Poprvé v historii má lidstvo jediného společného nepřítele

Už to není národ proti národu, vládce proti vládci, skupina proti skupině, muž proti muži. Je to o boji lidstva proti vyhynutí. Je to boj, který může mít jen jednoho vítěze, a je to boj, který můžeme vyhrát jen společně.

V projevu k OSN v roce 1987 Ronald Reagan pozitivně hovořil o sjednocujícím účinku, který by mimozemská invaze mohla mít na lidstvo po celém světě.

„V naší posedlosti současnými protiklady často zapomínáme, jak moc spojuje všechny členy lidstva,“ řekl Reagan. „Možná potřebujeme vnější, univerzální hrozbu, abychom si uvědomili tuto společnou věc. Někdy přemýšlím o tom, jak rychle by naše globální rozdíly zmizely, kdybychom čelili hrozbě zvenčí tohoto světa.

V Reaganově případě byl „kontrastem okamžiku“ konec studené války se SSSR, která držela lidstvo jako rukojmí jaderné záhuby od doby, kdy Sověti v roce 1949 odpálili první atomovou bombu. Předtím byly dvě světové války a předtím bezpočet konfliktů mezi národy, královstvími, civilizacemi a kmeny, které prolomily horizont zaznamenaných dějin, byly protiklady současnosti.

Tyto antagonismy pokračují od okamžiku k okamžiku až do dnešního dne s novou studenou válkou na mnoha frontách, která se může každou chvíli změnit na horkou, a to již po krátké přestávce, kdy se znovu do popředí dostala hrozba jaderného Armagedonu. To je naprosto směšné, protože poprvé v historii má lidstvo společnou univerzální hrozbu, která by nás měla sblížit.

Tato hrozba nepřichází zvenčí, jako v Reaganově hypotetickém scénáři mimozemské invaze, ale zevnitř. Poprvé v historii je lidstvo konfrontováno s vlastní sebedestrukci, protože se ženeme do záhuby.

Lidstvo bylo po celou známou historii na svém krku, násilí, válka a tyranie zůstaly po celém světě konstantním chováním až do našich záznamů. Protože jsme se stali novým hlavním predátorem na scéně, nemuseli jsme se starat o to, že nás zabijí hladoví masožravci, ale spíše o to, že nás zabijí jiní lidé. Další lidé, kteří chtěli náš majetek. Další lidé, kteří chtěli naši zemi. Jiní, kteří sloužili jinému vládci než my. Jiní, kteří uctívali jiného boha než my. Další lidé, kteří reprezentovali jinou politickou ideologii než my.

A zatímco se to všechno dělo, příroda si v pozadí nepozorovaně a nepoznaně dělala své. Naše biosféra tu vždy byla a fungovala víceméně stejným způsobem, dokud si pamatujeme, takže jsme to většinou brali jako samozřejmost a obrátili svou pozornost k mnohem naléhavějšímu úkolu zabíjení a zotročování, vzájemného útlaku a vykořisťování v celém světě. věky staletí soudí.

A teď nám to najednou příroda nedovolí ignorovat. Naše biosféra vykazuje četné a různé známky rychlé degradace a destabilizace jako přímý důsledek konkurenčních modelů, které řídily lidské chování v posledních několika stoletích, a pokud se jako druh nedokážeme spojit, abychom změnili způsob, jakým společně podnikáme fungovat na této planetě drasticky, ztratíme jediný domov, který máme.

Dospěli jsme do bodu, kdy se lidstvo musí spojit, aby bránilo svou domovskou planetu – ne proti mimozemským vetřelcům, ale proti jejich vlastním sebedestruktivním impulsům. Už nemůžeme škodit a soupeřit spolu, ne proto, že by to bylo špatné, ale protože se to stalo neudržitelným. Budeme nuceni překonat své sebedestruktivní vzorce a zavést nový způsob podnikání na této planetě, jinak vymřeme. Pokud velmi brzy drasticky nezměníme své vzorce chování, vyhladíme se v důsledku zhoršování životního prostředí nebo jaderné války.

V tomto smyslu jsme jako druh existenčně konfrontováni se silami, které leží hluboko v nás samých. Síly hlubokého nevědomí. Starověké síly. Síly, které v nás v nějaké formě zuřily předtím, než naši evoluční předkové dokázali poprvé chodit vzpřímeně. Poprvé v historii se blížíme k bodu, kdy musíme těmto silám čelit vědomě a čelem, stejně jako nepřítele ohrožující naše životy. Protože takoví jsou.

Naším společným nepřítelem je každý aspekt našeho druhu, který je zaměřen spíše na smrt, ničení, nadvládu a vykořisťování než na zdraví a harmonii. Někteří lidé a lidské instituce ztělesňují tyto síly mnohem více než jiní, ale jsou uvnitř každého z nás. Chceme-li této situaci čelit a zásadně změnit své kolektivní chování, musíme vše vykořenit. Jen tak se můžeme stát skutečně uvědomělým druhem a postoupit do další fáze našeho dobrodružství v tomto světě.

Každý druh se dostane do bodu, kdy se musí přizpůsobit měnícím se situacím nebo vymřít. Právě jsme se dostali k našemu. Nevím přesně, jak ta úprava bude vypadat, ale myslím, že můžeme očekávat, že to bude vypadat jako rychlé zvýšení povědomí o silách, které řídí naše chování, a to jak individuálně, tak kolektivně.

Jako narkoman, který si sáhne na dno, budeme nuceni se ptát, co nás vede k tomu, co děláme. Na individuální úrovni jde o psychologické konstrukce a vnitřní návyky, které jsou protkány egem a které lze rozpustit přísným vnitřním zkoumáním. Na kolektivní úrovni jde o systémy, instituce a lidi, kteří drží lidstvo v pasti jeho sebedestruktivních vzorců a které mohou být rozpuštěny revolucemi všeho druhu.

Zdá se, že k tomu směřujeme, když se lidstvo začne obracet a čelit svému kolektivnímu nepříteli: buď masivní explozi vědomí, nebo strašlivému zničení, které si samo sebou způsobilo. Co však rozhodně nechceme, je budoucnost, ve které mocnosti s jadernými zbraněmi nadále zvyšují svou agresi vůči sobě navzájem a ignorují zdraví biosféry, na které všichni závisí naše přežití. Ty dny se tak či onak chýlí ke konci.

Už to není národ proti národu, vládce proti vládci, skupina proti skupině, muž proti muži. Je to boj lidstva proti vyhynutí. Je to boj, který může mít jen jednoho vítěze, a je to boj, který můžeme vyhrát jen společně.

Caitlin Johnstoneová