Jonathan Cook: Izraelské mučírny nejsou novinkou

Mnoho let jsem žil poblíž věznice Megiddo v severním Izraeli, odkud izraelské noviny Haaretz zveřejnily nové záběry izraelských dozorců, jak masově mučí Palestince. Projel jsem kolem věznice Megiddo stokrát. Postupem času jsem téměř nevnímal zavalité šedé budovy obklopené strážními věžemi a ostnatým drátem.

V severním Izraeli je několik velkých věznic, jako je Megiddo. Palestinci tam končí poté, co byli vzati ze svých domovů, často uprostřed noci. Izrael a západní média říkají, že tito Palestinci byli „zatčeni“, jako by Izrael prosazoval nějaký druh legitimního právního procesu proti utlačovaným subjektům – nebo spíše objektům – své okupace. Ve skutečnosti byli tito Palestinci uneseni.

Věznice se vždy nacházejí poblíž hlavních silnic v Izraeli, pravděpodobně proto, že Izraelce uklidňuje, že Palestinci jsou vězněni v tak velkém počtu. (Mimochodem je třeba zmínit, že přesun zajatců z okupovaného území na území okupantů je válečným zločinem. Ale to se teprve uvidí.)

Ještě před masovým zatýkáním za posledních 11 měsíců palestinská samospráva odhadovala, že 800 000 Palestinců – tedy 40 procent mužské populace – strávilo nějaký čas v izraelském vězení. Mnozí z nich nikdy nebyli obviněni ze zločinu a nikdy nebyli soudem. Ne že by na tom byl rozdíl – míra odsouzení Palestinců u izraelských vojenských soudů je téměř 100 procent. Nic takového jako nevinný Palestinec zřejmě neexistuje.

Uvěznění je spíše jakýmsi strašlivým rituálem, kterým prošly generace Palestinců a který od nich vyžaduje byrokracie, která spravuje izraelský okupační systém apartheidu.

Mučení, včetně dětí, je v těchto věznicích samozřejmostí od začátku okupace před téměř 60 lety, jak pravidelně dokumentují izraelské skupiny pro lidská práva.

Izrael sleduje několik cílů vězněním a mučením Palestinců. Drtí ducha Palestinců jednotlivě i kolektivně. Traumatizují generaci za generací a vytvářejí strach a nedůvěru. A pomáhají rekrutovat velkou skupinu palestinských informátorů a spolupracovníků, kteří tajně spolupracují s izraelskou tajnou policií Shin Bet, aby mařili operace palestinského odporu proti ilegálním izraelským okupačním silám.

Měli bychom poznamenat, že tento typ palestinského odporu je podle mezinárodního práva výslovně povolen. Jinými slovy, to, co Západ odsuzuje jako „terorismus“, je ve skutečnosti legální podle zásad stanovených Západem po druhé světové válce. Přinejmenším paradoxní.

Ponížení a trauma systematicky způsobované těmto stovkám tisíc Palestinců a palestinské společnosti v širším měřítku – a naprostý nezájem takzvaného „mezinárodního společenství“ nebo v horším případě jejich spoluúčast – nevyhnutelně vedly k nárůstu náboženského extremismus v částech kdysi převážně sekulární palestinské společnosti.

Pokud mezinárodní instituce vytvořené Západem, který se chlubí jak svým sekularismem, tak svými křesťanskými hodnotami, nedokážou zajistit spravedlnost a odškodnění, pak Palestinci usuzují, že možná dokážou najít spravedlnost – nebo alespoň odplatu – ne prostřednictvím marných, zmanipulovaných „vyjednávání“. “, ale prostřednictvím většího zapojení do násilného odporu vedeného ve jménu islámu.

To vysvětluje vznik skupiny Hamás na konci 80. let a její neúprosně rostoucí popularitu. Otevřená islámská militantnost Hamasu kontrastovala s vstřícnějším sekulárním nacionalismem Fatahu, který dlouho vedl Mahmúd Abbás. Podpora Hamasu byla něco, co Izrael až příliš rád pěstoval. Bylo jasné, že islamismus zdiskredituje palestinskou věc v očích západního světa a dále připoutá Západ k Izraeli.

Ale izraelský systém mučení – ať už v „normálních“ věznicích, jako je Megiddo, nebo v rozlehlé věznici pod širým nebem, kterou Izrael vytvořil z pásma Gazy – také vedl ke stále většímu odhodlání skupin jako Hamás použít k osvobození násilí. Pokud by Izrael nemohl rozumně uvažovat, kdyby rozuměl pouze meči, pak by to byl jazyk, kterým by Palestinci mluvili s Izraelem. To byl přesně důvod násilností 7. října.

Pokud jste byli zděšeni 7. říjnem, ale ještě více nejste zděšeni tím, co Izrael dělá Palestincům ve svých věznicích po více než půl století, pak jste buď ve stavu hluboké nevědomosti – což s nedostatkem mediálního pokrytí sotva překvapen – nebo v hlubokém popření – despotické vládě Izraele nad Palestinci.

Pokud nevidíte příčinnou souvislost mezi barbarským zneužíváním Palestinců z generace na generaci a násilím 7. října, pak nerozumíte lidské přirozenosti. Nemáte žádné vnitřní povědomí o tom, jak byste se zachovali, kdybyste vy, váš otec a váš děd byli mučeni v izraelském vězení – trauma, které se v rodinách přenáší jen málo jiným způsobem než barvou vlasů nebo tvarem těla.

Scény natočené v Megiddu. Obrazy vyhublých mužů zlomených bitím ve vězení. Zmizení stovek lékařů v izraelských mučírnách. Video zachycující znásilnění Palestince izraelskými vězeňskými dozorci. Zjištění izraelských a mezinárodních organizací, že se tak děje systematicky. Hrůzy jsou napsány v našich tvářích. Ale příliš mnoho z nás uhne pohledem a upadne zpět do magického myšlení našeho dětství, ve kterém svět zmizí, když zavřeme oči.

Hrůzy izraelského vězeňského systému nejsou nové. Existují desítky let. Nové je, že Izrael zesílil zneužívání. Nyní si vychutnává zvěrstva, která kdysi skrývala jako temné tajemství.

Izrael je ztracen. Je hluboko v černé, genocidní díře. Otázkou je, necháte se nasát do stejné díry? Budete i nadále zavírat oči? Přestává mučení jen proto, že se ho rozhodnete nevidět?