Alastair Crooke: „Operace Jupiter“ a nadcházející revoluce
Bruselské elity si zhluboka oddechly – francouzská pravice byla zablokována. Trhovci samolibě pokrčili rameny. „Všechno se musí ‚změnit‘, aby to zůstalo stejné.“ Střed si najde cestu!
Macron úspěšně zablokoval „populistickou“ pravici a levici tím, že nařídil taktickou obrannou linii ze středu, která blokovala oba politické póly. A taktická blokáda byla úspěšná.
„Pravicová“ Le Penová strana získala – s 32 % odevzdaných hlasů – 125 křesel (pouze 22 % v zákonodárném sboru). Levice získala 180 mandátů s podílem hlasů 26 % a Macronův blok Ensemble získal 159 mandátů s podílem hlasů 25 %.
Žádná strana však nemá dostatek hlasů k vládnutí (obvykle potřebujete 240 až 250 mandátů). Pokud je to považováno za úspěch, pak je to jistě Pyrrhovo vítězství. Levice zahrnuje spektrum protikladů – od anarchistů po současné leninisty – jejichž jádro (Melonchon) nikdy nebude spolupracovat s Macronovými centristy, ani s poškozenými příznivci Le Penové.
Historik Maxime Tandonnet říká, že domnívat se, že Macron dosáhl něčeho jiného než fiaska, je grandiózní chybný úsudek o událostech:
Operace Jupiter se změnila v nejhorší možný scénář. Je to naprosto beznadějná situace.“
Z tohoto parlamentního mišmaše nelze sestavit fungující vládu. (Macron odmítl rezignaci svého neúspěšného premiéra a požádal ho, aby prozatím zůstal).
Henri Hude, bývalý ředitel výzkumu na Saint-Cyr Military Academy, poznamenal:
„ Nikdo nemůže pochybovat o tom, že ve Francii probíhá revoluce. Výdaje státu a sociálního státu dalece převyšují zdroje, které nelze výrazně navýšit ani ekonomickým růstem, ani daněmi…
Jediný způsob, jak se stát živit, je stále více se zadlužovat, což může lze dosáhnout pouze velmi nízkými úrokovými sazbami – ale především možností utrácet nekonečné množství peněz „z ničeho“ díky privilegovanému spojení mezi eurem a Německem [vysoký úvěrový rating na 10 let spol. vazby].
Pokud by byly tyto úlevy odstraněny, „podle odhadů finančních expertů by Francie musela snížit platy svých státních zaměstnanců zhruba o třetinu a důchody všech o pětinu. To evidentně není možné.“
„To, co je ve skutečnosti rozpočtový a obchodní schodek, je maskováno jako dluh a bylo by odstraněno před třiceti lety devalvací národní měny – ale z tohoto dluhu [je stále více ku prospěchu bohatých]… zatímco obyvatelstvo bez ustání reptá. její růžový sen žije – a je udržován ve slepé nevědomosti o stavu našich financí… Takže vládnoucí třída si je dobře vědoma situace, ale raději o ní nemluví, protože nikdo neví, co má dělat.“
„Není pochyb o tom, že ve chvíli pravdy, až státy prohlásí bankrot… Západ se otřese v základech – a některé budou praskat jako zátky od šampaňského. Ekonomika bude muset být reorganizována. Možná se dočkáme i kulturní revoluce. Právě selhání francouzského státu – na to bychom neměli zapomínat – způsobilo francouzskou revoluci…
„Někdo se ale může ptát: proč to [plýtvání penězi] nemůže pokračovat donekonečna? To zjistíme, ale ještě ne.“
„Dnes, ještě před vyhlášením bankrotu, je důvěra v instituce ztracena: impotence úřadů, zbavených své prestiže a autority, a pohrdání prezidentem, předznamenávají energii otřesu způsobené odhalením fiaska. by bylo spuštěno. Scénář „jako v Řecku“ je ve Francii nepravděpodobný. Měli bychom se raději zaměřit na něco jiného“ (řízená inflace a devalvace eura?).
Francie samozřejmě není sama. „Eurosystém by měl přinutit země eurozóny, aby jednaly finančně moudře a „spravedlivě“. Ale stal se pravý opak. Solidní bonita Německa umožnila ostatním státům EU spoléhat se na německá privilegia, že budou mít nekonečné dluhy – tím, že udržují státní dluh EU uměle nízko.
Dokud bude existovat privilegium amerického dolaru, mělo by zůstat i privilegium eura – nehledě na to, že válka na Ukrajině ničí především německý průmysl. Řízení o schodku EU proti Francii již probíhá. To platí i pro ostatní státy EU. Německo má svou dluhovou brzdu a musí ušetřit 40 miliard eur. Ve většině zemí eurozóny se již šetří.
