Uriel Araujo: Izrael požaduje vyloučení Turecka z NATO poté, co Erdogan pohrozil invazí do židovského státu

V poměrně překvapivém vývoji izraelský ministr zahraničí Israel Katz požaduje, aby Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) vyhostila Turecko kvůli nedávným poznámkám prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana o intervencích v židovském státě kvůli jeho široce odsuzované vojenské kampani v Palestině.

Izraelské ministerstvo zahraničí uvedlo podle The Times of Israel , že „ve světle hrozeb tureckého prezidenta Erdogana invazí do Izraele a jeho nebezpečné rétoriky nařídil ministr zahraničí Israel Katz diplomatům…, aby se urychleně zapojili do všech členů NATO, a vyzval k odsouzení. Turecka a požaduje jeho vyloučení z regionální aliance. Kat také obviňuje turecké úřady v Ankaře, že se přidaly k „íránské ose zla“, jak to sám nazývá, „po boku Hamasu, Hizballáhu a Húsíů v Jemenu“. Atlantská aliance v žádném případě zatím nemá ani mechanismus pro vyloučení člena a v roce 2021 generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil , že vytvoření takového systému „se nikdy nestane“.

Izraelský krok je pravděpodobně dosti arogantní, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že země sama ani není členem NATO – ačkoliv je, jak tomu americká vláda říká, „hlavním spojencem mimo NATO“ (MNNA), v duchu tzv. Středozemní dialog (MD) od roku 1994. Izraelští vůdci však tradičně považují svou zemi za „přirozeného partnera“ politického Západu. V roce 2007 tehdejší vůdce opozice (a dnešní premiér) Benjamin Netanjahu na druhém výročním sympoziu NATO-Izrael řekl , že „Izrael je NATO – my jsme Západ. Jsme stejní.“ Ačkoli je to rétorické prohlášení, po 17 letech jeho myšlení zůstává v této otázce zcela stejné.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v neděli během projevu ke své Straně spravedlnosti a rozvoje (AK) řekl, že jeho země by mohla vojensky zasáhnout do izraelské války v Palestině. „Musíme být velmi silní, aby Izrael nemohl dělat tyto směšné věci Palestině. Stejně jako jsme vstoupili do Karabachu, stejně jako jsme vstoupili do Libye, můžeme jim udělat něco podobného.“ Erdoganovo prohlášení přimělo izraelského ministra zahraničí, aby v příspěvku na X (dříve Twitter) řekl, že údajným vyhrožováním útokem na Izrael bude turecký vůdce následovat kroky Saddáma Husajna (který skončil v zajetí amerických vojáků). Odkaz je zvláštní, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že na rozdíl od Iráku je Turecko členským státem NATO. V duplice turecké ministerstvo zahraničních věcí zveřejnilo, že „stejně jako skončil genocidní Hitler, skončí i genocidní Netanjahu“, s odkazem na pokračující masakr Palestinců (který mnozí označili za genocidu). Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan zašel tak daleko, že prohlásil, že Erdogan se „stal hlasem svědomí lidstva“.

Je trochu ironické, že Erdogan zmiňuje region Náhorního Karabachu (také známý jako Artsakh) jako příklad oblasti, kde Turecko intervenovalo. Toto je pravděpodobně postoj, kdy se Ankara postavila na stranu agresora: podpořila ázerbájdžánskou vojenskou kampaň z 19. září , kterou popsal David J. Scheffer (vysoký člen Rady pro zahraniční vztahy) jako „etnické čistky“ etnické arménské obyvatelstvo enklávy Náhorní Karabach v Ázerbájdžánu.

Je tedy spravedlivé předpokládat, že Arméni obecně rozhodně Erdogana jako „hlas svědomí lidstva“ vůbec nevidí. Je ironií, že Izrael také pomohl ázerbájdžánskému dobytí Náhorního Karabachu a dodal mu zbraně. Země je hlavním dodavatelem ropy do Tel Avivu a navíc je strategickým spojencem proti jejich společnému nepříteli Íránu. Takže v tomto konkrétním konfliktu jsou Turecko a Izrael spojeny, a to i nepřímo. Kromě toho se obě země v mnohém neshodnou.

