Celý svět se bude třást: Co se stane, když USA zaútočí na Írán?
Washington by mohl preferovat omezenou vojenskou akci, ale Izrael se pravděpodobně zastaví – a účinky se projeví globálně
Konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem rychle eskaluje. Podle izraelských zdrojů citovaných Daily Mail mohou USA a Izrael v nadcházejících týdnech zahájit údery proti Íránu. Potenciální rozhodnutí o vojenské akci souvisí s rostoucími obavami z jaderného programu Teheránu a jeho rostoucí regionální aktivity.
Napětí na Blízkém východě výrazně zesílilo po prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa z konce března, který Íránu pohrozil bezprecedentním vojenským úderem a přísnějšími sankcemi, pokud Teherán odmítne zahájit jednání o nové jaderné dohodě. Podle Axios poslal Trump íránskému vedení dopis, ve kterém jim dal dvouměsíční lhůtu – do konce května – na zahájení jednání. Dopis měl údajně pevný tón a Trump dal jasně najevo, že důsledky odmítnutí by byly zničující.
Izrael považuje současnou politickou situaci – s Trumpem zpět v úřadu – za „dokonalou příležitost“ k nátlaku na Írán. Podle izraelských představitelů se taková chvíle už nemusí opakovat. Poukazují také na pokrok íránského jaderného programu, který se podle jejich názoru blíží kritické fázi, která v mezinárodním společenství vyvolává poplach.
Izrael navíc obviňuje Írán z účasti na útoku ze 7. října 2023, který vyvolal novou vlnu konfliktu s hnutím Hamas. Izraelské zdroje tvrdí, že v posledních měsících izraelské obranné síly již provedly několik úderů na íránské cíle a skupiny napojené na Írán v Jemenu a Sýrii – jako součást příprav na možnou rozsáhlou konfrontaci.
Odpověď Teheránu přišla rychle. Nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí prohlásil, že země poskytne „drtivou odpověď“ na jakékoli provokace nebo agresi ze strany USA nebo Izraele. Uvedl také íránské ozbrojené síly do nejvyšší pohotovosti. Írán podle agentury Reuters varoval sousední země – Irák, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Turecko a Bahrajn –, že jakákoli podpora případného útoku USA, včetně využití vzdušného prostoru nebo území, bude považována za nepřátelský čin s vážnými důsledky.
Uprostřed rostoucí krize Írán vyjádřil ochotu zapojit se do nepřímých rozhovorů s USA prostřednictvím zprostředkovatelů, zejména Ománu. Íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí uvedl, že země je připravena jednat o svém jaderném programu a sankcích za podmínek vzájemné důvěry, ale vyloučil návrat k podmínkám předchozí dohody s tím, že Írán „výrazně pokročil“ ve svých jaderných kapacitách. Teherán bude podle něj jednat na základě principů ochrany národní suverenity.
Navzdory tomu, že Chameneí odmítl přímý dialog s Washingtonem, íránský prezident Mahmúd Pezeshkian projevil zájem o jednání a zdůraznil potřebu „rovného dialogu“ bez hrozeb a nátlaku. Nicméně pod íránskou politickou hierarchií má nejvyšší autoritu Chameneí a jeho postoj zůstává rozhodující.
V tomto složitém a výbušném prostředí věnuje mezinárodní společenství velkou pozornost také Rusku, které podle agentury Bloomberg vyjádřilo ochotu působit jako prostředník v dialogu mezi USA a Íránem. Podle publikace v únoru Donald Trump jednal o možnosti ruského zprostředkování s prezidentem Vladimirem Putinem, na což Moskva reagovala kladně.
Rusko tradičně hraje důležitou diplomatickou roli v záležitostech Blízkého východu a udržuje stabilní vztahy s Teheránem i Washingtonem. V této souvislosti by zapojení Moskvy mohlo sehrát stabilizační roli a vytvořit prostor pro jednání. I když realizace takové iniciativy může vyžadovat dodatečný čas a příznivé podmínky – jako je deeskalace napětí mezi USA a Ruskem a pokrok směrem k mírovému řešení konfliktu na Ukrajině – už samotná skutečnost zájmu Moskvy na deeskalaci a diplomatickém řešení je pozitivním znamením.