Americký dolar – na vrcholu této liberální dluhové pyramidy – se hroutí, stejně jako západní „pořádek založený na pravidlech“. Geostrategické „desky“ světa – stejně jako kulturní duch doby – se posouvají.
Jednoduše řečeno: Problém, který Macron neúmyslně odhalil, je neřešitelný.
„ Nastupující étos bychom mohli nazvat ‚ novým populismem ‘,“ píše Jeffrey Tucker:
„Není ani levice, ani pravice, ale půjčuje si témata z minulosti od obou. Z takzvané „pravice“ odvozuje důvěru, že lidé jsou lépe schopni činit moudrá rozhodnutí ve svých vlastních životech a komunitách, než důvěřovat vrchnostem. Od staré levice přebírá nový populismus požadavek svobody slova, základních práv a hlubokou nedůvěru v moc korporací a vlád.“
„Otázka skepse vůči mocným a zavedeným elitám je jádrem věci. To platí pro všechny oblasti. Není to jen o politice. Ovlivňuje média, medicínu, soudy, akademickou sféru a všechny další významné sektory. A to v každé zemi. Je to skutečně změna paradigmatu. Zdá se, že to není jen dočasné, ale podstatné a pravděpodobně trvalé.“
„To, co se stalo za poslední čtyři roky, rozpoutalo masovou vlnu nedůvěry [a pocitu elitní nelegitimnosti], která se budovala po desetiletí.“
Filozof Malebranche napsal (1684) ve svém Traité de Morale: „Lidé odpouštějí všechno kromě pohrdání“:
„Elita, která neplní své povinnosti, se nazývá elitářka; Od té doby se jejich činnost jeví jako nespravedlivá a urážlivá, ale především jejich samotná existence je urážkou. Odtud pramení nenávist, přeměna žárlivosti v závist a závisti v touhu po pomstě – a tedy ve války.
Co by se tedy mělo udělat?
K obnovení amerického pořádku a umlčení disentu bylo vítězství NATO považováno za nezbytné:
„Největším rizikem a cenou pro NATO je dnes riziko ruského vítězství na Ukrajině. To nemůžeme dovolit ,“ prohlásil generální tajemník NATO Stoltenberg na výročním zasedání NATO ve Washingtonu. „Výsledek této války bude určovat globální bezpečnost na další desetiletí.“
Takový výsledek na Ukrajině – proti Rusku – by proto někteří ve Washingtonu mohli považovat za dostatečný k tomu, aby přivedl všechny vzdorovité státy obchodující s dolary k rozumu a znovu nastolil západní hegemonii ve světě.
Být americkým protektorátem bylo dlouhou dobu snesitelné, ba prospěšné. Už ne: Amerika už není „vyděšená“. Tabu se bourají. Vzpoura proti postmodernímu Západu je celosvětová. A globální většině je jasné, že Rusko nelze vojensky porazit. Je to NATO, které bude poraženo.
Zde je „díra ve středu“ společnosti: Biden pravděpodobně nebude ve funkci dlouho. To vidí každý.
Někteří lídři EU – kteří nebezpečně ztrácejí politickou podporu doma, jak se jejich levicové a pravicové blokády hroutí – mohou válku také vnímat jako východisko z EU směřující k neřešitelnému finančnímu fiasku.
Válka na druhé straně umožňuje porušit všechna finanční a ústavní pravidla. Političtí vůdci se rázem mění na vrchní velitele.
Rozmístění vojáků a nabídka stíhaček (a raket delšího doletu) by se dala interpretovat jako záměr širší evropské války. Skutečnost, že USA zjevně uvažují o využití základen F-16 v Rumunsku, by mohla být zamýšlena jako způsob, jak vyvolat válku v Evropě a zachránit různé upadající atlantické politické bohatství.
Naproti tomu existují jasné důkazy o tom, že Evropané (88 %) říkají, že „členské státy NATO [by měly] usilovat o vyjednané řešení na Ukrajině“ – přičemž pouze nepatrná menšina respondentů věří, že Západ má cíle jako „Oslabit Rusko“ nebo „obnovení ukrajinských hranic před rokem 2022“ by mělo být upřednostněno.
Spíše se zdá, že evropská veřejnost v drtivé většině upřednostňuje cíle, jako je „vyhnutí se eskalaci“ a „vyhnutí se přímé válce mezi jadernými mocnostmi“.
Je pravděpodobnější, že se uvolní zadržované protiválečné nálady v Evropě a možná i povede k odmítnutí NATO jako celku. Trump by pak mohl svým postojem NATO narazit do otevřených dveří.
