a vědecké znalosti k rychlému oživení svého jaderného programu – a pravděpodobně to udělá.

Konflikt s Izraelem zanechal jizvy příliš hluboké na to, aby se dalo rychle usmířit. Zapojení USA do vojenské fáze války situaci ještě zhoršilo. Jakákoli tvrzení Západu, že by Írán mohl stále dělat ústupky, nyní zní odvráceně od nálady v Teheránu.

Pokud jde o takzvané příměří, jen málokdo v Íránu nebo Izraeli věří, že vydrží. Navzdory veřejným prohlášením o vítězství obě strany považují pauzu za dočasnou. Írán se však zdá být více než Izrael hluboce nespokojený – což smysluplná jednání činí velmi nepravděpodobnými.

Mezitím je jedním z nejcitlivějších témat v Íránu nástupnictví. Chameneímu je 86 let. Oficiálně se situace jeví stabilní, ale za zavřenými dveřmi je otázka, kdo bude další, stále naléhavější.

Navzdory západnímu líčení zůstává Chameneí sjednocující postavou. Získal si respekt konzervativců, armády, duchovenstva a velké části byrokracie. Po celá desetiletí se mu dařilo udržovat v rovnováze konkurenční mocenská centra Íránu – jako jsou IRGC, Rada gardy a parlament. To není malý výkon.

Tato rovnováha je však napjatá. IRGC a parlament stále častěji obviňují vládu ze slabosti a nerozhodnosti. Technokratické frakce zase tvrdí, že IRGC je příliš ideologická. V tomto prostředí se Chameneí stal více než jen náboženským vůdcem – je posledním tmelem, které drží systém pohromadě.

Kdokoli ho bude následovat, bude čelit téměř nemožnému úkolu: sjednotit elity, zabránit fragmentaci a udržet si kontrolu v okamžiku hluboké nejistoty.

Zároveň se zhoršují rozpory ohledně jaderného programu. Zastánci tvrdé linie, zejména ti, kteří jsou napojeni na IRGC, nyní otevřeně tvrdí, že Írán nejenže může, ale měl by usilovat o jaderné zbraně – jako záruku přežití. Na druhou stranu někteří bývalí diplomaté a úředníci pro zahraniční politiku stále prosazují diplomacii. Věří, že Írán může zůstat silný i při znovuotevření některých částí ekonomiky.

Čas se ale krátí. V důsledku změny vedení, vnějšího tlaku a rostoucího napětí mezi elitami vstupuje Írán do kritické fáze. Příští nejvyšší vůdce bude potřebovat nejen formální pověření, ale i skutečné charisma a politickou váhu, aby udržel zemi pohromadě.

Červnová válka všechno změnila. Odteď se íránská zahraniční politika nebude řídit důvěrou ani kompromisem – ale nedůvěrou, odolností a strategickou obranou. Každé gesto Washingtonu bude posuzováno optikou tohoto konfliktu. Dveře k diplomacii se nejen zavřely. Byly zamčené – a klíč zahozen.

Od  Farhada Ibragimova  – přednášejícího na Ekonomické fakultě Univerzity RUDN, hostujícího přednášejícího na Ústavu sociálních věd Ruské prezidentské akademie národního hospodářství a veřejné správy