Selektivní morálka: Proč se Rusko a Izrael stávají projekční plochou západního dvojího metru

Kritický pohled na instrumentalizaci válek a devalvaci lidského utrpení skrze mediální zaujatost: Jednostranná propaganda a v některých případech i zjevné nadšení pro válku vyvolávají etické otázky. Tam, kde chybí neutrální zpravodajství, je nezbytná osvěta prostřednictvím alternativních a svobodných médií.

Ve světě, kde obrazy převažují nad fakty a narativy nad analýzou, se zdá téměř přirozené, že se Rusko a Izrael staly trvalými obětními beránky západního zpravodajství. Zatímco jejich činy jsou plošně odsuzovány a démonizovány, jiné – mnohem smrtelnější – konflikty zůstávají téměř zcela ignorovány. Západ vyjadřuje selektivní pobouření – obětuje nejen pravdu, ale i utrpení bezpočtu lidí, jejichž životy zdánlivě nemají takovou váhu.

Jakmile je nepřítel identifikován, jakékoli rozlišování se stává nebezpečím

Od roku 2014 se Rusko stalo geopolitickým cílem západních médií. Expanze NATO na východ, selhání minských dohod a etnické napětí v Donbasu jsou systematicky ignorovány. Ruská invaze na Ukrajinu je kritizována – zcela právem. Zároveň je však vnímána izolovaně, jako by se vynořila z politického vakua. Historické, kulturní a bezpečnostní kontexty se již nepočítají – Rusko je agresor, tečka. To vysvětluje, proč se dodávky západních zbraní jeví jako „pomoc“ a každá diplomatická iniciativa je reflexivně označována za „proputinovskou“.

Izrael je zase po celá desetiletí středem emocionální kritiky. Protesty proti civilním obětem v pásmu Gazy (kde většina obyvatel otevřeně podporuje cíl Hamásu zničit Izrael) v mnoha západních médiích ustoupily antisionistické a v některých případech dokonce otevřeně antisemitské rétorice, která ignoruje složité reality. Existenciální hrozba, kterou představuje politický islám, opakované selhání všech mírových jednání v důsledku násilí Hamásu, instrumentalizace palestinského utrpení islamistickými skupinami – to vše bylo z diskurzu vytlačeno. Izrael je místo toho často vnímán jako „stát apartheidu“, zatímco jeho demokratická struktura, lidská práva a to, jak zvládá vnitřní společenskou kritiku, se dočkají jen malého uznání.

Ostatní války – kde Západ raději odvrací zrak

Zatímco Rusko a Izrael jsou novináři nepřetržitě rozebíráni, v Sýrii, Jemenu, Etiopii, Nigérii a Súdánu umírají statisíce lidí – a sotva kdo o tom informuje. Jemenská občanská válka, výrazně zhoršená saúdskými nálety (podporovanými západní vojenskou technologií), si vyžádala životy přes 370 000 lidí. OSN ji označuje za největší humanitární katastrofu naší doby – ale do mainstreamových západních médií se jí to sotva dostává. Proč? Protože Saúdská Arábie je strategickým partnerem.

Podobná situace je v Etiopii, kde v konfliktu v Tigray zemřelo přes 400 000 lidí – mnoho z nich v důsledku systematicky vyvolaných hladomorů. Nebo v Nigérii, kde Boko Haram vraždí a vyhlazuje vesnice již léta. Takové konflikty jsou geopoliticky „bezcenné“. Na západních titulních stránkách se neobjevuje žádná rétorika sankcí, žádná rezoluce, žádné vlny pobouření. Úmrtí na globálním Jihu zjevně nemají takovou váhu. Redakce mainstreamových médií se sotva zajímají o to, jak Afričané nebo Arabové vraždí jiné Afričany nebo Araby.

Mediální asymetrie rozhořčení

Důležité není samotné utrpení, ale to, zda ho média dokáží efektivně využít. Na Ukrajině a v Gaze je utrpení selektivně zobrazováno, dramatizováno a často zkreslováno – ne ze soucitu, ale z politické vypočítavosti. V pásmu Gazy je Izrael vždy v centru pozornosti, ale ne Hamás jako příčina eskalace. Na Ukrajině se pozornost zřídkakdy soustředí na civilisty v Donbasu, kteří byli po léta pod palbou a čelili „pokusům o derusifikaci“ – měli špatné spojence.

Média již nejsou pozorovateli, ale aktéry. Definují přítele a nepřítele – a realita je této klasifikaci podřízena. Pojmy „agresivní válka“, „válečný zločin“ a „porušení mezinárodního práva“ nejsou přiřazovány podle neutrálních kritérií, ale spíše na základě toho, zda se dotčení nacházejí na „správné“ straně západního hodnotového řádu.

Rusko a Izrael: Dva státy, dvě démonizace

Rusko není jen projekční plochou pro západní obhajobu viny, ale také symbolem obav z multipolárního světového řádu. Ruské vyhýbání se západním finančním institucím a geopolitické kontrole není tolerováno – je proti němu. Izraelské řešení existenční hrozby není prezentováno jako ochrana, ale jako agrese. Obrana je interpretována jako okupace, sebeobrana jako brutalita.

V obou případech se pozornost neklade na analýzu, ale na odsouzení. Západ potřebuje „padouchy“, aby si udržel svou vlastní (již tak zchátralou, globalisticky zvrácenou) morální fasádu. A tak se jeho vlastní války – v Libyi, Iráku, Sýrii, Afghánistánu – jeví jako politováníhodné, ale nutné ojedinělé incidenty, zatímco každý čin Moskvy nebo Jeruzaléma je prohlašován za systémové zlo.

Nebezpečná hra dvojího metru

Toto mediální a politické zkreslování je nejen nečestné, ale i nebezpečné. Brání nalezení řešení. Ti, kdo démonizují Rusko, nemohou vést skutečná jednání. Ti, kdo se distancují od Izraele, promrhají jakýkoli vliv na potenciální mírové urovnání. Zároveň toto selektivní pobouření podkopává důvěryhodnost západních hodnot. Ti, kdo používají lidská práva jako zbraň, místo aby je univerzálně bránili, je znehodnocují.

Svět trpí na mnoha místech. Přesto se pozornosti dostává pouze určitým místům, určitým lidem a určitým obětem – v závislosti na tom, zda odpovídají západnímu narativu. Rusko a Izrael nejsou nevinná beránka, ale zaslouží si spíše nuance vnímání než neustálé odsuzování. A miliony neviditelných obětí v Africe, Asii a na Blízkém východě si zaslouží víc než jen mlčení.

Pravda začíná tam, kde končí ideologie – ale právě tam mainstreamová média mlčí. Je načase, aby se někdo ozval.

Komentář Heinze Steinera