Jiří Paroubek: Alain Delon odešel….
V závěru prázdnin je pro světová média, zejména pak bulvár, vítaným zpestřením úmrtí tohoto umělce, který desítky let byl jednou z nejzářivějších hvězd francouzského filmu a jednu dobu jeho vládcem. Převzal štafetu krále francouzského filmu po Jeanu Gabinovi, který byl 30 let nejvýraznější osobností francouzského filmu a po Lino Venturovi. Podobné slávy jako on se dočkal z herců jeho generace jen J.P. Belmondo. Tedy, z té mužské části francouzských herců.
Z četných hodnocení jsem se dozvěděl, že hrál nejméně ve stovce celovečerních filmů. Velkou část a asi i většinu z nich jsem viděl. Některé opakovaně. Některé, jak já říkám, jsou už trochu „vousaté“. Tedy nemají už pro dnešní dobu velkou vypovídací schopnost. Ale řada filmů určitě přežije desítky let a díky dnešní technice si je mohou přiblížit i diváci z nejmladší generace.
Přitom je zřejmé, že nejmladší generace diváků k Delonovi vztah nezískala. Prostě, jeho tvorba v posledních dvaceti letech vlastně žádná nebyla. Atributy jeho herectví spočívaly v dynamice, mimořádné osobní pohlednosti, přirozeném herectví a samozřejmě také pověsti, které se on a jeho filmy těšily. Na Delona se chodilo do kina i tehdy, pokud se jednalo o filmy průměrné až podprůměrné. Ale o těch hovořit nechci. Bylo by zázrakem, kdyby tak plodného umělce někdy nepostihl chybný odhad, pokud jde o scénář.
A jeho prakticky nulová tvorba v posledních letech lze také pochopit. Delon i v pozdním věku byl symbolem mladosti. Vydržel mu dlouho mladistvý zjev. Ale ne věčně.
Česká televize včera na ČT2 vybrala pro pamětníky dva filmy, ve kterých mohli diváci ocenit jeho umění. Jednak to byli „Tři muži na zabití“ a dále „Dva muži ve městě“. Nedíval jsem se na tyto filmy. Mají špatný konec a jsou vlastně svým způsobem kruté. A tak jsem si uvědomil, že pokud jde o jeho filmy, nejméně ve třiceti z nich skončil jako zabitý. Často se v této souvislosti uváděl film „Samuraj“, ve kterém hrál londonovsky osamělého muže – zločince, který skončí život kulkami policistů. Chci si spíš připomínat jeho filmy, které můžeme nazvat jako ikonické. Jsou to především „Rocco a jeho bratři“. Dále „Melodie podzemí“ s Jeanem Gabinem, což byl film, který bořil všechny rekordy návštěvnosti kin. Jen v Paříži vidělo tento film krátce po premiéře 800 tisíc diváků. Byl to fenomenální sukces a pro Delona, který se vzdal honoráře a požadoval procenta z návštěvnosti, to byl i úspěch finanční. Pro mě nejhezčím a lidsky nejmilejším filmem byli „Dobrodruzi“, kde si zahrál s Lino Venturou. Byl to krásný příběh, líbivý, i když taky zčásti s tragickým koncem. Francouzský film a Delon osobně se nevyhýbali, na rozdíl od amerických filmů – tragickým anebo nejednoznačným – rozuzlením a koncům. Podobně lidsky kontroverzní byl „Sicilský klan“, kde si zahrál opět s Jeanem Gabinem. Samozřejmě divácky mimořádně atraktivní byly dvě sady filmů „Borsalino“, ale také „Smrt darebáka“ či „Černý tulipán“.
Ale osobně nejvýše stavím v jeho tvorbě film „Gepard“, podle skvělé literární předlohy italského spisovatele Lampedusy, který vykresluje velice ornamentálním způsobem italskou aristokratickou společnost a italskou společnost obecně v době probíhajícího sjednocení Itálie. V tomto filmu si zahrál s Burtem Lancasterem a mladou a mimořádně krásnou Claudií Cardinalovou.
