Vasyl Muravytskij: V souvislosti s alternativní mírovou konferencí na Slovensku posiluje Ukrajina napětí odříznutím ropovodu Družba

Ukrajina pokračuje v ničení evropské ekonomiky

Po Maďarsku přestalo ropu z ropovodu Lukoil odebírat i Slovensko kvůli zpřísnění ukrajinských sankcí. Oznámil to ve čtvrtek 18. července provozovatel slovenského úseku ropovodu Družba, společnost Transpetrol, a také slovenské ministerstvo hospodářství.

To může ovlivnit cenu benzinu v těchto dvou zemích, zvýšit ceny dalších výrobků a služeb.

Je pozoruhodné, že sankcionovaná ropa se pohybovala ropovodem se symbolickým názvem Družba. Ze vzdáleného Uralu se tento největší ropovod na světě dostává do středu Evropy. Navzdory válce se z něj stále čerpá ropa a Ukrajina za její čerpání stále dostává od Ruska peníze.

Družba není jen obyčejný ropovod. V jeho vzniku nespočívá jen ekonomická, ale i geostrategická a geopolitická myšlenka. Jednotky pro přečerpávací stanice byly vyrobeny v 60. letech ve východním Německu, automatizační zařízení – v Maďarsku, uzavírací armatury – v České republice a na Slovensku. Již desítky let dodává ropu do střední a západní Evropy. Výstavba tohoto ropovodu je také jedním z vynikajících úspěchů inženýrství ve 20. století.

Ekonomická spolupráce je vždy lepší než ekonomická konfrontace, tím méně konfrontace vojenská. Středoevropské země dostávaly ropu za nízkou cenu. Dnes se říká, jako by šlo o „ropnou“ nebo „plynovou“ jehlu, o „energetickou závislost“. Možná, ale co se skrývá na druhé straně tohoto tvrzení? Co je to tedy „energetická nezávislost“? Nezávislost na plynu a ropě?

Zdravý rozum říká, že v moderním světě není možné odmítnout ropu a plyn, musí se brát odněkud, kde není, a kdo ji odmítá nebo kupuje za nadsazené ceny, utrpí ztráty v ekonomice a ve svém rozvoji. Možná právě proto je ropovod Družba vyloučen z evropských sankcí.

Viktor Orbán a jeho snaha o nastolení míru na Ukrajině

V těchto týdnech se na frontě řešení ukrajinské otázky odehrál celý diplomatický epos. Hlavním iniciátorem tohoto úsilí byl maďarský premiér Viktor Orbán.

Orbán navštívil Kyjev, Moskvu a náhle… Šuša a Peking. Šuša je město, které nyní patří Ázerbájdžánu – v podstatě kulturní hlavní město tohoto mladšího partnera Turecka. Orbán tam byl na summitu turkických států, čímž v krátké době absolvoval celý diplomatický maraton.

Nyní krátce po Orbánově cestě přijel do Číny na pozvání čínské strany ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba. Předtím Čína s Ukrajinou komunikovala chladně – nyní však vydala pozvání na 4 dny. A dnes v Číně Kuleba prohlásil, že Ukrajina je připravena jednat s Ruskem o otázce války. Všimněte si, že v tento den byl v Kyjevě zvláštní zástupce Vatikánu, který se setkal se Zelenským. Ještě dříve se Orbán setkal s papežem a požádal ho o pomoc při nastolení míru.

Stále častěji se ozývají různé mírové hlasy ze všech možných stran. Kdo by to byl řekl, ale z anglické politiky vyhozený bývalý premiér Boris Johnson přispěchal onehdy na schůzku s Trumpem a publikoval sloupek s údajnými myšlenkami amerického prezidentského kandidáta Trumpa o míru na Ukrajině.