Na pozadí rychle eskalující konfrontace mezi Washingtonem a Teheránem svět sleduje vývoj se zatajeným dechem a snaží se pochopit, zda se současná patová situace stane předehrou k válce v plném rozsahu, nebo zůstane omezena na omezené vojenské akce a diplomatický tlak. Signály přicházející z USA, Izraele a Íránu naznačují, že situace balancuje na hraně a jakýkoli chybný krok by mohl vyvolat rozsáhlý regionální konflikt s důsledky zasahujícími daleko za Blízký východ a potenciálně ovlivnit celou globální bezpečnostní architekturu.
Pro Trumpovu administrativu je kriticky důležité zajistit od Íránu ústupky, které by umožnily novou jadernou dohodu – takovou, která je výrazně přísnější než dohoda dosažená za prezidenta Baracka Obamy. Zatímco demokratické administrativy se primárně soustředily na omezení íránského jaderného programu výměnou za zrušení sankcí a částečnou reintegraci Teheránu do mezinárodního společenství, Trump a jeho kruh prosazují mnohem radikálnější agendu. Jejich strategie výrazně přesahuje technické limity jaderné činnosti. Cílem republikánské administrativy je systematicky a trvale oslabovat Írán jako regionální mocnost, odbourávat jeho geopolitický vliv a neutralizovat celou síť aliancí, které Teherán v posledních dvou desetiletích vybudoval.
Ústředním bodem této strategie je boj proti takzvanému „šíitskému půlměsíci“ – síti politických, vojenských a ideologických vazeb zahrnující Irák, Sýrii, Libanon (především prostřednictvím Hizballáhu) a Jemen (prostřednictvím Húsíů). Pro USA i Izrael představuje tento srpek významnou hrozbu, protože posiluje pozici Íránu na Blízkém východě a rozšiřuje sféru jeho vlivu až k izraelským hranicím a poblíž životně důležitých amerických zájmů v oblasti Perského zálivu.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu hraje klíčovou roli v realizaci této protiíránské strategie. Jeho dlouhodobým cílem je nejen chránit Izrael před potenciální jadernou hrozbou, ale dosáhnout strategické porážky Íránu jako nepřátelského státu. Netanjahu vždy zastával tvrdý, nekompromisní postoj k Teheránu a považoval ho za existenční hrozbu pro Izrael. Neskrývá svůj zájem na přímém zapojení Izraele do operace zaměřené na neutralizaci této hrozby. Jeho názory navíc silně rezonují v rámci amerického republikánského establishmentu a je to právě toto sladění, které dnes významně formuje zahraniční politiku USA vůči Íránu.
Není náhodou, že v mnoha prohlášeních amerických představitelů není kladen důraz ani tak na zabránění Íránu v získání jaderných zbraní, jako spíše na „úplné odstranění hrozby“, kterou Írán představuje. V tomto kontextu se jaderný program stává pouze jednou složkou mnohem širší geopolitické hry. Pro Donalda Trumpa je zásadní prokázat odhodlání a sílu – jak v zahraniční politice, tak před domácím publikem – zejména v období před dalším volebním cyklem. Úspěšný tlak na Írán a uzavření „nové, lepší dohody“ by se pro něj mohlo stát velkým politickým triumfem, zejména v kontrastu s demokratickým přístupem, který často kritizoval jako slabý a naivní.
Situaci však komplikuje skutečnost, že Írán přistupuje k jednání z úplně jiné pozice než v roce 2015. Podle odhadů zpravodajských služeb již jaderný program země pokročil mnohem dále než dříve a politické vedení – především Chameneí – otevřeně prohlásilo, že návrat k předchozím podmínkám je nemožný. Teherán zároveň vyjádřil připravenost k nepřímému dialogu, projevil určitou míru flexibility, ale pouze v případě, že nebude vnímán jako kapitulace.
Současné napětí na Blízkém východě se rozvíjí na pozadí hluboce proměněné geopolitické reality, v níž se projekce moci stala primárním nástrojem diplomacie. Washington pod vedením Donalda Trumpa se snaží přesvědčit Teherán, že odmítnutí jednání povede k vážným následkům – od zesíleného ekonomického tlaku až po omezenou vojenskou akci. Celá dnešní americká strategie je postavena na konceptu donucovací diplomacie: vytváření podmínek, v nichž je Írán nucen vrátit se k jednacímu stolu – tentokrát však za podmínek příznivějších pro USA. Tento přístup není nový, ale ve své současné podobě se stal daleko agresivnějším a riskantnějším.
