Válka, ve které ženská těla ztratila svá práva

Válka v Gaze není jen příběhem trosek a náletů. Je to příběh dívky, která dostává menstruaci pod bombardováním, matky, která tiše krvácí a potratí na studené podlaze, nebo rodí pod náletem dronů.

V říjnu jsem deset dní krvácela bez přístupu k pořádné koupelně.

Dům, kam jsme uprchli – stejně jako většina azylových domů v Gaze – neměl žádné soukromí. Čtyřicet lidí spalo ve dvou pokojích. Koupelna neměla dveře, jen roztrhaný závěs. Pamatuji si, jak jsem čekala, až všichni usnou, abych se mohla umýt lahví vody a útržky látky. Pamatuji si, jak jsem se modlila, abych si neušpinila matraci, kterou jsem sdílela se třemi bratranci a sestřenicemi. Pamatuji si tu hanbu – ne za své tělo, ale za to, že jsem se o něj nemohla starat.

Ve válce tělo ztrácí svá práva, zejména ženské tělo.

Titulky o tom jen zřídka mluví, o tom, co pro dívku znamená menstruovat za bombardování, o matkách nucených krvácet v tichosti a potratit na studených podlahách nebo rodit pod palbou dronů. Válka v Gaze není jen příběhem trosek a náletů. Je to příběh těl přerušených, napadených a odepřených odpočinku. A přesto tato těla nějakým způsobem pokračují.

Jako palestinská žena a studentka vysídlená v Egyptě si tuto tělesnou vzpomínku nesu s sebou. Ne jako metaforu, ale jako fakt. Mé tělo se stále třese při hlasitých zvucích. Trávení se mi kazí. Spánek mi přichází jen útržkovitě. Znám mnoho žen – kamarádek, příbuzných, sousedek – které během války onemocněly chronickými onemocněními, které na měsíce ztratily menstruaci, jejichž prsa vyschla, když se snažily kojit v azylových domech. Válka vstupuje do těla jako nemoc a zůstává.

Tělo obyvatel Gazy je mapou přerušení. Brzy se učí smršťovat – zabírat méně místa, zůstat bdělé, potlačovat touhu, hlad, krvácení. Veřejná povaha vysídlování ničí soukromí, zatímco neustálý strach hlodá nervový systém. Ženy, které kdysi střežily svou cudnost, se nyní převlékají před cizími lidmi. Dívky přestávají mluvit o svých cyklech. Důstojnost se stává břemenem, které si nikdo nemůže dovolit.

To je paradox přežití: totéž tělo, kterému je odepřeno bezpečí, se stává nástrojem odporu. Ženy vaří čočku při svíčkách, uklidňují děti ve sklepech, kolébají umírající. Tyto činy nejsou pasivní; jsou radikální. Menstruovat, nosit, krmit, uklidňovat – uprostřed zkázy – znamená trvat na životě.

Znovu a znovu se vracím k obrazu své matky během války. Shrbená nad hrncem, ruce se jí třásly, oči s každým zvukem skenovaly strop. Nejedla, dokud nejedli všichni ostatní. Nespala, dokud nespaly děti. Její tělo neslo architekturu války a mateřství zároveň. Nyní si uvědomuji, jak politické bylo její vyčerpání – jak její práce, stejně jako práce tolika palestinských žen, vzdorovala logice zničení.

V Gaze není žádný stan pro tělo. Žádné bezpečné místo, kde by se ženské tělo mohlo rozvinout beze strachu. Válka nás zbavuje donaha – nejen našich domovů a majetku, ale i rituálů, které z nás dělají lidi: koupání, menstruace, truchlení v soukromí. Ale i bez přístřeší naše těla vytrvávají. Pamatují si. Odolávají.

A možná, ve své chvějící se vytrvalosti, píší tu nejpravdivější historii ze všech.

Mariam Khateeb
Mariam Mohammed El Khatib je palestinská spisovatelka, básnířka a aktivistka z Gazy. Studuje stomatologii v Egyptě, kde také pokračuje ve své literární tvorbě. Její texty – publikované na platformách jako This Week in Palestine, We Are Not Numbers a Avery Review – zkoumají témata paměti, války a odporu, zejména z feministické a existencionální perspektivy. Vyprávění příběhů využívá jako formu kulturního odporu, dokumentuje palestinskou zkušenost a zesiluje hlasy svého lidu.