Proč Palestincům není dovoleno přežít?
Právě jsme začali obnovovat své životy, když Izrael rozbil příměří v Gaze. Nyní jsme opět na pokraji smrti a mohu se jen zeptat: Proč nám není dovoleno přežít?
Když v lednu začalo příměří, cítili jsme se ztraceni mezi strašidelnou minulostí a nejistou budoucností. Balancovali jsme mezi bolestivými vzpomínkami, které nás brzdily, a neustálými životními požadavky, které nás hnaly vpřed. Pláč nad nevyslovitelným při plížení mezi ruinami našich životů. Byli jsme přesně uprostřed dvou životů: jeden stále krvácel a druhý strašidelně rozmazaný. Nechtěli bychom se vracet, ale nejsme schopni se posunout vpřed.
A přesto jsme si tu chvíli ticha vážili a začali znovu budovat to, co z našich životů zbylo.
„Příměří“ není tak rétorické, jak to zní; je to přesně tak, jak to vyjádřil Dr. Refaat Alareer: Palestinci končí, Izraelci pálí. Vždy to byla jednostranná genocidní válka. Takzvané příměří bylo křehké, porušovalo se téměř každý den, utahovalo smyčku na Gazu všemi možnými způsoby – od prvních dnů posvátného měsíce odepíralo humanitární pomoc, zdravotnický materiál a komerční zboží, zasáhlo hlavní distribuční bod vody, přerušilo elektřinu, která ho poháněla, a uvalilo omezení na zdravotnické pracovníky, kteří byli ochotni v Gaze dobrovolně pracovat.
Navzdory dusivé ponuré realitě jsme začali získávat to, co zbylo z našich životů – přestavba z popela, obnovení ukradených snů, které byly pozastaveny déle než rok a půl. Znovu jsme se setkali s blízkými a znovu otevřeli restaurace, trhy a knihovny, které byly záměrně vymazány. Dokonce i děti se po více než roce bez formálního vzdělání vrátily do svých škol, které se staly útočišti. Začali jsme se znovu cítit jako lidé, ne jen těla zbavená našich jmen, příběhů a snů, zredukovaná na čísla v titulcích.
Já sám jsem žongloval se svými povinnostmi, jako bych dostal další šanci žít a snít. Přesto se válka již vtiskla do mé duše. Odešel jsem z války, ale válka mě odmítla opustit. Téměř každou noc se probouzím z děsivých nočních můr plných bomb, masakrů a nevýslovných hrůz. Jediná věc, která zmírnila moji paniku, byl fakt, že to byl jen sen. Probudím se, cákám si vodu na obličej a opakuji afirmace do svého válkou otlučeného zrcadla: „Válka skončila. Jsme naživu. Jsme svobodní. Už to nepřijde.“ Ale ve chvíli, kdy se mi zavřely oči, vracím se do nekonečného koloběhu hrůz, utíkám před smrtí i ve spánku.
Úzkost, poruchy spánku, deprese, posttraumatický stres a anorexie se rozmohly – vryly se do identity každého Gazana. Přesto myšlenka, že by se genocida mohla obnovit, nikdy nepřekročila mé nejhorší noční můry. Ne moje, ani žádné Gazany.
Pouhou hodinu předtím, než Izrael rozpoutal poslední vlnu sžíravého násilí – otevřeně a bezostyšně – jsem se vracel z Khan Younis. Byla to moje první dálková jízda za více než rok – 40 minut tam a 40 minut zpět. Cestou mi bral dech. Moje nitro mi říkalo, že mě čeká něco strašného. Zpanikařil jsem, ale pak jsem si uvědomil, že to byl jen další pozůstatek války na mé duši.
Když jsem se po půlnoci vracel domů, trh Al-Nuseirat byl rušný lidmi, kteří nakupovali eidské potřeby, mešity byly plné věřících a ulice byly stále vyzdobeny ramadánskými dekoracemi – živými a veselými. Došel jsem domů, horlivě jsem plánoval zítřek a připravoval suhoor pro svou rodinu. O pár minut později se vše během mrknutí oka proměnilo v peklo.
