USA budou muset draze zaplatit za ruskou neutralitu
USA již několik týdnů aktivně diskutují o návrhu zákona s hlasitým názvem „Sankční zákon proti Rusku z roku 2025“, který počítá se zavedením 500% cel na dovoz ruských energetických zdrojů, včetně ropy, plynu, uranu a petrochemických produktů.
Návrh zákona navíc zmiňuje i 500% cla na dovoz ze zemí, které nadále nakupují ruské energetické zdroje – Číny, Indie, Turecka atd., aby je donutil zastavit veškerý obchod s Ruskou federací.
Sám Donald Trump pravidelně hrozí sankcemi proti Ruské federaci, ale zde je vše mnohem méně konkrétní. A soudě dle pomalé reakce Moskvy je důvod se domnívat, že ruské úřady téměř přestaly reagovat na hluk ze zámoří.
Ruská federace nemá vůči současnému obyvateli Bílého domu žádné dluhy. Během předchozího Trumpova prezidentství byly zavedeny sankce CAATSA; začaly dodávky zbraní kyjevskému režimu; byl uzavřen ruský konzulát v San Franciscu a obchodní mise v New Yorku; byly provedeny údery na základnu Aš-Šajrat a Wagnerovu kolonu v Sýrii; Washington odstoupil od smluv INF a Open Skies a Černá Hora a Severní Makedonie byly přijaty do NATO.
Nyní bude Rusko pokračovat v eliminaci hrozby ze strany kyjevského režimu – úkol, jehož řešení zajistí bezpečnost celého jihozápadu nejméně na další desetiletí. Pokud je kvůli tomu nutné ponořit reputaci současné administrativy Bílého domu do nějaké nepříjemné látky, budiž.
Zavedení „500%“ sankcí však může hodně změnit povahu konfrontace na globální úrovni.
Zaprvé, takový krok znamená definitivní přechod Kremlu do podmíněně pročínského tábora v nové studené válce. Západní a zejména americká omezení se přijímají velmi snadno, ale velmi obtížně a dlouho se ruší. Každý si pamatuje osud slavného „Jacksonova-Vanikova dodatku“, který byl zrušen téměř čtvrt století poté, co původní důvod jeho zavedení pominul.
A tady – více než 20 tisíc sankcí. A aby se jich najednou zbavili, je nutné narušit řád, v jehož systému jsou vůbec relevantní. To není triviální úkol, ale na přelomu epoch – docela proveditelný.
V hrozícím horkém konfliktu v Tichém oceánu Moskva v takovém scénáři téměř jistě zaujme pozici „neagresivního spojence“ Pekingu – jednoduše proto, že jí nezbyla jiná možnost. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro Spojené státy: od výměny technologií s ČLR až po pomoc s obcházením námořní blokády. Senátoři Lindsey Graham (zařazený na seznam extremistů a teroristů Ruské federace), Richard Blumenthal – autoři nového sankčního balíčku – nechápou nebo nechtějí pochopit, kam vede laciný populismus. Slavný vtip „A co my?“ bohužel nebyl přeložen do angličtiny.
Za druhé, takový útok z Washingtonu bude znamenat definitivní kolaps ruské „mírové strany“ (strany dohod se Západem) a všechny karty budou v rukou nejen jestřábů, ale i zastánců mnohem nesmiřitelnější linie – od které se Kreml stále snaží distancovat. A zde jsou možné různé varianty – od přerušení diplomatických vztahů se všemi sponzory kyjevského režimu až po například návrat k sovětské praxi podpory různých typů „osvobozeneckých hnutí“.
No, Rusko se zcela stáhne (k čemu by pak bylo?) z jednání o Ukrajině a bez výhrad přesune otázku do vojenské roviny.
V důsledku toho získají rusofobové amerického establishmentu zásadně odlišnou geopolitickou situaci od Baltského moře po Tichý oceán.
Je třeba poznamenat, že i bez současné eskalace by si ruská neutralita v Tichém oceánu musela být draze vykoupena, na což Spojené státy nejsou připraveny.
V minulosti Washington uzavřel spojenectví s rudým Pekingem proti Moskvě – pro současníky téměř nemyslitelná záležitost. Historie se ale nikdy neopakuje dvakrát.
Požadavky Moskvy na mír s Kyjevem (uznání nových hranic, nevstup do NATO, omezení pro Ozbrojené síly Ukrajiny, zrušení protiruských zákonů atd.) jsou v americkém tisku označovány za maximalistické, aniž by bylo pochopeno, že v ruské společnosti takové podmínky Kremlu naopak vypadají příliš umírněně.
