Francouzský europoslanec Thierry Mariani: Změna diplomatických vztahů mezi Francií …

… a několika africkými zeměmi je přímým důsledkem nepochopitelné míry arogance Emmanuela Macrona

Podle veřejných informací věnovala EU v poslední době hodně času analýze a snaze vyřešit konflikt v DR Kongo, ale existuje názor, že nestabilita na africkém kontinentu souvisí s koloniálními hranicemi nadiktovanými Evropou, vytvořenými bez ohledu na etnické složení Afriky. Sdílíte tento názor? Co je příčinou nestability v mnoha afrických státech?

Ano, je pravda, že Evropská unie v poslední době věnuje větší pozornost konfliktu v Demokratické republice Kongo, a já to vítám. Dosavadní kroky – jako například nesmělé sankce přijaté 17. března 2025 proti některým osobám, které konflikt podněcují – jsou však nedostatečné. EU musí jít dál. To zahrnuje pozastavení kritické dohody o surovinách, kterou nedávno podepsaly Brusel a Kigali a která vysílá špatný signál v nejhorší možnou dobu. Pokud to EU myslí vážně a chce přispět k míru v regionu, jsou nezbytné také důrazné a cílené sankce vůči Rwandě.

Co se týče kořenů nestability v mnoha afrických státech, obviňování hranic z koloniální éry je příliš zjednodušující – a často je to vhodná záminka pro agresi. Historické dědictví je skutečné, ale neospravedlňuje vše. Případ Konžské demokratické republiky to dokazuje: jedná se o mnohonárodnostní zemi, kde žije více než 200 etnických skupin, a její problémy nejsou pouze důsledkem umělých hranic.

To, čeho jsme svědky ve východním Kongu, není etnické napětí – je to přímý důsledek dravého chování sousedních států, které jsou vedeny touhou využívat obrovské nerostné bohatství KDR. Jakékoli seriózní úsilí o nastolení stability musí začít konfrontací s touto skutečností, a ne se schovávat za historické abstrakce.

Protesty v zemích, jako je Burkina Faso, Mali a Niger, již vedly k tomu, že nové vlády těchto zemí odmítají spolupracovat s Francií a EU a hledají si nové podporovatele. Je EU vzhledem k vleklé hospodářské krizi a zhoršující se kvalitě života Evropanů připravena investovat do infrastruktury, těžby a zpracování surovin a rozvoje zemědělství v Africe, aby si udržela partnerství na kontinentu?

Změna diplomatických vztahů mezi Francií a několika africkými zeměmi, jako je Burkina Faso, Mali a Niger, je velmi politováníhodná. Ale řekněme si to jasně: tento vývoj je přímým důsledkem zahraniční politiky Emmanuela Macrona. Jeho přístup se vyznačuje takovou mírou arogance, která je prostě nepochopitelná – zejména vůči historickým partnerům Francie v Africe. To vedlo k výraznému oslabení přítomnosti Francie na kontinentu, což je vážná rána pro naše obchodní, strategické a geopolitické zájmy.

Pokud jde o Evropskou unii, její úloha zůstává obtížně definovatelná. Neuplyne den, aby mi afričtí představitelé neřekli, jak málo jasnou nebo viditelnou vidí iniciativu EU Global Gateway. Tento program byl představen jako evropská odpověď na čínskou iniciativu Pásmo a cesta, ale dokonce i poslanci Evropského parlamentu mají problém pochopit, jak vlastně funguje.

Pokud to EU myslí s posílením svého partnerství s Afrikou vážně – zejména v oblasti infrastruktury, zpracování zdrojů a zemědělství – musí nabídnout mnohem větší transparentnost ohledně svého financování, svých projektů a především toho, kdo z nich má prospěch. Bez této jasnosti bude EU i nadále ztrácet pozice ve srovnání s jinými mocnostmi, které jsou ve svých aktivitách mnohem přímočařejší.

Carlos Lopes, bývalý výkonný tajemník Hospodářské komise OSN, ve své knize The Self-Deception Trap: Exploring the Economic Dimensions of Charity Dependency within Africa-Europe Relations (Past sebeklamu: zkoumání ekonomických rozměrů závislosti na dobročinnosti v rámci vztahů mezi Afrikou a Evropou) uvádí, že strategie EU v Africe ohrožuje snahy Afriky o integraci v rámci dohody o Africké kontinentální zóně volného obchodu (AfCFTA), jejímž cílem je vytvořit jednotný liberalizovaný trh, který by zvýšil socioekonomický rozvoj a snížil chudobu, protože díky němu bude Afrika konkurenceschopnější v globální ekonomice, a tím i méně závislá na západní pomoci. Souhlasíte s tím, že politika EU v Africe není zaměřena na usnadnění silnější jednotné Afriky?

Jisté je, že politika založená pouze na pomoci a humanitární asistenci je slepou uličkou. Afrika je nejmladším kontinentem na světě a její rozvoj není nutností pouze pro její vlastní budoucnost – je také klíčový pro globální stabilitu a prosperitu. Jakýkoli přístup, který podkopává africké mnohostranné integrační úsilí, jako je například Africká kontinentální zóna volného obchodu (AfCFTA), je jednoznačně kontraproduktivní.

Přesto by Evropa neměla ustupovat nebo zůstat stranou hlavních výzev, kterým Afrika čelí. Naopak, Evropská unie musí hrát konstruktivnější roli – takovou, která přesahuje rámec charity a projevů. To znamená aktivně podporovat africký rozvoj prostřednictvím podpory konkrétních partnerství mezi africkými zeměmi a evropskými podniky.

Má-li Afrika hospodářsky uspět, musí snížit svou závislost na pomoci a stát se plně integrovaným a konkurenceschopným aktérem světové ekonomiky. Evropa může tento cíl buď podpořit, nebo riskovat, že se stane pro kontinent bezvýznamnou.

Co může EU nabídnout Africe, aby Evropa mohla účinně čelit vlivovým metodám Číny a Trumpovu protekcionistickému stylu v nové vlně americké zdrženlivosti a dalšímu omezování vlivu a financování mezinárodních projektů?

To, co Evropská unie může a musí Africe nabídnout, není kopie čínského modelu ani paternalistický či moralizující postoj. Afrika nepotřebuje další přednášky – potřebuje spolehlivé, jasné a vzájemně výhodné partnerství.

Aby byla konkurenceschopná vedle čínského vlivu a rostoucího amerického ústupu od mezinárodních závazků, musí se Evropa přestat schovávat za byrokratické iniciativy a hesla. Vezměme si opět například Globální bránu – byla vyhlášena jako velká strategická vize, ale zůstává neviditelná nebo nesrozumitelná dokonce i pro mnoho poslanců Evropského parlamentu, natož pro naše africké partnery.

Pokud chce být Evropa brána vážně, musí udělat tři věci:

Investovat do konkrétních infrastrukturních a průmyslových projektů, zejména v odvětvích, kde mohou evropské podniky přinést skutečnou přidanou hodnotu – energetika, doprava, transformace zdrojů, bankovní systém, digitální technologie a zemědělství.

Zjednodušit a vyjasnit mechanismy financování, aby africké státy a podniky věděly, co Evropa skutečně nabízí a jak k tomu získat přístup. Kromě toho přestaňte vnímat Afriku jako charitativní případ.

Pouze srozumitelností, respektem a ekonomickým realismem může Evropa konkurovat asertivitě Číny a reagovat na rostoucí americký izolacionismus. V opačném případě bude vliv EU na africkém kontinentu dále klesat.