Nebe náhle osvětlily ohnivé pásy. Rachotivý hukot dronů nad hlavou byl ohlušující. Nerozlišující nálety otřásly nejen zdmi a zemí pode mnou, ale i mou samotnou duší. Spěchal jsem k rodičům a zoufale jsem se zeptal: Co se děje? Ale strach vrytý do jejich tváří byl jasnější než jakákoli odpověď, kterou mohli dát.
Sirény sanitek rozbily mou poslední naději, že jsem jen snil. Ne — dělo se to. Znovu.
Ten zmatek, ta dusivá nedůvěra – vrátilo mě to do 7. října. Nakoukl jsem do telefonu, abych byl šokován, že byla vyhlášena další epizoda genocidy.
Proč? Proč? Nebylo už té brutality spáchané před očima světa dost? Nestačila krev více než 180 000 Gazanů k nasycení? Nebyla zkáza dostatečně poseta na každém rohu?
Než jsem stačil zpracovat vlastní otázky, další nálet mi utnul myšlenky. Cítil jsem, jak se všechno hroutí – úsilí, které jsem vložil do své budoucnosti, mi zmizelo před očima. Cítil jsem, že jsem neměl snít, neměl jsem lpět na životě během pomíjejícího příměří, neměl jsem okusit radost. V tu chvíli jsem věřil, že Gazané nemají jinou možnost než zemřít.
Ale já nechci umřít.
Ani nechci opakovat vyčerpávající cyklus útěku před smrtí.
Přála jsem si – zoufale –, aby to byla jen další strašidelná noční můra. Ale byla to realita.
„Můj Bože, jsme vyčerpaní, vyčerpaní a ohromeni. Nemůžeme vydržet další genocidu.“ To byla tichá prosba každého Gazana.
Počet obětí rychle narůstal – první noc zabilo přes 400 Gazanů, z toho 200 dětí. Když padaly bomby, nemohl jsem zavřít oči. Ty byly jiné než předtím – destruktivnější, smrtelnější, více drtící duši. Cítili jsme je.
Smrt je v Gaze nejsnazší a nejhojnější. Lidé umírají hromadně – hladoví, prochladlí a zrazení v hluboké noci.
„Půst přerušíme hladem v iftar a naplníme si břicha krví v suhoor,“ napsal přítel na Facebooku.
Do rána obloha ronila slzy a kvílela hromy. Udělal to, co jsem nedokázal, uklidnil mé přemožené srdce za poslední noc.
Ale navzdory tomu, jak moc jsem do zimy zamilovaný, teď nevyměňuji stejnou lásku. Déšť, který miluji, utápí vysídlené, hladovějící a truchlící lidi ve stanech.
Všichni zoufale toužíme po zázraku, který by ukončil toto šílenství, ale agrese narůstá. Masakry za masakry se odvíjejí, rodina za rodinou je vymazávána z občanského rejstříku, zranění podléhají kritickým život ohrožujícím zraněním, matky oplakávají své děti a děti nesou břemeno samy.
Jsme na pokraji hladomoru, stejně jako jídla ubývá, a pokud je dostupné, je nedostupné. A otázkou zůstává:
Proč?
Proč musíme snášet toto nekonečné krveprolití, procházet hrůzou a terorem sami?
Proč nám není dovoleno přežít?
Proč?
Gazané nejsou hrdinové. Jsou nuceni být.
Gazané nejsou legendy, které je třeba chválit, ani podívaná, která by na okamžik rozbila srdce celého světa.
Gazané jsou lidé. Ne méně než kdokoli jiný.
A my si zasloužíme – jednoduše – žít.
Ať žijí Palestinci.
Úvodní fotografie: Těla Palestinců přinášejí do baptistické nemocnice Al-Ahli jejich příbuzní na pohřební procedury po izraelských útocích na byt patřící rodině Awad ve čtvrti Zeitoun ve městě Gaza v Gaze dne 28. března 2025. (Foto: Omar Ashtawy/APA Images)
