Bez svobodné Palestiny neexistuje spravedlnost pro osoby se zdravotním postižením
Jsem Žid s postižením, antisionista a věřím, že se dočkáme svobodné Palestiny. Věřím ale také v toto: kdokoli, kdo tvrdí, že se zasazuje o práva osob se zdravotním postižením nebo o spravedlnost, a přitom mlčí o Gaze, ve skutečnosti nic takového nedělá.
Jsem postižený, antisionistický Žid. Z otcovy strany jsem vnukem irských imigrantů a potomkem lidí, kteří bojovali proti britské okupaci. Z matčiny strany jsem potomkem přeživších holocaustu a Židů, kteří čelili pronásledování po celé východní Evropě. Mé životní dílo je zasvěceno dosažení kolektivního osvobození pro všechny, kteří jsou postiženi útlakem, zejména jakožto celoživotní osoba s postižením, a hluboce a bezvýhradně věřím, že se dočkáme svobodné Palestiny. Věřím ale také v toto: kdokoli, kdo tvrdí, že koná práci pro práva osob se zdravotním postižením nebo spravedlnost, a mlčí o Gaze, ve skutečnosti nic takového nedělá.
Dvacet měsíců po zahájení izraelské, USA podporované genocidy Palestinců v Gaze je nemožné tvrdit, že se uplatňuje spravedlnost pro osoby se zdravotním postižením a zároveň ignorovat úmyslné znevýhodňování, etnické čistky a masové masakrování populace, která již snáší desetiletí obléhání, vysídlování a okupace. Před říjnem 2023 bylo v Gaze odhadem 58 000 lidí identifikováno jako osoby se zdravotním postižením a na začátku této genocidy bylo odhadem 15 % vysídlených osob se zdravotním postižením. Nevíme, jaké je toto číslo dnes, ale je velmi pravděpodobné, že je mnohem vyšší.
Desítky tisíc Palestinců byly zabity, většina z nich ženy a děti. Ještě více jich bylo fyzicky zraněno a zmrzačeno. Tisíce dětí přišly o končetiny, což z nich činí největší skupinu dětských amputovaných osob v zaznamenané historii. Kromě těchto skutečností je však i trauma invalidizující. Každý přeživší bude nucen žít s často neviditelným postižením, které doprovází nepředstavitelné fyzické, psychické a emocionální násilí.
Nic z toho se nedělá na ochranu Židů. Nic z toho nejsou jen vedlejší škody. Je to zamýšlený výsledek genocidy, od které se příliš mnoho lidí, zejména těch z židovských i handicapovaných komunit, rozhodlo odvracet zrak.
Jako člověk s mozkovou obrnou se nedokážu odtrhnout od fotografie desetiletého Yazana al-Kafarneha, který zemřel v Gaze začátkem loňského roku. Yazan, který sdílel moje postižení, zemřel ve vyhublém stavu , vyhladovělý a opuštěný světem, který odmítal být svědkem. Když se tato fotografie objevila, čekal jsem na protesty širší komunity lidí s postižením. Nikdy nepřišly. Když byl Muhammed Bhar, 24letý muž s Downovým syndromem, ubit psem IDF, myslel jsem si, že bychom mohli od běžné komunity lidí s postižením uslyšet více. To se nestalo. A když Izrael minulý měsíc zabil dvanáctiletého Ahmeda Abu al-Rouse, když seděl na invalidním vozíku v uprchlickém táboře, pomyslel jsem si, že určitě nastal čas, aby se naši představitelé komunity lidí s postižením konečně ozvali. Mýlil jsem se.
Kde jsou ta prohlášení? Kde jsou požadavky na přístup k pomoci a ukončení etnických čistek? Proč vidíme tolik lidí, kteří spěchají odsuzovat diskriminaci vůči lidem s postižením v médiích, školách nebo ve vládě, jak najednou mlčí, když stát, podporovaný našimi vlastními daňovými poplatníky, bombarduje centra pro protetické končetiny , úmyslně cílí na jediné zbývající nemocnice a blokuje dodávky odolného zdravotnického vybavení ?
