Výsledek války s Ruskem

O zástupné válce mezi USA a Ruskem se toho mluvilo a říká hodně.

Lidé ze Západu většinou spoléhají na zprávy. Prakticky všechny zprávy, které vidíme v médiích, pocházejí od jedné ze tří agentur, Associated Press, Reuters a v menší míře od AFP.

Všechny tři agentury jsou vlastněny stejnými mateřskými společnostmi, které zase vlastní většinu západní korporátní struktury, a není překvapením, že zprávy, které poskytují médiím, jsou standardní formulace.

Například televizní zprávy bývají konzistentní, a když se objeví nová fráze, jako jsou „krajní pravicoví aktivisté“ nebo „povstání 6. ledna“, má tendenci zasáhnout všechna hlavní média ve stejný den a pak se stane všudypřítomným. Existuje tedy jen jedna „pravda“ a tu musíme buď přijmout, nebo hledat na internetu alternativy.

Nikde to není zjevnější než v současné americko-ruské zástupné válce na Ukrajině. Zprávy, které dostáváme, jsou konzistentní a přesto zcela chybné.

A tak je běžnému člověku odpuštěno, že neví, jak to všechno skončí. Kdo by vyhrál takovou válku?

Posledních osmnáct měsíců byli diváci ujišťováni, že Putin je neschopný a svými lidmi nenáviděný, že ruská armáda je neorganizovaná a na pokraji kapitulace, že Ukrajina denně postupuje v obraně proti Rusku a brzy zvítězí.

Pokud je to všechno pravda, zdá se, že vítězství je samozřejmé. Vše, co potřebujeme, je další tranše, řekněme, dvacet miliard dolarů.

Když si ale uděláme domácí úkol, zjistíme, že Rusko nejenže neselhává, ale rychle rozšiřuje svou moc. Její jednotky jsou lépe vyzbrojené, lépe vybavené, lépe vycvičené, lépe zásobené, lépe řízené a jejich munice modernější než u jejich západních protějšků.

Ale jak je to možné? Jak to, že bylo dosaženo tak málo, i když byly do problému investovány americké finanční prostředky v rozsahu přesahujícím cenu světové války?

No, odpověď na tuto otázku by mohla být i odpovědí na otázku o výsledku války. Nejprve se však krátce podívejme do historie vojensko-průmyslového komplexu (MIK).

Po druhé světové válce si MIK stěžoval americké vládě na drastický pokles své výroby (a tím i příjmů) kvůli znepokojivému nedostatku válčení.

Tvrdil, že jako nový světový vojenský vůdce musí Spojené státy pokračovat ve válce, aby si zajistily svou novou hegemonii. Vláda souhlasila, zvláště když lobbisté MIK byli ochotni vrátit štědrou část zisků oběma politickým stranám, pokud budou hrát.

Korejská válka poskytla šablonu pro nový vztah. Po jejím skončení již MIK a americká vláda hledali další konflikt, aby výrobu udrželi. Koncept permanentní války se stal důležitějším než skutečná politická nutnost války.

Konečně, s válkami na Středním východě to USA pochopily – vždy otevíraly nové dějiště války, než zavřou staré.

Postupem času MIK nedodával jen bomby, zbraně, helmy atd., ale také zubní kartáčky, ponožky a dávky. Poté, co převzali všechny produkty pro armádu, začali armádě dodávat sami – vojáky na základě smlouvy. Klesající počty náborů již nebyly problémem, protože je bylo možné kompenzovat najímáním dalších smluvních vojáků.

(Jako okrajovou poznámku si vzpomeňte, co se stalo starému Římu, když se vydal na cestu žoldnéřské armády).

Za účelem generování dodatečného příjmu MIK také vyvinul politiku, která umožňuje, aby byli vysoce postavení vojenští důstojníci, kteří odcházejí, najímáni jako „poradci“. Tito poradci jsou pravidelně k vidění ve večerních zprávách. Kdykoli je generál ve výslužbě požádán o názor na konkrétní americké vojenské dobrodružství, lze se na něj spolehnout, že prohlásí, že je potřeba zvýšit vojenské výdaje.

Aby toho dosáhl, Pentagon v roce 1993 prosadil konsolidaci stávajících 51 obranných společností na pouhých pět, čímž eliminoval konkurenci. Přestože ceny MIK již byly přemrštěné, tento krok vystřelil ceny raketově nahoru, protože pět společností nyní mělo monopol.

Například Raytheon, jediný dodavatel střel Stinger, účtoval americké vládě 25 000 USD za střelu – vysoká cena – když cena takové střely je dnes 400 000 USD.

Není tedy divu, že s takovými cenovými prémiemi za veškeré zboží dodávané MIC vydávají USA na „obranu“ více než dalších deset zemí dohromady. V důsledku toho stejná válka stojí USA mnohokrát tolik, co by stála nepřítele.

To nás přivádí k zásadě, kterou mám ohledně války: „Ve válce pravděpodobně poražená země zbankrotuje jako první.

A zde se dostáváme ke kritickému bodu odchylky ve vztahu k válce s Ruskem.

Po desetiletí vedou USA „sportovní války“ – mini-války proti malým zemím, které USA jistě vyhrají, a hra se daří. Těmito válkami se toho moc nedosáhlo, ve skutečnosti nemají žádný konečný cíl – žádné skutečné dobytí – pouze pokračování války samotné a tok příjmů do MIC.

Co se ale stane, když USA čelí jiné světové velmoci – světové velmoci s vojenskými dodavateli, kteří soutěží o obchod a dodávají pokročilejší zbrojení za zlomek nákladů; světová velmoc schopná je vyrábět mnohem rychleji než americká armáda?

Američtí proválečtí zastánci jako Victoria Nuland nebo John Bolton nikdy nezažili světovou válku; viděli jen sportovní války, kde celou show ovládaly USA. Podle vlastních slov očividně předpokládají, že válka s velmocí je jen větší – vzrušující.

Nedokážou pochopit, že velmoc není omezena na financování jako malá země. Navíc soupeř platí za materiál mnohem méně než USA.

V průběhu historie impéria vždy selhala, protože nic není tak drahé jako válka.

Navíc USA jsou prakticky na mizině. Nyní jsou nejzadluženější zemí na světě a mohou obchodovat pouze do té doby, než zbytek světa přestane přijímat další americké dluhy. Petrodolar je mrtvý a status rezervní měny bude brzy následovat.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, čeho by válka s Ruskem dosáhla? Pro každého člověka ze Západu, který pečlivě plánuje svou osobní budoucnost, může být jedním z faktorů jeho úvah to, jaký bude jeho svět, pokud z něj Rusko vyjde jako vítěz.