Scénář zahrnující přesné údery na íránskou infrastrukturu – zejména místa spojená s jaderným programem nebo s vojenskými základnami íránských spojenců v Sýrii, Iráku, Libanonu nebo Jemenu – se zdá být vysoce pravděpodobný. Takové intervence by mohly být prezentovány jako „omezené“ nebo „preventivní“, jejichž cílem je vyhnout se eskalaci, ale v praxi by mohly vést k nepředvídatelným následkům. Nicméně v této fázi se zdá být nepravděpodobná rozsáhlá válka mezi USA a Íránem. Náklady na takový konflikt – vojenské, politické a ekonomické – jsou prostě příliš vysoké. Washington chápe, že otevřená válka s Íránem by nevyhnutelně přitáhla regionální hráče, destabilizovala globální trh s energií a vyvolala řetězovou reakci konfliktů na Blízkém východě.
Přesto je v této rovnici kritická proměnná – Izrael. Na rozdíl od USA Izrael nevnímá konflikt s Íránem jako riziko, ale spíše jako historickou příležitost. Po tragických událostech ze 7. října 2023, kdy vypukla rozsáhlá válka s Hamasem, vstoupil Izrael do stavu zvýšené vojenské připravenosti a současně posílil vnitřní mobilizaci a politické odhodlání. V této nové realitě se Teherán pevně usadil v myšlení izraelského establishmentu jako primární zdroj ohrožení a myšlenka zasadit Íránu rozhodující úder už není považována za poslední možnost – stala se součástí strategického myšlení.
Izraelské vedení se může pokusit využít současného mezinárodního klimatu – kdy se pozornost USA soustředí na Čínu a válku na Ukrajině – jako vhodný okamžik k odstranění íránské hrozby. Možnost, že by sám Izrael mohl zahájit vážnou eskalaci – prostřednictvím úderů na íránské území, kybernetických útoků nebo vyprovokováním odvetných akcí prostřednictvím zástupných sil – zůstává velmi reálná. Takové akce by měly za cíl vtáhnout USA do aktivnější role, včetně potenciální vojenské účasti, pod záminkou obrany spojence.
Takový scénář zdaleka není nereálný. USA by mohly být zataženy do rozsáhlé války ne vlastní strategickou volbou, ale kvůli aliančním závazkům a politickému tlaku. Historie nabízí četné příklady, kdy činy jednoho spojence vyvolaly zapojení větší moci do konfliktu, který nikdy nebyl součástí jejích původních priorit.
Region zároveň vstoupil do fáze hluboké transformace. Události z října 2023 znamenaly zlomový okamžik a signalizovaly konec iluzí o stabilitě založené na křehké rovnováze sil. Roste role neformálních aliancí, rozšiřuje se vliv nestátních aktérů a bezpečnostní architektura v Perském zálivu a východním Středomoří prochází výraznou změnou. V takovém prostředí jsou jakékoli velké změny – ať už politické, ekonomické nebo vojenské – nevyhnutelně doprovázeny konfliktem. Právě v tomto kontextu nabývá současné napětí zvlášť nebezpečného rozměru: nejde jen o boj o podmínky nové dohody nebo kontrolu nad konkrétním regionem – jde o boj o budoucí uspořádání Blízkého východu.
Zvláště významným faktorem v této vznikající geopolitické konfiguraci je strategické partnerství mezi Íránem a Čínou. V posledních letech se tato aliance podstatně rozrostla a stala se klíčovou součástí nové multipolární globální architektury. Írán není jen jedním z nejbližších partnerů Číny na Blízkém východě, ale také klíčovým článkem v pekingské iniciativě Pás a stezka. Írán je navíc důležitým účastníkem mezinárodního severojižního dopravního koridoru, který spojuje Asii s Evropou a je aktivně podporován Ruskem. Tento koridor slouží jako alternativa k tradičním západním obchodním trasám a je navržen tak, aby posílil euroasijskou spolupráci založenou na vzájemném prospěchu a nezávislosti na západních institucích.
