Mel Gurtov: Globální dluh je nekontrolovatelný

Světová banka právě prohlásila, že dluh rozvojových zemí dosáhl „krizové“ úrovně. Článek v New York Times z 16. prosince s titulkem „Problém s dluhem je obrovský a systém jeho nápravy je rozbitý“ podporuje tento názor.

Článek pokračuje: „Základní ideologie – později známá jako ‚Washingtonský konsensus‘ – tvrdila, že prosperita závisí na neomezeném obchodu, deregulaci a nadřazenosti soukromých investic. Téměř o 80 let později je globální finanční architektura zastaralá, nefunkční a nespravedlivá.

Svět je skutečně zaplaven vládními dluhy v čele s USA, Japonskem a Čínou, které dohromady tvoří asi polovinu celkového dluhu. Velmoci ale mají mnoho možností, jak se se svým dluhem vypořádat. Malé, ekonomicky slabé země je nemají.

To, co je naznačeno ve zprávě Times, ale není to přímo řešeno, je koncentrovaná síla washingtonského konsensu. Odráží ekonomickou dominanci USA a Evropy – shodu nejen vedení Světové banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF), kde měly USA vždy výhradní právo veta, ale také amerického ministerstva financí a globální síť finančních center, která se táhne od New Yorku a Chicaga až po Frankfurt a Curych.

Dominance znamená schopnost diktovat podmínky úvěru. Rozhodnutí Světové banky a MMF po mnoho let směřovala k tomu, aby úvěrování chudých a středněpříjmových zemí bylo podmíněno jejich otevřeností soukromým investicím, volným obchodem a deregulací státních institucí – silnic, železnic, bank, klíčových průmyslových odvětví. udělat.

Otevřenost znamená, že západní kapitál může proniknout do ekonomik rozvojových zemí, což často vede k erozi či dokonce likvidaci místních soukromých a státních společností.

Velcí dlužníci také čelí vysokým úrokovým sazbám. Aby bylo zajištěno splácení, Světová banka a MMF hlásají úsporná opatření: vlády by měly omezit sociální programy, aby splatily dluh. Každá hluboce zadlužená rodina pochopí, před jak hroznou volbou zde vlády stojí: zůstat v dobrém vztahu s bankéři tím, že odstraní nebo sníží dotace chudým na jídlo, zdravotní péči a palivo.

V důsledku toho António Guterres, generální tajemník Organizace spojených národů, v článku Times říká: „I ty nejzákladnější cíle boje proti hladu a chudobě byly po desetiletích pokroku zvráceny.“

Krize ve vývoji lidstva

Globální dluhová krize není nový problém, jen se znovu zhoršuje. Jak vysvětluje Times: „S pandemií Covid-19, růstem cen potravin a energií souvisejícím s válkou na Ukrajině a vyššími úrokovými sazbami se země s nízkými a středními příjmy plavou v dluzích a čelí pomalému růstu.

Times ale vynechávají faktor Číny – miliardy dolarů v půjčkách chudým zemím, které není možné splatit. Zde vyniká subsaharská Afrika s půjčkami ve výši asi 140 miliard dolarů: z 15 zemí, které obdržely nejvíce půjček z Číny, je pouze jedna (Bolívie) mimo tento region.

Čína oznamuje, že její půjčky, zejména v rámci iniciativy Belt and Road Initiative, budou poskytovány bez úsporných požadavků a za nižší úrokové sazby. BRI byla dobře přijata v řadě zemí.

Ale nic takového jako oběd zdarma neexistuje a – abychom použili metaforu – jsou tu provázky, proto „dluhová past“. Příjemci čínských půjček možná budou muset řešit přístup k přístavům a železnicím, těžbu nerostů a jiných zdrojů, využívání čínské pracovní síly, zhoršování životního prostředí a dodržování čínských politik (např. pokud jde o lidská práva a Tchaj-wan) recipročně.

Dluhová krize je příznakem rozvojové krize, v níž více než dost zemím chybí finanční zdroje na zajištění důstojných životních podmínek, od zdraví přes zajišťování potravin až po ochranu životního prostředí. Tyto země jsou navíc často obětí chování bohatých zemí, jako je tomu v případě změny klimatu.

Jeden zdroj poukazuje na to, že nejbohatší jedno procento světové populace, což představuje 80 milionů lidí, je odpovědné za zhruba polovinu globálních emisí uhlíku, zatímco nejchudších 50 procent, což představuje 3,9 miliardy lidí, je odpovědných za zhruba osm procent emisí uhlíku.

Modely shora dolů nebo zdola nahoru?

Pokud si pamatuji, typickým řešením dluhového problému bylo poskytnout rozvojovým zemím místo u stolu, kde se rozhoduje, a přeměnit půjčky na granty. Místo u stolu by mohlo být užitečné, pokud by se klíčové hráče, počínaje USA, někdy podařilo přesvědčit, aby snížili své hlasovací právo.

I poté podmínky půjčky – množství dostupných peněz, vysoké úrokové sazby, požadavky místních předpisů a podmínky splácení – stále závisí na dobré vůli velkých finančních institucí. A tyto instituce nejsou, mírně řečeno, zrovna dobročinné.

Pokud jde o poskytování dotací místo půjček, ta doba je dávno pryč a v dnešním konkurenčním prostředí by se jen velmi těžko obnovovala. Zahraniční pomoc téměř ze všech zemí, zejména ve formě přímých grantů, již řadu let klesá.

Největší slabinou zprávy Times je, že neinformuje o přístupech zdola nahoru k rozvoji v zájmu lidí. Poskytování pomoci nebo úvěrové úlevy znamená jednat výhradně s vládami, které jsou zkorumpované, přehnaně byrokratické a nekompetentní, ovládané armádou a autoritářské – v každém z těchto případů má lidská bezpečnost nízkou prioritu.

Nasměrování finančních prostředků nevládním organizacím s úspěšnými zkušenostmi s podporou lidského rozvoje je mnohem pravděpodobnější než udělení oddlužení nehodným vládám. Existuje řada programů místního rozvoje, které fungují – například v oblasti mikrofinancí.

Kiva je jedním z nich: Dává malé půjčky za velmi nízké úrokové sazby vesničanům, obvykle ženám, kteří chtějí založit malé podniky. Skutečná volba pro mezinárodní finanční organizace se scvrkává na toto: Chtějí zachraňovat vlády nebo posilovat postavení lidí?

Mel Gurtov je emeritním profesorem politologie na Portlandské státní univerzitě, šéfredaktorem Asian Perspective, čtvrtletního časopisu o mezinárodních záležitostech, a blogů na In the Human Interest.