Vodíková ekonomika: Drahý sen o údajném zeleném zázraku

Momentálně zažíváme skutečnou vodíkovou euforii. Ale to, co je oslavováno jako domnělý zachránce energetického přechodu, se při bližším zkoumání ukazuje jako nákladný vzdušný zámek se značnými technickými úskalími.

Jednoduchý výpočet, který nám politici a samozvaní zachránci klimatu předkládají, zní zpočátku přesvědčivě: vodík hoří čistě za vzniku vody, je teoreticky dostupný v neomezeném množství a měl by nás učinit nezávislými na fosilních palivech. Záměrně se zamlčuje, že výroba vodíku spotřebovává obrovské množství energie – více, než lze nakonec využít.

„K výrobě dvou megawattů energie z vodíku jsou již ve výrobním procesu zapotřebí tři megawatty elektřiny,“ vysvětluje energetický expert Robert Bryce. Tato střízlivá energetická bilance nebere v úvahu ani ztráty při samotné výrobě elektřiny Vědecky by se dalo říci: Z termodynamického hlediska je vodíkové hospodářství ve své současné podobě prostě neefektivní.

Obzvláště důležité je, že většina vodíku, který se dnes vyrábí, pochází z parního reformování zemního plynu – procesu, při kterém se uvolňuje značné množství CO2 (čemu chtějí klimatičtí fanatici ve skutečnosti zabránit). O „zelené“ energii zde nemůže být řeč. Alternativní výroba elektrolýzou pomocí obnovitelné elektřiny je stále v plenkách a je ještě dražší.

Ale to není vše: skladování a přeprava vodíku představuje pro průmysl obrovské technické výzvy. Malá molekula činí i vysoce kvalitní kovové slitiny křehkými a křehkými – jev známý jako vodíková křehkost . Stávající potrubní systémy jsou prostě nevhodné pro přepravu čistého vodíku.

Zkapalnění jako alternativa? Možné pouze při minus 253 stupních Celsia a 700násobku atmosférického tlaku – další enormní spotřeba energie. Vodíková strategie německé vlády počítá s miliardovými investicemi. Spalujeme peníze daňových poplatníků na technologii, která nebude ekonomicky životaschopná bez trvalých dotací. Tedy v podstatě podobné tomu, co se léta děje u větrných a solárních elektráren.

Současný vývoj se na pozadí historické zkušenosti jeví zvláště absurdně. Již v 70. letech 20. století byl vodík oslavován jako zdroj energie budoucnosti. George W. Bush také v roce 2003 blouznil o světě automobilů na vodíkový pohon. Stalo se toho málo – z dobrého důvodu.

Hořká pravda zní: energetická ekonomika založená na vodíku drasticky zvýší náklady na energii. V době rostoucích životních nákladů jde o společensko-politické výbušné zařízení. Hrozí, že sen o „zeleném“ vodíku se stane drahou noční můrou – financovanou daňovými poplatníky a spotřebiteli. Místo slepého technologického optimismu je naléhavě zapotřebí střízlivá analýza nákladů a přínosů. Zdá se však, že na to ve vyhrocené klimatické debatě není prostor.