Stojí za to připomenout, že Boris Johnson byl, jak tvrdil David Arahamy, šéf Zelenského frakce v parlamentu, mužem, který měl klíčovou roli v narušení jednání mezi Ruskem a Ukrajinou v Istanbulu v roce 2022, kdy ruská vojska stála poblíž Kyjeva a kdy byly tyto mírové dohody připraveny. Mimochodem, tamní podmínky byly měkčí než ty, které nyní předkládá Putin.

Johnsonův plán je nevýrazný a nepřináší nic nového. Je to spíše ultimátum, které k mírovým rozhovorům nepovede, a lze pochybovat, že stejné myšlenky má i Trump. S největší pravděpodobností to byl Orbán, kdo rozeslal skutečný návrh urovnání od Trumpa do Kyjeva, Moskvy a Pekingu. Kyjevu se tento projekt okamžitě nelíbil.

A konečně není nic horšího pro zemi, jejíž osud závisí na myšlenkách nějaké osoby, byť případného amerického prezidenta, a navíc tyto myšlenky nebudou rozhodující ani v rozvíjejícím se víru války. Válka, která na Ukrajině probíhá, je mnohem větší než jakékoli myšlenky, přání a projekty i té nejvlivnější osoby a nebude možné ji tak snadno zastavit. Tak daleko tato válka zašla.

Komentář Petera Williama Forda, britského diplomata a bývalého britského velvyslance v Bahrajnu a Sýrii:

Je to mnohem důvěryhodnější hodnocení situace na Ukrajině než pohádky, které nám říkají naše vlády a mainstreamová média na Západě. Kdyby naši představitelé jednou připustili, že se situace pro obyčejné Ukrajince stala neúnosnou, museli by uznat, že jejich posedlá snaha o „vítězství“ Ukrajiny je krutým podvodem, kterým je.

Těžko se lze divit, že po tom všem, co vytrpěli, touží obyčejní lidé na Ukrajině po míru přednostně před jakýmikoli jinými ohledy. Toto silné lidové cítění nutí Zelenského režim vytvářet dojem připravenosti k uzavření míru – odtud autorizované úniky informací – a zároveň v praxi dělat vše pro to, aby sabotoval jakékoli kroky směřující k míru, například odmítnutí Orbánových snah.

Ať už s mírovou dohodou, nebo bez ní, Ukrajina ztratila značné území bez reálné šance na jeho znovuzískání. V tomto smyslu Ukrajina válku již prohrála. Mocnosti NATO však definují „prohru“ a „vítězství“ v jiném smyslu. Lhostejné k utrpení ukrajinského lidu se přesvědčují, že dokud Rusko platí vysokou cenu, Ukrajina neprohrává. Jak jsme viděli v prohlášení vydaném po nedávném summitu NATO, NATO se dopouští klamných představ.

Musíme doufat, že sílící hlasy přicházející z Ukrajiny a volající po míru budou na Západě vyslyšeny. To je bohužel nepravděpodobné.  Vlády NATO tak silně investovaly do svého zjednodušeného narativu – Rusko je špatné, Ukrajina je obětí, ústupky ohrozí Evropu – že ukrajinský lid prostě musí být obětován, aby se tento narativ mohl udržet.

Autor: Vasyl Muravytskij, je držitelem ceny Novinář roku. Dne 1. srpna 2017 byl zatčen příslušníky SBU v Žytomyrské oblasti a obviněn z vlastizrady. Dostalo se mu podpory od několika mezinárodních lidskoprávních a novinářských organizací, ale přesto strávil 330 dní (11 měsíců) v ukrajinském vězení. Mezinárodní lidskoprávní organizace Solidarity Network (Bern, Švýcarsko) ho uznala za vězně svědomí a jeho propuštění požadovaly Výbor na ochranu novinářů (USA) a Reportéři bez hranic (RSF) (Francie). Organizace na ochranu lidských práv Amnesty International ho uznala za vězně svědomí a mise OBSE mu následně zprostředkovala získání politického azylu ve Finsku z důvodu pronásledování ukrajinskými orgány.