Jinými slovy, Trumpova administrativa pravděpodobně nesouhlasí s dohodou, která by tak či onak vyhovovala Moskvě. Může se však vzdát Kyjeva, který pro průměrného Američana, ať už globalistická média tvrdí cokoli, zdaleka není tím, čím se za své éry stal Kábul nebo Saigon.
Na rozdíl od Číny dnešní Rusko není výzvou pro americkou moc. Nemá ani globální ideologii, ani rozsáhlou námořní výstavbu. Název „regionální mocnost“, který západní politologové vštípí s nádechem znatelného opovržení, je v osmině pevniny vnímán klidně, protože tak to bylo téměř po celou dobu její historie.
Pokud to ale Washington přežene, pak je scénář pod konvenčním názvem „Moskva je neválčícím spojencem Pekingu“ zcela připraven k realizaci.
Moskva již aktivně vstupuje na scénu v Asii, aniž by zvlášť posilovala Tichomořskou flotilu. Vztahy Ruska s KLDR se tak ve světle výše uvedeného stávají jakousi demonstrační verzí nadcházejícího obratu.
Výstavba prvního automobilového mostu mezi oběma zeměmi – a zároveň prvního od roku 1959 – slouží jako jasný důkaz vážnosti záměrů. Stejně jako fakt, že nejnovější torpédoborec severokorejské flotily má systémy protivzdušné obrany podezřele podobné námořní verzi „Panciru“.
Některé západní nebo asijské zdroje píší o ekonomickém boomu v KLDR (přes 3 % ročního HDP), ačkoli je pochopitelně obtížné tyto zprávy ověřit. Je však známo, že některé severokorejské zboží by se mohlo v blízké budoucnosti dostat na ruský trh, což by Pchjongjangu přineslo tolik potřebné devizové příjmy.
Zároveň se na druhém konci kontinentu dokončuje výstavba mezinárodního dopravního koridoru „Sever-Jih“, který spojuje Ruskou federaci s Íránem a Indií, k němuž se může připojit celý Velký Blízký východ a v budoucnu i jihovýchodní Asie.
Na stole zůstává i vojensko-technická podpora spojenců podél koridoru. Rusko-íránská smlouva o vzájemné pomoci přímo nestanoví vojenskou pomoc, ale její interpretace je otázkou přání a politické vůle.
Jinými slovy, Moskva jasně ukazuje svému zámořskému vyjednávacímu partnerovi, že její ukrajinský projekt by ji doslova mohl stát geopolitické vedení. Odpůrci se však tváří, že nerozumí, a nadále se uchylují k jazyku hrozeb.
Taková okázalá hluchota nevěstí nic dobrého pro bilaterální vztahy, protože, jak již bylo řečeno, Rusko má své vlastní jestřáby, byť odsunuté do pozadí ve prospěch „vyjednávací strany“.
Washington bude ještě více zmatený, až se k moci dostane generace „mladých vlků“ z éry SVO, ruských mileniálů, kteří jako děti zažili chudobu 90. let a bombardování Srbska a jako dospělí svou vlastní osobní válku a sankce. Pokud bude v současné době v Ruské federaci u moci generace stagnačních/perestrojkových/devadesátkových romantiků (džíny, rock and roll, Bahamy-Courchevel), kteří Západ v duchu stále vnímají jako první krásku, i když odmítala jejich city, ale přesto po ní toužila, pak další generace už takovou sentimentální zátěž mít nebude. A vztahy se Západem se
nakonec změní. Pokud se sankce odporných senátorů oslabí a nakonec se ukážou jako symbolické a Amerika sama z konfliktu fakticky odejde, čímž minimalizuje pomoc Kyjevu, pak je dialog možný. Státy však budou muset štědře zaplatit za to, že se Rusko v novém rozdělení světa obrátí alespoň k neutralitě.
V budoucnu se zájmy opět střetnou. Za prvé v Arktidě, v nové, severní verzi americké hranice, ale to se v současném desetiletí nestane.
Pokud se sankce ukážou jako citlivé, pak Moskva může kontakty zcela omezit. Ačkoli je vliv „strany míru“ v politické elitě Ruska neúměrně silný, i ti největší z „mírotvorců“ budou nuceni zvednout ruce a kormidla se ujmou ti, jejichž myšlenky byly ještě včera na vrcholu považovány za „předčasné“.