Toto mlčení je spoluúčast.
Spravedlnost pro osoby se zdravotním postižením je zakořeněna v principech intersekcionality, kolektivního přístupu a solidarity napříč hnutími. Založili ji černoši, hnědí a queer lidé s postižením, kteří pochopili, že osvobození je buď pro všechny, nebo pro nikoho. To zahrnuje i postižené Palestince. To zahrnuje i Gazu. To zahrnuje i ty, kteří byli postiženi bombardováním, hladověním, blokádou, traumatem. To zahrnuje každou duši ukradenou z tohoto světa.
Pokračující izraelská okupace Gazy neušetřila osoby se zdravotním postižením. Ve skutečnosti se na ně zaměřila. Zpráva organizace Human Rights Watch z roku 2020 dokumentovala, jak desetiletí izraelských omezení v Gaze dlouhodobě brání lidem se zdravotním postižením v přístupu k zdravotnickým prostředkům, lékům a nezbytné podpoře. Nyní, když se systém zdravotní péče v Gaze v podstatě zhroutil a tisíce lidí, včetně kojenců, nemají přístup k jídlu , je jediným osudem pro většinu z nich, kteří zůstanou, pokud by genocida pokračovala, smrt.
Neděje se to jen v Gaze. Palestinci na Západním břehu Jordánu čelí ochromujícímu a smrtícímu násilí ze strany izraelské armády i osadníků, které omezuje přístup ke zdravotní péči, ničí domy a majetek a dosud vyhnalo z domovů přes 1700 lidí. Apartheid vytvořil i tamní postižené Palestince hrozné podmínky a právě svědkem tohoto systému apartheidu jsem se před více než deseti lety zavázal k osvobození Palestinců. Při své druhé návštěvě v roce 2015, tři roky po mé první návštěvě v rámci organizace Birthright, jsem viděl a slyšel věci, se kterými jsem se dříve nesetkal. S hrůzou jsem viděl dehumanizaci Palestinců. Dozvěděl jsem se o realitě Západního břehu Jordánu a nelegálních osad. Byl jsem svědkem kontrolních stanovišť a různých pravidel pro Izraelce a Palestince. Tato cesta mě zásadně změnila a za deset let, která uplynula, jasně ukázala, že jakákoli seriózní organizace pro osvobození postižených musí zahrnovat osvobození Palestinců.
Dovolte mi, abych to upřesnil: bez svobody v Palestině neexistuje spravedlnost pro osoby se zdravotním postižením. Nemůžeme tvrdit, že věříme v kolektivní přístup, a přitom mlčet o apartheidu. Nemůžeme tvrdit, že uznáváme celistvost všech lidských bytostí, a přitom spolupodepisovat okupaci některých. Naše hodnoty nekončí na hranicích s USA. Musíme přestat zacházet se solidaritou, jako by byla volitelná.
Být součástí tohoto hnutí a ignorovat genocidu znamená zradit hodnoty, které tvrdíme, že dodržujeme. Pokud dokážeme zmobilizovat tisíce lidí na ochranu Medicaidu v této zemi, což rozhodně můžeme a děláme, pak se můžeme ozvat, když je celá populace před našima očima postižena a ničena.
Moje naděje, ať už se někdy zdá jakkoli slábnoucí, pramení z okamžiků, kdy se naše hnutí spojí v solidaritě. Kdy multirasová, mezináboženská a napříč postižením napříč koalicemi řekne „dost“. Už jsme to udělali a musíme to udělat i teď.
Zastavení této genocidy v Gaze financované USA je problémem naší doby pro osoby se zdravotním postižením.
Úvodní fotografie: Jedenáctileté palestinské dítě Mustafa Nasr je v péči své rodiny v oblasti Al-Nazla v Džabálii v Gaze v únoru 2025. Jeho nohy byly amputovány při izraelském náletu, jehož cílem byl dům jeho rodiny během izraelské války v pásmu Gazy. Skupina členů jeho rodiny byla také umučena. (Foto: Omar Ashtawy/apaimages)