Vysokou uměleckou hodnotu měl také film „Swannova láska“. A velice vyzdvihován kritikou je dodnes jeho společensky angažovaný film „Pan Klein“, za který byl oceněn četnými cenami na filmových festivalech.
V roce 2019 obdržel Delon v Cannes čestnou Zlatou palmu za celoživotní dílo. Zejména ženské organizace v té době silně protestovaly proti tomuto rozhodnutí poroty festivalu v Cannes. Ostatně on sám se netajil tím, že bil některé své partnerky, se kterými žil. Sám to hodnotil tak, že těch ran dostal při domácím násilí víc on, než jeho partnerky. Nic hezkého to jistě není. Ale nemělo by to snížit pohled na jeho umělecké dílo a jeho velké herecké umění. Samozřejmě, záleží na úhlu pohledu a na založení každého z nás. Vždycky v takových případech říkám, že ten člověk neměl lehké dětství a byla to pravda i v případě A. Delona. Rodiče se rozvedli v jeho 4 letech a matka navázala časem nový vztah, do kterého jí malý Alain léta nepasoval. Žil proto víceméně v pěstounské péči a jeho „nová“ rodina se o něj starala sice zřejmě dost pečlivě, ale bylo povážlivé, že svůj život tehdy jako chlapec prožíval v poněkud v dekadentních kulisách věznice, u níž vlastně tato rodina bydlela. Ve 12 letech přišel zpátky k matce a k jejímu novému životnímu partnerovi, vyučil se řezníkem a byl předurčen k tomu, aby převzal po nevlastním otci úspěšnou živnost – řeznictví a uzenářství. Jako velmi mladý zvolil Delon útěk z domova pobytem ve francouzské armádě, s níž se zúčastnil války v Indočíně, kterou Francie prohrála. V armádě poprvé pocítil, že je součástí skutečné rodiny, že je mezi kamarády, přáteli, kde si vytvořil určitou pozici. Byl nicméně vyhozen z armády, vrátil se poté do Paříže. Sám přiznával, že byl nějakou dobu vydržován, často i ženami pochybné pověsti. Už ve 23 letech natočil první celovečerní film a ve 30 letech byl hvězdou první velikosti francouzského i světového filmu.
Jeho osobní život nebyl zrovna příkladný a hodný následování. K jeho partnerkám a intimním přítelkyním patřily nejkrásnější ženy francouzského a světového filmu. Ale jak to řekl ve své řeči na festivalu v Cannes v roce 2019, když přebíral již zmíněnou Zlatou palmu, ženami jeho života (femme fatale) byly Romy Schneiderová, se kterou žil 5 let a Mireille Darcová, se kterou žil skoro 15 let. A se kterou i po rozchodu udržoval až do její smrti přátelský vztah. V jeho očích, jak to tehdy řekl, byly tyto ženy s nikým neporovnatelné a pro něj vlastně jejich odchodem život skončil. Ta jeho aktivní část.
Liberálové a důslední levičáci mu nemůžou zapomenout jeho poněkud silně pravicové politické názory. Byl osobním přítelem zakladatele francouzské Národní fronty Jean Marie Le Pena a sdílel jeho názory. Osobně si ale myslím, že jeho dílo je možné posuzovat objektivně, s odhlédnutím od tohoto faktu. Nicméně v každém případě byl Francií oceněn za celoživotní dílo, jednak udělením Řádu Čestné legie a pak v roce 2004 prezidentem Chiracem jmenováním Rytířem řádu Čestné legie.
Pro řadu mých vrstevníků a určitě i pro mě osobě byl Delon velkým hercem a symbolem epochy, která buď už skončila, anebo zvolna končí. A tak na něj budu do konce svého života vzpomínat.
