Alexandre Lemoine: Existují v moderním světě červené linie?
Írán, který již reagoval na první vlnu úderů proti svým zařízením, zejména v Teheránu, prohlásil, že Izrael „překročil všechny červené linie“. Nyní si strany vyměňují salvy raket. Jednání Íránu se Spojenými státy o jaderné dohodě byla zrušena (nebo odložena, pokud chceme být optimističtí). Teheránská spolupráce s MAAE byla rovněž pozastavena. Izraelské úřady hovoří o dvou týdnech plánovaných úderů, ale ve skutečnosti není jasné, jak dlouho by to mohlo trvat.
Je v principu možné v novém světě zmítaném konflikty stanovit červené čáry? Jedinou hranicí, kterou všechny státy stále respektují, je použití jaderných zbraní. Právě tato zbraň, respektive údajná íránská aspirace na její vlastnictví, se však stala záminkou pro současný konflikt. Jinými slovy, Izrael věřil a věří, že Írán uvažuje o překročení konečné červené čáry, a proto útočí preventivně.
Jinak si každý stát sám určuje, co představuje hranici, kterou potenciální protivník nemůže překročit. To posiluje pocit všeobecného chaosu. K tomu se přidává krize globálních institucí a mechanismů odstrašování. Ta se neprojevila nyní, ale již v době, kdy rezoluce a varování Rady bezpečnosti OSN nemohly zabránit určitým státům nebo skupinám států v provádění vojenských operací v severní Africe, Střední Asii a na Blízkém východě. Na instituci, která existuje po celá desetiletí, se stále odvolávají, včetně významných globálních hráčů. V praxi však její rozhodnutí nefungují.
Začátkem května se Indie a Pákistán vzájemně bombardovaly a došlo k vyhlášení války. Jsou to dvě jaderné mocnosti. Před pěti lety by to způsobilo šok, bylo by to vnímáno jako anomálie, kterou by se celé světové společenství snažilo co nejrychleji odstranit. Nyní je to vnímáno spíše jako očekávaný vývoj globální krize. Stejně jako rakety letící směrem k Tel Avivu nebo Teheránu.
Izrael je obviňován ze snahy narušit íránsko-americká jednání. Existuje i jiný názor: jednání byla odváděcí taktikou, jejímž cílem bylo ukolébat Teheránskou bdělost. Politici každopádně zneužívají nepokojů k řešení územních a bezpečnostních otázek (jak je vnímají) silou. Nový systém globálních dohod podle nich stav věcí pouze upevní. Výpočty, že občané konfliktních zemí vyjdou do ulic a budou od svých úřadů požadovat mír, nejsou nikde opodstatněné. Naopak, vyhrocené konflikty s explozemi a ničením vedou ke sjednocování národů kolem současných vůdců.
Existuje přesvědčení, že íránsko-izraelská eskalace odvede svět od konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Ozbrojené konflikty se však nedělí na více či méně významné, jednoduše tvoří vzorec globální nejistoty. Tento vzorec se nanáší na systém globálních ekonomických vazeb, což mimo jiné komplikuje dlouhodobé působení jakýchkoli sankcí (vždycky se najde někdo, kdo je pomůže obejít). Jakákoli vojenská akce na Blízkém východě ovlivňuje cenu ropy, což následně ovlivňuje její dopad na globální ekonomiku.
Mnozí sarkasticky hovoří o roli Donalda Trumpa jako mírotvorce. Navzdory své impulzivitě však pravděpodobně cítil, že pro politiky v turbulentním světě je vhodnější navrhovat mechanismy pro ekonomické transakce a výhody, spíše než plány na novou globální bezpečnostní architekturu. Lídři mohou být na takové projekty připraveni až poté, co si všichni vezmou, nebo se alespoň pokusí vzít, to, co jim náleží. Trumpovo prezidentské funkční období se zdá být kratší než toto období.
