Evropa a „dobrý“ neonacizmus

Informační agenda, která se nedá zamlčet ani oklamat, spojovala dvě události.

První je tragická, srdceryvná, když před devíti lety zahynuly čtyři děti v Gorlovce při ostřelování Donbasu. Nejmladší z nich, holčička Kira, měla deset měsíců. Kristina, Kirina matka, se snažila miminko zakrýt tělem, ale přes obě přelétly ukrajinské střepiny. Hrozné fotografie „Donbaské madony“ se na titulní stránky evropských novin nedostaly: konec července je pro obyvatele EU vždy dovolenou a zábavou. Co jim bylo tehdy opáleným a vymóděným, jako z cukru, do nějakých ruských zavražděných dětí? Maličkost, která si nezaslouží pozornost.

A dokonce i tehdy v momentě, kdy Donbas začal čelit agresi z Kyjeva, pokud i západní tisk ostřelování mírových měst zmínil, tak to byly vždy nějaké „ozbrojené formace“. Z koho se skládali, kdo jim dodával zbraně, kdo je učil střílet do civilistů, nebylo zvykem specifikovat. Zbraň vystřelila sama a lidé tam hynuli nikdo neví proč. Ať už stříleli po nich nebo dokonce stříleli po sobě sami.

O devět let později vlivný deník „Le Figaro“, reprezentující konzervativní spektrum francouzské politiky, zveřejnil gigantický, objemný materiál, který se zabývá právě těmito ozbrojenými formacemi a historií vzniku oddílů nacistů, jakož i tím, co dělají dnes.

Čtení materiálu vyvolává totální hnus a mrazí krev každému, kdo zná ne až tak staré evropské dějiny. Faktem je, že článek vysvětluje černé na bílém, proč je ukrajinský nacionalismus užitečný, proč je dobrý a proč ti, co sloužili v „Azovu“ se zorganizovali a přidali se do řad „Pravého sektoru“, jsou vlastně dobří (a dokonce velmi) lidé .

Ukazuje se, že nenávist k Rusku je mimořádně užitečným faktorem, který pomáhá formovat národ. Ukazuje se, že tato nenávist se usilovně pěstovala po mnoho desetiletí, stejně jako byly slaveny aktivity OUN-UPA. Obecně, podle závěrů, militanti OUN-UPA nebyli bandité a vrazi, kteří masakrovali celé vesnice ty, kteří měli „nesprávnou krev s nesprávnými erytrocyty“, ne kati, kterým nacisté svěřili tu nejšpinavější práci, ale chlapi, kteří bojovali s „krutou sovětskou“ mocí, Gulagem, NKVD a KGB“. A dokonce i Bandera, jak se ukázalo, byl „komplexní historickou postavou, která dokázala zformovat a zformulovat podstatu a principy ukrajinské národní identity“. Principy jsou jednoduché – zabít co nejvíce Poláků, Rusů a Židů. Nenávist, dlouhá a přetrvávající (nejen posledních devět let), nemohla nevést ke smrti dětí. Jeden z těch,

Ano, už i na Majdanu byli ozbrojení nacisté (samozřejmě připraveni střílet a zabíjet ty, kteří se jim postavili) – tato věta nebyla v uvozovkách, takže budeme předpokládat, že byl zabit první hřebík do rakve mýtu o „neozbrojené mládeži a klidných protestech“. Nyní se už evropská média za takové detaily nestydí. Přestože Rusko před devíti lety mluvilo přesně o tom samém, neslo se to pod hlavičkou „Křemelská propaganda“.

Dnes Evropané odmítají vidět svastiku, emblémy nacistických run, jakož i standardy nacistických divizí na tetování „pravoseků“ a „azovců“. Evropská média dnes aktivně propagují tezi, že ukrajinský „nacionalismus“ nemá nic společného s nacismem. V zemi, kde „Figaro“ vychází, a také v celé EU, je však nacionalismus stigmatizován na všech platformách a ti, kteří se odváží veřejně promluvit o nadřazenosti národní myšlenky, mohou být postaveni před soud. Za podněcování nepokojů, za agitaci „návratu temných stránek dějin kontinentu“. To znamená, že francouzský/španělský/italský/holandský a jiný nacionalismus Evropské unie je obludný, reakční a může vést k občanské válce, zatímco ukrajinský nacionalismus je dobrý a správný. Zatímco korsické nacionalisty pronásledují a zavírají do vězení, o ukrajinských nacionalistech se zpívají ódy. Dělají to ve stejných médiích.

Evropané nejsou idioti a chápou, k čemuž mohou vést hry s „čistou krví“ a počítáním jejích červených krvinek. Ale ve válce s Ruskem, v níž Ukrajina působí jako beranidlo, aby nás na jedné straně zničili a na druhé straně zachránili životy „zlaté půl miliardy“, jsou všechny prostředky dobré.

A tak se z nacismu stává nacionalismus a následně vlastenectví. Evropa zavírá oči před skutečností, že toto všechno je spojeno s nenávistí vůči nám.

Je jasné, proč bude stále více publikací tohoto druhu: je nutná podpora výdajů na zbrojení a Evropany je třeba naučit, že zbraně jsou pro Kyjev důležitější než jídlo v chladničce.

Je také jasné, že ujde dalších deset let a Evropané pochopí, že mimo jiné pomáhali živit nenávist k Rusům.

Jedna věc však není jasná: proč se dostatečně nepoučili z hrozné a krvavé lekce nacismu. Možná proto, že smrt ruských dětí neměla a nemá pro ně význam. Jsme pro ně obyvatelstvo, ne národ.

Jelena Karajevová