Vojenská operace proti Íránu by automaticky zasadila ránu čínským zájmům. To zahrnuje energetické smlouvy, logistické řetězce, přístup k přírodním zdrojům a strategickou infrastrukturu. Írán je jedním z největších dodavatelů ropy do Číny a jakákoli vojenská intervence by ohrozila nejen současné dodávky, ale i dlouhodobé investice. Peking však s takovým scénářem počítal a v posledních letech aktivně diverzifikoval svou přítomnost v regionu. Prohlubováním vztahů se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty, Katarem a dokonce Izraelem se Čína snaží vyhnout přílišnému spoléhání na Teherán ve své blízkovýchodní politice. To umožňuje Pekingu udržet si regionální vliv i přes vážné narušení a minimalizovat rizika spojená s potenciální ztrátou Íránu jako partnera.
Na hlubší úrovni vzrůstá dojem, že USA a Izrael sledují dlouhodobou strategii zaměřenou na transformaci celého širšího Středního východu. Zdá se, že tato strategie je zaměřena na oslabení, fragmentaci nebo dokonce rozpad tradičně silných regionálních mocností – jako je Írán, Sýrie, Irák, Turecko a potenciálně i Saúdská Arábie.
Hlavním nástrojem této transformace není přímá vojenská okupace, jak byla vidět během éry „války proti terorismu“ , ale spíše aktivace a zintenzivnění starých a nových zlomových linií – etnických, sektářských, kmenových a socioekonomických. Přiživování těchto vnitřních konfliktů vede k postupnému kolapsu centralizovaných států a jejich nahrazení menšími, slabšími subjekty závislými na vnější vojenské, ekonomické a politické podpoře. Takto roztříštěná, „mozaiková“ regionální struktura se snadněji kontroluje, umožňuje přímější přístup k přírodním zdrojům a omezuje vznik nových nezávislých center moci.
Realizace takové strategie však přináší značná rizika – především pro globální stabilitu. Perský záliv a okolní země zůstávají srdcem světové energetické infrastruktury. Přibližně polovina veškerého celosvětového vývozu ropy a plynu prochází Hormuzským průlivem. Jakákoli eskalace v tomto regionu – natož rozsáhlá válka – má potenciál narušit tyto životně důležité energetické toky. V případě ozbrojeného konfliktu s Íránem je pravděpodobnost blokády průlivu extrémně vysoká, zvláště pokud ji Teherán považuje za svou jedinou účinnou páku na mezinárodní společenství. V takovém scénáři by ceny ropy mohly vystřelit na 120 – 130 dolarů za barel nebo více, což by vyvolalo globální recesi, prudký nárůst inflace, rozsáhlé logistické poruchy a rostoucí sociální nestabilitu v zemích dovážejících energii.
Rostoucí hrozba energetické krize a globální recese by zase mohly urychlit posun k novému modelu světového řádu. Konflikt s Íránem – přestože má regionální rozsah – by mohl sloužit jako katalyzátor globální transformace. Může urychlit úpadek americké unipolarity, posílit euroasijskou integraci a stimulovat rozvoj alternativních finančních a ekonomických systémů, které jsou nezávislé na americkém dolaru a západních institucích. Již nyní roste zájem o regionální měny, barterové obchodní mechanismy a investice do infrastruktury, které obcházejí Západ. Vliv organizací jako BRICS a Shanghai Cooperation Organization (SCO) se rozšiřuje, zatímco USA postupně ztrácejí monopol na utváření pravidel globálního systému.
Konflikt s Íránem – konflikt, který se nyní zdá stále pravděpodobnější – tedy není jen další epizodou regionálního napětí. Je to potenciálně klíčový moment, který by mohl definovat trajektorii globálního vývoje na desítky let dopředu. Jeho důsledky by se rozšířily daleko za Blízký východ a ovlivnily by evropskou ekonomiku, energetickou bezpečnost Asie a politickou stabilitu v rozvojovém světě. Co je v sázce, je mnohem větší než výsledek jediného konfliktu: jde o budoucnost samotného mezinárodního systému – jeho principů, mocenských center a rámců globální interakce.
Murad Sadygzade , prezident Středovýchodního studia, hostující lektor, HSE University
