Glenn Diesen: Vyhlásily USA konec unipolárního světového řádu?

Ministr zahraničí Marco Rubio poskytl 30. ledna 2025 rozhovor s Megyn Kelly, který by mohl znamenat začátek konce americké hegemonické bezpečnostní strategie. Rubio uznal, že unipolarita, přítomnost centra moci ve světě, byla dočasným jevem, který nyní skončil:

„Není normální, aby svět měl jednoduše unipolární moc. To nebylo – to byla anomálie. Byl to produkt konce studené války, ale v určitém okamžiku se vrátíte do bodu, kdy máte multipolární svět, několik velmocí v různých částech planety.“

Rubio tvrdil, že hegemonní pozice USA vedla k oslabení vestfálského systému založeného na suverénních státech a nahradila jej globalistickým systémem, v němž si USA nárokovaly roli světového policisty:

„A myslím, že to bylo ztraceno na konci studené války, protože jsme byli jedinou mocností na světě, a tak jsme převzali odpovědnost stát se v mnoha případech světovou vládou a snažit se vyřešit všechny problémy.“

Rubio má na mysli konec unipolárního světového řádu, který se objevil po studené válce, a potřebu Spojených států přizpůsobit se multipolární realitě.

Co je multipolarita?

Pokud unipolarita skončí, co je multipolární systém, který se vrátí? Od vestfálského míru v roce 1648 je moderní světový řád založen na principu multipolarity a rovnováhy sil, aby se omezily expanzivní a hegemonické aspirace států. Multipolární rozdělení moci určuje, co tvoří bezpečnost a účel diplomacie.

Když existuje mnoho mocenských center, bezpečnost znamená řízení bezpečnostní soutěže mezi státy. Konflikty vznikají z bezpečnostní soutěže, protože snahy jednoho státu o zvýšení vlastní bezpečnosti, například zvýšením své vojenské síly, snižují bezpečnost ostatních států. „Nedělitelná bezpečnost“ je tedy klíčovým principem v multipolárním systému, který říká, že bezpečnost nelze dělit – buď existuje bezpečnost pro všechny, nebo neexistuje bezpečnost pro všechny. Jakýkoli pokus státu získat nadvládu proto vyvolá velmocenské konflikty, protože donutí ostatní mocnosti spolupracovat na vyrovnání vznikajícího hegemona.

Diplomacie v multipolárním systému má za cíl zlepšit vzájemné porozumění konkurenčním bezpečnostním zájmům a nalézt kompromis, který zvýší bezpečnost všech států. Je nezbytné vžít se do kůže nepřítele a uznat, že pokud se vyřeší obavy o bezpečnost nepřítele, zlepší se i vaše vlastní bezpečnost.

Unipolarita

Unipolarita byla po studené válce oslavována, protože byla založena na dobrých úmyslech. Myšlenka byla taková, že velmoci by se nepouštěly do soupeření a soutěže o bezpečnost, pokud by nebylo možné napadnout benigního hegemona Spojené státy. Bezpečnostní strategie USA byla založena na globální nadřazenosti a předpokládalo se, že neexistuje možnost a potřeba konkurovat vlídné hegemonii USA. Globální prvenství USA by navíc také zajistilo, že budou prosazovány liberálně demokratické hodnoty. Unipolarita však závisí na udržení rozvíjejících se mocností na uzdě, které proto mají zájem na vytvoření kolektivní rovnováhy se Spojenými státy. Liberálně demokratické hodnoty by byly zkažené, protože by byly použity k legitimizaci suverénní nerovnosti potřebné k zásahu v každém koutě světa. Dokonce i Charles Krauthammer, který vytvořil a oslavoval termín „unipolární moment“, uznal, že jde o dočasný jev vyplývající z rozpadu Sovětského svazu.

Bezpečnost v unipolárním systému neznamenala řízení bezpečnostní konkurence. Bezpečnost naopak závisela na dominanci Spojených států do takové míry, že žádný soupeř neměl ani tu nejmenší šanci ji zpochybnit. V roce 2002 americká Národní bezpečnostní strategie výslovně uvedla, že globální dominance „odradí budoucí vojenské konkurenty“ a že USA proto potřebují zachovat „bezpříkladnou sílu amerických ozbrojených sil a jejich předsunutou přítomnost“. Hegemonní strategie je důvodem, proč Západ opustil všechny dohody o komplexní panevropské bezpečnostní architektuře s Ruskem a místo toho se vrátil k politice bloku rozšířením NATO směrem k ruským hranicím. Ohrozilo by to ruskou bezpečnost, ale neexistovala by bezpečnostní konkurence, protože Rusko je příliš slabé. Všeobecný konsenzus je, že Rusko se musí přizpůsobit novým okolnostem, jinak čelit NATO, které ho obklíčilo.

Diplomacie v rámci unipolarity také skončila. Diplomacie již neznamenala uznávání vzájemných bezpečnostních obav a hledání řešení pro nedělitelnou bezpečnost. Místo toho byla diplomacie nahrazena jazykem ultimát a hrozeb, protože ostatní státy by musely přijmout jednostranné ústupky. V minulosti západní politici a média diskutovali o bezpečnostních obavách oponentů s cílem zmírnit bezpečnostní konkurenci. Po studené válce západní politici a média z velké části přestali diskutovat o bezpečnostních obavách oponentů, protože nechtěli „legitimizovat“ myšlenku, že západní hegemonii lze považovat za hrozbu jako „sílu dobra“. Když Západ rozmístil své vojenské síly na hranicích jiných zemí, tvrdilo se, že to přinese demokracii, stabilitu a mír. Navíc konflikty, které zpochybňovaly západní dominanci, nebylo možné vyřešit diplomaticky. Zohlednění ruských bezpečnostních obav v souvislosti například s invazí NATO na Ukrajinu by znamenalo odmítnutí hegemonického systému. Zatímco NATO tři roky odmítalo diplomacii, zatímco v první linii umíraly statisíce mužů, Rubio nyní navrhuje zahájit diplomacii a jednání, protože „musíme být realisté, že Ukrajina prohrála“.

Důvod k optimismu

Na konci dvacátých let psal Antonio Gramsci o neklidné době jako o období mezivlády. Gramsci napsal: „Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; Během tohoto interregna se objevuje široká škála příznaků onemocnění.“

Velmocenské konflikty v dnešním světě jsou z velké části způsobeny tím, že svět je v přechodné fázi mezi unipolaritou a multipolaritou. Západ se snaží porazit své soupeře, aby obnovil unipolaritu z 90. let, zatímco naprostá většina světa se snaží dokončit přechod k multipolaritě. Vzhledem k obavám USA z neudržitelného dluhu, kolektivního vyjednávání ze strany protivníků a rostoucí možnosti jaderné války se zdá, že roste ochota opustit dočasný projekt unipolarity.

Autor: Glenn Diesen