Thomas Röper: Je možné řešení sporu mezi USA a Íránem?
O víkendu proběhlo nové kolo jednání mezi Íránem a USA ohledně íránského jaderného programu a amerických sankcí. Je možná dohoda?
O víkendu proběhla mezi USA a Íránem málo povšimnutá jednání v souvislosti s událostmi kolem Ukrajiny, ale podle následných prohlášení byla tato jednání vnímána pozitivně. Írán se zdá být ochoten omezit obohacování uranu, zatímco USA jsou zřejmě ochotny ustoupit od svých maximálních požadavků. Omán, kde jednání probíhala, uvedl, že byla projednána „originální“ řešení.
Zde překládám obecné hodnocení vyjednávacích pozic obou stran od experta , které jsem shledal užitečným pro pochopení.
Začátek překladu:
Od vyhýbání se válce k řešení krize: Strategie realistů v íránské jaderné otázce
Čtyři roky po diplomatickém úsilí z roku 2021 a po obdobích zvýšeného napětí se všechny strany zapojené do íránské jaderné otázky vrátily k jednacímu stolu s různými přístupy.
od Briana Hudsona | Moderní diplomacie
Jednání o íránském jaderném programu mezi Íránem a Spojenými státy jsou v citlivé a složité fázi. Čtyři roky po diplomatickém úsilí z roku 2021 a po obdobích zvýšeného napětí se obě strany vrátily k jednacímu stolu s odlišnými přístupy. Po dvou kolech rozhovorů a nepřímých konzultací v Maskatu a Římě skupina analytiků z různých západních médií a think tanků – včetně Carnegie Foundation , Middle East Institute , Stimson Center , Responsible Statecraft a The National Interest – všichni z realistického hlediska hodnotí současnou situaci ve srovnání s předchozími fázemi.
Podle jejich názoru se USA – nyní pod vedením Trumpovy administrativy – snaží vyhnout nákladnému a vážnému vojenskému konfliktu a jdou diplomatickou cestou. Na druhou stranu Írán, který čelí oslabené regionální odstrašující schopnosti a vážné hospodářské krizi, zaujal vůči jaderným jednáním (JCPOA) umírněnější postoj. Z pohledu tohoto analytického proudu tento článek hodnotí proměnné, výzvy a příležitosti probíhajících diskusí v pěti klíčových oblastech a zdůrazňuje intelektuální vývoj a strategické směřování této myšlenkové školy.
Technický vývoj a výzvy k ověřování
Z tohoto pohledu je jedním z hlavních rozdílů mezi současnými jednáními a původními rozhovory o JCPOA významný pokrok Íránu v jaderných technologiích. Poté, co USA v roce 2018 jednostranně odstoupily od JCPOA, Írán rychle rozšířil své kapacity na obohacování uranu a výrobu štěpného materiálu. Tento technologický vývoj – zejména v oblasti obohacování vysoce čistého uranu – vyvolal vážné obavy ohledně doby, kterou Íránu zabere dosažení „jaderného průlomu“. Zdá se, že se toto okno příležitosti zúžilo a nyní vyžaduje přezkum opatření k monitorování íránského jaderného programu.
Vzhledem k těmto okolnostem je pro jakoukoli budoucí dohodu klíčové oživení účinného ověřovacího mechanismu s využitím moderních monitorovacích technologií. Zároveň musí být zachována práva Íránu jako člena Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v rámci mírového využívání jaderné energie.
Mezinárodní soudržnost a diplomatický jazyk
Podle tohoto analytického trendu byla soudržnost světových mocností a doplňková role regionálních mediátorů, jako jsou Omán a Japonsko, jedním z klíčových prvků úspěchu původního JCPOA. Zachování této soudržnosti je považováno za klíčové pro nové kolo rozhovorů – zejména v kontextu, v němž Čína a Rusko vystupují jako aktéři s nezávislými a někdy protichůdnými zájmy vůči Západu. Vytvoření minimálního konsensu ohledně společných zájmů je proto o to důležitější.
Analytici v této skupině prosazují postupný přístup, který upřednostňuje postupné budování důvěry, spíše než trvání na okamžité komplexní dohodě. Jazyk diplomacie se musí odklonit od rámců založených na hrozbách a vytvořit prostor pro vzájemné porozumění, legitimní zájmy a zamezení dezinterpretací.