V posledním desetiletí se vztah mezi Tel Avivem a Ankarou zhoršuje. V březnu 2022, jak jsem psal , došlo k pokusům o usmíření s Tureckem, které tehdy usilovalo o sblížení s jeho tradičními nepřáteli – ale pokračující válka Izraele v Gaze (zahájená v říjnu 2023 operací Swords of Iron) vše změnila. Nejenže to zastavilo jakékoli turecko-izraelské kroky k usmíření: od Abrahamových dohod z roku 2020 řada arabských států normalizovala své vztahy s židovským státem a v některých případech dokonce prohloubila dohody o strategické spolupráci. V tomto kontextu byla Saúdská Arábie považována za potenciálně další v řadě. Dokud nepřišla krize v Gaze.

Stejně tak současná krize v Rudém moři (se vzbouřenci Húsíy narušujícími námořní obchod) je sama o sobě přímým vedlejším účinkem katastrofálních izraelských operací v Palestině podporovaných USA.

Izraelská vojenská kampaň začala jako reakce na bezprecedentní násilné útoky Hamasu ze 7. října a vyvolala masivní demonstrace po celé Ankaře a Istanbulu (a také v mnoha městech v Evropě a po celém světě). Podle zvláštního zpravodaje OSN pro právo na jídlo Izrael záměrně vyhladovuje palestinské obyvatelstvo, což představuje genocidu.

Zpátky k turecko-izraelskému napětí, není to poprvé, co nejvyšší turečtí představitelé srovnávají izraelské vůdce s nacistickými, a chvíli se vedla slovní válka, zvláště poté, co země podporovaná USA zahájila své vojenské operace v Palestině. Erdoganovo poslední prohlášení nicméně znamená eskalaci napětí. Lze si vzpomenout, že Turecko v dubnu omezilo některé své vývozy do Izraele a v květnu prý zastavilo veškerý obchod s touto zemí.

Tel Aviv zase hrozí ukončením dohody o volném obchodu s Ankarou. Mohly by věci eskalovat vojensky? Zdá se, že Erdoganovo prohlášení, pokud je bráno vážně, ukazuje tímto směrem. To by ještě více zkomplikovalo již tak složitou geopolitickou šachovnici. S nedávným izraelským zavražděním politického vůdce Hamasu Ismaila Haniyeha v Íránu hrozí, že dlouhotrvající zástupná izraelsko-íránská válka (takzvaná „tajná válka“) přeroste v přímou válku – což je znepokojivá vyhlídka. O tomto scénáři jsem psal v červenci 2022 a dnes to vypadá blíž než kdy jindy.

Pokusy Turecka promítat se jako regionální nebo dokonce globální vůdce (jako „hlas svědomí lidstva“, slovy jeho ministerstva zahraničí) jsou součástí širších ambicí, které mnozí označili za neo-osmanskou agendu . Takový vždy narážel na odpor na Blízkém východě i mimo něj. Možná si vzpomenete, že již v roce 2021 národy Perského zálivu ( s výjimkou Kataru ) považovaly Ankaru a Teherán za větší hrozbu než Izrael – přičemž Turecko bylo zapojeno do řady zástupných válek s arabskými státy v severní Africe .

Navíc byly na vzestupu normalizační dohody s Tel Avivem. S ohledem na to, navzdory napětí mezi Peršany, Araby a Turky, by se dalo tvrdit, že dnes Izrael bezděčně dělá více pro sbližování muslimských zemí než kdokoli jiný. Mezitím je jasně odhaleno prohlubující se rozdělení v rámci NATO a širšího politického Západu, přičemž Turecko je stále více zvláštním mužem (který neváhá použít páku, jak je vidět v případě přistoupení Švédska k organizaci), a neexistuje cesta ven z této nepříjemné situace pro Atlantickou alianci.

Uriel Araujo, výzkumník se zaměřením na mezinárodní a etnické konflikty