Trestní zodpovědnost politiků? Jen chiméra. Komentář Štěpána Chába
Pane premiére, ministryně a ministři, nejste nedotknutelní a za své konání nesete trestní odpovědnost, tak se vzpamatujte!
Dostal jsem ranní poštou psaní, kde se mi dostalo citace tehdejšího i nynějšího místopředsedy Senátu ČR Jiřího Oberfalzera. Řekl moc pěknou větu. „Pane premiére, ministryně a ministři, nejste nedotknutelní a za své konání nesete trestní odpovědnost, tak se vzpamatujte!“ Žel, neřekl ji teď a vůči této vládě, řekl ji v roce 2021 na konto Babišovy vlády, v době těch nejkřiklavějších covidových absurdit.
Jenže jeho slova jsou použitelná i teď. Budou použitelná u příští vlády. Dala se použít i u všech vlád, co jsme jich od revoluce měli.
„Pane premiére, ministryně a ministři, nejste nedotknutelní a za své konání nesete trestní odpovědnost, tak se vzpamatujte!“
Pasovala by jeho slova na současnou vládu Petra Fialy? Božínku! Ponechání obyvatel v infernu zvyšujících se cen za energie, kdy lidem začaly chodit nedoplatky ve výši 90 tisíc? Vyvolávání válečné vřavy? Snad až submisivní podlehnutí politice z Bruselu, u které jako Česká republika získáváme pověst pejska gaučáka, který na slovo poslechne? A vlastně za to nedostane ani tu kostičku. Do budoucna se za to dočkáme jen nálepky spolehlivého lokaje cizích zájmů.
Václav Klaus a Miloš Zeman svou politikou v 90. letech nastolili úpadek po letech nultých. Měli by i oni zaslechnout slova nynějšího místopředsedy Senátu Oberfalzera? Jsem si jistý, že je ve své době i slyšeli. Zbavovali zemi její duševní hodnoty a zavedli sem českou verzi kapitalismu, která udělala z republiky méněcennou montovnu, z lidí málo placené, ale pro Evropu tuze užitečné idioty. Předali zemi zahraničním žralokům.
Proč k Fialově vládě zmiňuju tu „prehistorickou“ Klausovu a Zemanovu? Obě dokonale definují, proč jsme v takovém úpadku. Ani Klaus se Zemanem a ani Fiala neuměli vytvořit a jít českou cestou.
Na počátku 90. let jsme si stanovili nesmírně mělký cíl – přejít na tržní kapitalismus a zbavit se tíhy kolektivismu. Možná jsme měli přemýšlet o chvíli déle a vytvořit si delší seznam, čeho chceme dosáhnout. A co nechceme ztratit (protože rozhodně ne všechno za socialismu bylo práchnivé). Ale neudělali jsme to. Náš seznam po revoluci byl vlastně nesmírně naivní a krátký. A nezískali jsme nic, ztratili mnoho. V tu dobu, kdy ještě euforie a očekávání určovaly náladu společnosti, se měla ve veřejné debatě vygenerovat definice naší budoucnosti. Jít po ní a trestat každého politika, který by z ní uhnul a vlastně „kolaboroval“ s cizím kapitálem na úkor republiky.
Teď jsou výkřiky typu „Pane premiére, ministryně a ministři, nejste nedotknutelní a za své konání nesete trestní odpovědnost, tak se vzpamatujte!“ jen prázdnými, tak prázdnými slovy. A budou.
Naši politiku už definují jen více či méně přebarvené lži, které se představují společnosti jako neotřesitelné pravdy. Měli jsme na víc, teď nemáme únikové cesty, jak se tam dostat. Jsme v pasti současnosti, v dalším područí těch politicky agresivnějších a odrzlejších.Po revoluci jsme měli historickou možnost postavit svou existenci na hodnotách (tehdy ještě na skutečných hodnotách, ne na tom, co se teď jako hodnoty tváří, čímž se z nich stávají jen „hodnoty“ plné mávátek a povinných agitačních výkřiků příslušnosti k davu). A v tu dobu se pevně do Ústavy měla usadit Oberfalzerova věta „Pane premiére, ministryně a ministři, nejste nedotknutelní a za své konání nesete trestní odpovědnost, tak se vzpamatujte!“ Pro toho, kdo by chtěl z republiky udělat dojnou krávu a oslíčka otřes se. Jak velmi správně řekl Jan Schneider k výročí 21. srpna.
Náš komunismus s lidskou tváří v roce 1968 se nelíbil nejen v Kremlu, ale ani v Bílém domě. Byl příliš spravedlivý a zároveň příliš svobodný. To měla být naše cesta. Česká, ale důstojná jak pro historickou velikost našeho národa, ale i pro budoucnost téhož. Vydali jsme se špatnou cestou, kterou teď může změnit jen celoevropský otřes, kdy budou k zemi padat všichni.
Foto: Se svolením Kanceláře prezidenta republiky
Popisek: Vlajka České republiky. Teď už vzbuzuje jen nostalgický povzdech, dřív v člověku vyvolávala vášnivé fantazie o možnostech života na světě