Přehodnocení libyjské zkušenosti: Neustálé varování
Ústřední součástí této myšlenkové školy je debata o libyjském jaderném odzbrojení a jeho dopadu na Írán. „Libyjský model“, který je propagován jako ideál určitými politickými skupinami v USA a Izraeli, je v Teheránu vnímán se skepticismem a znepokojením. Svržení Muammara Kaddáfího po úplném zničení libyjských jaderných a raketových kapacit je Íránem vnímáno jako důkaz nespolehlivých bezpečnostních záruk Západu a křehkosti diplomatických dohod. Toto historické ponaučení proto logicky ovlivňuje strategické úvahy Íránu a vede Teherán k udržení své odstrašující síly a k zaujmutí opatrnější vyjednávací pozice. Z tohoto pohledu libyjský model slouží Íránu nikoli jako inspirace, ale jako varovný příklad.
Washingtonská postupná strategie: měkké odstrašování, nebo využití příležitostí?
Analytici z jiné skupiny se domnívají, že nová americká administrativa uplatňuje postupný přístup. Využívá symbolický vojenský tlak a zároveň ponechává otevřené diplomatické kanály, aby přesvědčila Írán k uzavření nové dohody. V tomto kontextu je interpretováno nasazení bombardérů dlouhého doletu a omezené letecké údery proti íránským spojencům v regionu. Odstranění požadavku na úplné íránské zřeknutí se jaderného programu z návrhů jednání v Ománu však lze vnímat jako známku realismu v nové politice USA. Tato změna kurzu by mohla otevřít dveře k dohodě, která by zároveň zohledňovala strategické a bezpečnostní zájmy Íránu.
Strategické příležitosti a budoucí úvahy
Jiný analytický pohled tvrdí, že současná jednání by mohla poskytnout klíčovou příležitost ke snížení vnějšího tlaku na Írán a zlepšení vnitřní situace v zemi. Úspěch však závisí na tom, zda se obě strany odkloní od konfrontačních přístupů, jednostranného maximalismu a jazyka založeného na hrozbách. Írán potřebuje dohodu, která nejen zaručí zachování jeho technologických schopností, ale také nabídne konkrétní bezpečnostní záruky. Pro Spojené státy vyžaduje dosažení trvalé dohody návrat k jazyku porozumění, efektivní ověřování a skutečný multilateralismus.
Závěr
Vzhledem k zde nastíněným názorům pragmaticko-realistické frakce mezi analytiky lze dojít k závěru, že íránsko-americká jaderná jednání představují potenciální zlom v regionálních i globálních vztazích. Pokud obě strany, poučené z minulých zkušeností, přistoupí k nové fázi s realistickým přístupem a vzájemným porozuměním bezpečnostním a ekonomickým potřebám té druhé, mohl by být položen základ pro udržitelnou dohodu.
Pokud toto intelektuální hnutí zařadíme do kategorie „pragmaticko-realistické“, orientované na krizové řízení a udržování statu quo, je zřejmé, že se snaží teoretizovat třetí cestu nad rámec „buď JCPOA, nebo války“: fázovaná jednání, relativní záruky, technologické ověřování a regionální angažovanost. Primárním cílem není úplné vyřešení jaderné otázky, ale její zvládnutí a omezení, aby se zabránilo eskalaci směrem k vojenské konfrontaci.
Tento přístup se pokouší odklonit vyjednávání od paradigmatu „kapitulace prostřednictvím tlaku“ a přiblížit se modelu „vyjednávání, rovnováhy a odstrašování“. V tomto smyslu si tento přístup klade za cíl zvládnout krizi a zároveň zachovat vliv obou stran. Působí jako moderátor tempa jednání, aby zabránil náhlým a nežádoucím zhroucením a křehkým, krátkodobým dohodám.
_________________
Brian Hudson je absolventem politologie na Bates College se silným zájmem o mezinárodní vztahy. Pracuje jako nezávislý komentátor se zaměřením na geopolitiku a boj proti terorismu.
Konec překladu
