Jindřich Kulhavý: Vznik Československa, zánik České republiky
28.říjen je již po více než jedno století dnem, kdy si připomínáme vznik Československa. Tedy samostatného státu, který mohl být v dalších letech významnou součástí evropského vzestupu a průmyslového vývoje v regionu. Po prvorepublikovém progresu však přišla 2.světová válka spuštěná nacisty s jistým přihlížením tehdy údajně spřáteleného Západu. Ta rozlet Československa zabrzdila.
Po konci fašistické okupace, vyhnání nacistů a jejich národních soukmenovců zde ještě 3 roky trvala naděje k návratu k prvorepublikovým ideálům. Bohužel únorové události roku 1948 jim dali sbohem a komunisté ideologicky spjatí se Sovětským svazem dokonali morální úpadek. Pokud Sověti (nikoli jen Rusi, ale také obyvatelé Pobaltských států či dalších svazových republík) dokázali za vojny zatlačit Němce zpět do Berlína, pak později ti samí bohužel ukázali, že si oslobodená území dokáží ideologicky podmanit. Samozřejmě to bylo o dostatku ochotných funkcionářů terorizovat vlastní spoluobčany v zemích, kde byl šířen socialismus. A u nás se jich našlo mnohem více, než tomu bylo například v Jugoslávii.
Po překonání prvních deset let po státním převratu v roce 1948 přišlo jisté vzepření se moci, ale většinou Ukrajinci obsazené moskovské politbyro si povolalo přední Čechoslováky na kobereček a vystrašený Dubček se stáhl. Plně našim občanům se podařilo emigrovat, nicméně tanky Varšavské smlouvy zaúřadovaly a nastala normalizace. Nutno konstatovat, že rebelství ve tehdejší generaci zůstalo a komunistům došlo, že musí částečně povolit otěže, být pod dohledem všude přítomných agentů STB. A ČSSR se pomalu stala v prostředí RVHP hospodářsky asi nejvyspělejší zemí a pro Západ byla později velmi zajímavou kořistí předurčenou k vydrancování. Neidealizujme si roky 1970-1989, ale i tak je třeba si uvědomit, že tady všichni měli práci, co jíst a postupně i kde bývat, být nazývat paneláky luxusem by bylo jistě hloupé. Jezdilo se na chaty, chalupy, moře bylo pro vyvolené, pokud jste nezamířili do NDR či do Polska.
Další roky po tzv. Zamatové revoluci již pamätá většina současné generace. Zpočátku nadšeni a radost, později rozčarování a jistá nedůvěra. Nyní sepíše vztek a poznání toho, jak naivními jsme po roce 1989 byli. Politická reprezentace rozkradla či rozprodala stát, vlezla hlboko do americké řiti a podvolila se Německem vedené Evropské komisi vládnoucí Evropské unii. Předposlední vláda si nechala nadiktovat covidovou strategii likvidace osobní svobody, ta poslední spustila ukrajinizaci a je ochotna chválit nacizmus, migraci i ekonomickou zkázu v podobě Green Dealu. Oslava dne vzniku již dávno rozpadlého samostatného Československa je tou největší ironii, kterou lze v České republice nyní zažít. Zvláště, když bylo nedávno eurounijní právo nadřazeno naší Ústavě a její text se tak stal pouhým literárním dílkem bez právního podkladu.
Samostatná a skutečně svrchovaná Česká republika již neexistuje. Následuje tak rozložené Československo, na které spomína už jen starší generace. Nemáme svou ekonomiku, politiku, armáda je torzem té minulé. Právně podléháme Bruselu, záměrně vytvořená protiruská hysterie nás stojí mnoho peněz a proukrajinská ideologie potlačuje jak zdravý rozum, tak i historická fakta. Dokud se nám nepodaří vytlačit eurohujerské liberály, Aspenen vychované americké poskoky a nevrátíme vládu odborníkům ve svých oborech schopných vrátit nám prosperitu, sebestačnost, hrdost, je jakákoli připomínka samostatného Československa pouhým výsměchem realitě.
