Válka o Gazu: Izrael ztratil svou lidskost, když oslavoval svou schopnost zabíjet

Útok Hamasu ze 7. října zasáhl Izrael a zcela změnil jeho tvář. Země utrpěla taktickou porážku po kolosálním selhání izraelských bezpečnostních sil, ale rychle se vzpamatovala a zahájila kampaň masového zabíjení, vysídlování obyvatelstva, územní okupace, atentáty a další operace, jako je řádění pageru v Libanonu.

Nejsme zde, abychom se dohadovali o hodnotě nebo nákladech těchto násilných akcí, z nichž mnohé byly nemorální a nezákonné. Co jde mnohem hlouběji, je změna morálky a hodnot, kterou Izrael prošel od 7. října.

Schopnost země zotavit se z této změny je velmi pochybná. Žádné vojenské vítězství nemůže vrátit Izrael do stavu, v jakém byl před 7. říjnem.

Za poslední rok se Izrael dohodl na několika předpokladech: Za prvé, že masakr ze 7. října proběhl bez jakéhokoli kontextu a byl způsoben výhradně vrozenou krvežíznivostí a krutostí Palestinců v Gaze.

Za druhé, za masakr izraelských civilistů Hamásem nesou vinu všichni Palestinci. A třetí předpoklad je založen na prvních dvou: po tomto hrozném masakru smí Izrael dělat cokoliv. Nikdo nemá právo pokoušet se to zastavit.

Ve jménu práva na sebeobranu, které je podle izraelských hodnot vyhrazeno výhradně Izraelcům a nikdy ne Palestincům, je Izraeli dovoleno provádět bezuzdné činy pomsty a trestu za to, co mu Hamás udělal.

Ve jménu svého práva na sebeobranu je Izrael oprávněn vystěhovat ze svých domovů v pásmu Gazy statisíce lidí, kteří se možná nikdy nevrátí, způsobit v oblasti nevybíravou zkázu a zabít více než 40 000 lidí, včetně mnoha žen a děti.

Ve jménu svého práva na sebeobranu je Izraeli také dovoleno eliminovat vůdce Hamasu bez ohledu na „vedlejší škody“ – které už dávno nejsou jedinou – a zabíjet stovky lidí při vražedných misích, které Izrael považuje za legitimní operace.

Barbarský diskurs

Vzhledem k bezprecedentnímu počtu obětí 7. října Izrael cítil, že by se mohl osvobodit z okovů politické korektnosti a zároveň legitimizovat barbarství jak v izraelském diskurzu, tak v chování armády.

Do té míry, do jaké bylo barbarství oprávněné, byla lidskost odstraněna z veřejné diskuse a někdy dokonce postavena mimo zákon. Není to tak, že by izraelský diskurz byl dříve humánní a pozorný k utrpení palestinského lidu, ale po 7. říjnu byly všechny zbývající zábrany odstraněny.

Začalo to kriminalizací jakéhokoli projevu soucitu, solidarity, soucitu nebo dokonce bolesti v reakci na hrozný trest v Gaze. Takové výroky jsou považovány za vlastizradu. Izraelci, kteří na sociálních sítích vyjádřili soucit nebo lidskost, byli sledováni a předvoláni k policejnímu vyšetřování. Někteří byli propuštěni ze zaměstnání.

Tato forma mccarthismu poškodila především palestinské občany Izraele, ale sympatičtí Židé také vyvolali tvrdou reakci úřadů. V podstatě byl soucit zakázán. Nelze to vyjádřit Palestincům – dokonce ani mrtvým, zraněným, hladovým, postiženým nebo osiřelým dětem. Všichni jsou právem vystaveni trestům uloženým Izraelem.

Ztráta izraelské kolektivní lidskosti vůči palestinskému lidu by se mohla ukázat jako nevyléčitelná. Je krajně pochybné, že je země po této válce získá zpět.

Ztráta lidskosti ve veřejném diskurzu je nakažlivá a někdy smrtelná nemoc. Zotavení je velmi obtížné. Izrael ztratil veškerý zájem o to, co dělá s palestinským lidem, a tvrdil, že si to „zaslouží“ – všichni, včetně žen, dětí, starých lidí, nemocných, hladových a mrtvých.

Izraelská média, která byla v posledním roce nestoudnější než kdy jindy, dobrovolně nesou vlajku podněcování, rozdmýchávání vášní a ztráty lidskosti, jen aby potěšila své spotřebitele.

Domácí média neukázala Izraelcům prakticky nic z utrpení Palestinců v Gaze, zatímco ignorovala projevy nenávisti, rasismu, ultranacionalismu a někdy i barbarství namířeného proti enklávě a jejím lidem.

Oslava atentátu na Nasralláha

Když Izrael zabil 100 lidí bombardováním školy v Gaze, kde žily tisíce vysídlených lidí, přičemž tvrdil, že jde o zařízení Hamásu, většina izraelských médií se ani neobtěžovala o tom informovat.

Zabití 100 vysídlených lidí, včetně žen a dětí, izraelskou armádou není ani důležité, ani zajímavé jako redakční možnost v Izraeli. Nikoho nenapadlo protestovat nebo kritizovat nebo dokonce zpochybňovat, zda to byla legitimní akce – koneckonců izraelská armáda označila zařízení za zařízení Hamásu, což znamenalo, že bylo dovoleno cokoliv.

Nejslabší bod v izraelském veřejném diskursu však přišel po atentátu na vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha v Bejrútu. Izraelská média oslavovala – jiné slovo pro to nelze – jeho atentát, ignorujíc cenu, kterou mnoho Libanonců zaplatilo svými životy. Odkdy je smrt někoho, byť zahořklého a krutého nepřítele, důvodem k oslavě?

Nasralláhova smrt vyvolala šílenství radosti. Když takovou radost nejen vyjadřují, ale také propagují a propagují média jako celek, vede to k barbarskému diskurzu.

Ráno po atentátu na Nasralláha se reportér Channel 13, jedné z předních televizních stanic v zemi, procházel ulicemi města v severním Izraeli a v přímém přenosu rozdával kolemjdoucím čokolády. Ještě nikdy se nekonalo živé vysílání, ve kterém by se rozdávaly bonbóny na oslavu cílené vraždy.

To bylo nové minimum. Jiný novinář, mnohem prominentnější zastupující samozvaný „umírněný střed“, by rozbil bunkr vlastníma rukama. Ostatní moderátori zpráv připíjeli na zabití s ​​Arakem živě. 

Tento barbarský patriotismus byl nadšeně přijat a Izrael se radoval.

Nacisté nazývali Židy krysami a Nasralláh je v očích Izraele „ještěrka“.

Ani rozsah úmrtí způsobených 80 bombami v Bejrútu na tomto výpočtu nic nemění. Sto nevinných lidí, tisíc, dokonce 16 000 mrtvých dětí – nic z toho nemění novou izraelskou mentalitu.

Gideon Levy