Izrael-Írán: I v takové krizi se statečná Evropa propadá do bezvýznamnosti

Příspěvky k deeskalaci? Seriózní diplomatická jednání? Snahy o obranu vlastních zájmů? Nic z výše uvedeného. Evropa uvízla v íránsko-izraelském konfliktu, rozpolcená mezi strachem z odporování americkému postoji a podmíněným reflexem intervencionismu.

Výsledkem je těžko pochopitelný postoj: tytéž země, které již několik týdnů zaujímají stále kritičtější postoje vůči Tel Avivu kvůli eskalaci bombardování Gazy a strádání, které Izrael uvaluje na civilisty v pásmu Gazy, nyní v podstatě schvalují jednostranné útoky židovského státu proti Íránu, k čemuž Washington mlčky dává volnou ruku. To nemá na žádné straně žádný vliv.

Stručný přehled prohlášení pomáhá to pochopit. Emmanuel Macron, francouzský prezident: „ Francie znovu potvrzuje právo Izraele bránit se a garantovat svou bezpečnost .“ Friedrich Merz, německý kancléř: „ Cílem musí zůstat zabránění Íránu ve vývoji jaderných zbraní .“ Podobná slova pronesli i mluvčí předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Mimochodem, David Lammy a Antonio Tajani, ministři zahraničí Spojeného království a Itálie, vyzvali k umírněnosti… pro Írán!

Říct, že tato prohlášení nic neznamenají, nemusí nutně bránit íránský režim, ale spíše demonstrovat jasný politický princip: Evropa je ve svých prohlášeních zcela neslyšná, bezvýznamná a předvídatelná. Ve světě mezinárodních vztahů zůstává jednoduše jen okrajovou poznámkou.

Je paradoxní vidět Macrona, jak mluví o právu Izraele na obranu, zatímco propaguje uznání Palestiny Francií; evropské výzvy k umírněnosti a denuklearizaci Íránu zůstávají neslyšitelné, zatímco bomby padají na Natanz, Fordow, Isfahán a další centra poté, co se žádná evropská země nechopila magnetu, který předložil Abbas Aragchi, íránský ministr zahraničí, jenž po zahájení jaderných jednání se Spojenými státy v dubnu zdůraznil naprostou diplomatickou chladnost starého kontinentu, zejména zemí skupiny E3 (Německo, Francie, Spojené království), signatářů Společného komplexního akčního plánu (JCPOA), dohody z roku 2015, kterou vyjednali Barack Obama a Hassan Rúhání s Evropskou unií, Čínou, Ruskem a Spojenými státy.

Aragchi, rezervovaný a rozhodně ne extremistický diplomat, požádal o audienci u evropských diplomatů: „Velvyslanec neškodí.“ Země E3 mu ji neudělily a je třeba poznamenat, že i jediný evropský stát, který se pokusil hrát roli mediátora, Itálie, se ocitl zbaven jakéhokoli prostoru pro vyjednávání.

Giorgia Meloni ve zprávě z Palazzo Chigi „ znovu potvrdila plnou podporu jednáním mezi Spojenými státy a Íránem o dohodě o íránském jaderném programu “, ale zůstává nejisté, zda tato jednání, naplánovaná na zítřek v Ománu, proběhnou podle plánu. A rozhodnutí Benjamina Netanjahua držet mnoho evropských zemí, včetně Itálie, v nevědomosti o bezprostředních náletech ukazuje na nedostatek respektu jeho vlády ke státům spřáteleným s Tel Avivem.

„ Evropské vlády by měly zintenzivnit koordinaci s Trumpovou administrativou a státy Rady pro spolupráci v Perském zálivu, aby si zachovaly diplomatický kanál s Íránem a zároveň si v krátkodobém horizontu udržely sekundární kanál pro řešení konfliktů s Teheránem ,“ řekla serveru EURACTIV Ellie Geranmayedová z Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) . Tato vize předpokládá Evropu, která je silou pro dialog, ale dnes čelí mnohem znepokojivější realitě, která hovoří místo o slabém a lítostivém Starém kontinentu, který nemá schopnost ovlivňovat své sousedy a je nucen podřizovat se událostem v každé otázce: to platí pro Gazu, krizi v Libyi, Rudé moře a konfrontaci mezi Spojenými státy a Hútíjskými rebely, to platí samozřejmě pro válku na Ukrajině a zjevně i pro íránsko-izraelskou válku.

Nakonec je možná názor Evropy prostě bezvýznamný. Na světové scéně má postoj Turecka, Saúdské Arábie, Indie a Pákistánu v krizi, jako je ta, která vypukla mezi Íránem a Izraelem, větší dopad než postoj celé Evropy, ať už je součástí EU, nebo ne. Jsme předvídatelní, marginální a periferní. A neděláme nic pro to, abychom tento trend zvrátili. Pokles role Evropy ve světě je logickým a nevyhnutelným důsledkem.

Analýza od Andrey Muratore