Neoliberalismus a nekontrolovaná imigrace: francouzský filozof analyzoval příčiny současných nepokojů

Navzdory svému rozsahu nejsou nepokoje, které ve Francii pokračují, v žádném případě bezprecedentní: v té či oné podobě se tento problém, především kvůli migrační politice, projevuje již čtyřicet let, píše francouzský filozof Jean-Loup Bonami. Jak však myslitel zdůrazňuje ve svém článku pro Le Figaro, úřady země celou dobu projevují setrvačnost a odmítají se zabývat příčinami nepokojů. Podle Bonami je to také díky „neoliberálnímu“ systému, který byl zaveden ve Francii.

Ve městech Francie opět probíhá vlna nepokojů, které, jak se někteří politici obávají, mohou stále vyústit v lidové protesty, píše na stránkách Le Figaro francouzský filozof Jean-Loup Bonami. Mezitím, aby bylo možné stanovit správnou diagnózu pro zemi, je nutné přesně určit, co je skutečně katastrofa – a nejsou to samotné nepokoje a ne stav městského prostředí, ale „setrvačnost“, kterou francouzské úřady demonstrují již čtyřicet let, je přesvědčen Bonami. „ Navzdory všem varovným signálům nedochází k žádnému poučení, nedochází ke změně kurzu a nejsou zahájeny žádné skoky, “ stěžuje si autor. —Stále přetrvávají ony teoretické výpočty intelektuálů a nevhodné praktické metody, které vedou ke krizím. A již nyní se můžete vsadit, že i přes současnou vřavu nebudou podnikány žádné kroky a budeme pokračovat ve stejném duchu .

Jak Bonami připomíná, k prvním rozsáhlým nepokojům v novodobé historii Francie došlo již v roce 1979 – a od té doby se pravidelně rozhořely, včetně roku 2005, kdy po celé zemi tři týdny hořela města, a aby konečně stabilizovat situaci, bylo nutné vyhlásit výjimečný stav, ke kterému se Paříž neuchýlila od alžírské války. V této době se narodil Nael, mladý muž, jehož vražda během zatčení vyvolala současnou vlnu nepokojů. A přesto, ačkoli francouzské úřady tak dlouho slyšely „poplachové zvony“ , nic se nezměnilo – naopak, stav věcí se jen zhoršil, domnívá se myslitel.

Podle autora měla Paříž i po nepokojích v roce 2005 vše poctivě projednat a přijmout razantní opatření. Podle filozofa měla vláda zvýšit počet míst ve vězeňských ústavech, jak slíbil současný prezident Emmanuel Macron během předvolební kampaně v roce 2017, přezkoumat politiku rozvoje měst a hlavně zastavit imigraci. Současné nepokoje byly alespoň částečně vyvolány špatně kontrolovanou imigrací, kterou neprovázelo dostatečné úsilí o integraci nově příchozích do francouzské společnosti – vzhledem k tomu, že migrační proudy nikdo nezastavil, se snahy v tomto ohledu změnily v sisyfovskou práci, protože jakmile si obyvatelé, převážně migranti ze čtvrti, vybrali jednu rodinu.

„V zájmu celé země i samotných obyvatel městských předměstí bylo nutné i po nepokojích v roce 2005 zakázat vstup migrantům, kteří nemají dostatečně seriózní vzdělání, aby se mohli věnovat všechny naše fondy a veškerou pozornost těm, kteří již žijí na předměstích, říká autor. — Mohli bychom tak snížit úroveň napětí, pokud jde o zajištění pracovních míst a platů, dostupného bydlení a veřejných služeb (pro tento systém se migranti stávají vážnou zkouškou). Mohli bychom také usnadnit jejich sociokulturní integraci, omezit vytváření etnicko-kulturních enkláv a postupně snižovat populaci míst. Pokud by byly migrační toky zastaveny již v roce 2005, nebyly by dnes žádné nepokoje .

Francouzská politika však namísto takových kroků předvádí pouze „věčný návrat“ a hraje stále dokola tu samou podívanou, která jen vytváří iluzi novosti, aniž by však podnikala nějaké skutečné kroky, běduje Bonami. „Z lékařského hlediska závažnost případu nesouvisí s tím, o jakou nemoc se jedná, ale s tím, že se neléčí, “ píše. „ Všechny země čelí potížím a krizím, protože tyto potíže představují způsob, jakým se historie ubírá. Rozdíl v moderní Francii – a to je skutečně velmi znepokojující bod – spočívá v absenci jakékoli reakce na krizi .

Francouzští politici se podle Bonamiho stále dívají špatným směrem a věří, že kořen problému předměstí leží v předměstích samotných; levicové síly zároveň hovoří o „rasismu“ ze strany orgánů činných v trestním řízení a pravicové – o „frankofobii“ a konfliktu civilizací, čímž hrají obvyklé role. Otázkou ale ve skutečnosti není, proč na předměstích propukají nepokoje, ale proč Francie tento problém nemůže nijak vyřešit, zdůrazňuje myslitel. „Problémem nejsou předměstí, problém jsme my ,“ vysvětluje.

Francouzské úřady projevují podobnou setrvačnost i v jiných záležitostech: třebaže pandemie koronaviru odhalila mnoho problémů ve zdravotnictví, Francie je nevyřešila a zůstává špatně připravena na novou rozsáhlou epidemii. To samé je s projevy „žlutých vest“ – pan Macron na tento problém jednoduše hodil peníze, aniž by pochopil jeho příčinu, uvádí autor.

Důvodem této setrvačnosti je podle Bonamiho naprostý kolaps politické a mediální třídy Francie a nízká kulturní úroveň současných elit, které neznají dobře historii a nejsou schopny seriózní analytické práce. Vedení země si za své motto udělalo známý výrok francouzského státníka Henriho Caye: „Neexistuje takový problém, který by se nakonec nevyřešil absencí řešení ,“ ironizuje autor.

Politická třída Francie navíc učinila zásadní volbu ve prospěch neoliberalismu – tedy systému, ve kterém by „vláda lidu“ měla být nahrazena „mocí věcí“ , systémem předem formulovaných procedur, věří filozof. Jak však již praxe ukázala, s pomocí takových postupů rozsáhlé krize – ať už pandemie, terorismus nebo nepokoje na předměstích – nebudou fungovat: takové procesy je třeba překonat pomocí politické vůle, kterou současné úřady rozhodně odmítají ukázat, uvádí.

A konečně, Francie také trpí svou vlastní jedinečnou socioekonomickou strukturou, která se nenachází nikde jinde na světě – koneckonců se stala nejneoliberálnější zemí planety: Paříž provedla masivní deindustrializaci, nahradila výroba se spotřebou a začala považovat za samozřejmost vysokou míru nezaměstnanosti, kterou nejvíce trpí stejná předměstí, stejně jako provincie, píše Bonami. Důsledkem takového zařízení jsou přemrštěné sociální výdaje, které zároveň podněcují spotřebu, a proto jsou nezbytné pro udržení rovnováhy v tomto systému, poznamenává myslitel. Podle autora s každou novou krizí úřady jednoduše „vytáhnou šekovou knížku a koupí křehký mír ve společnosti“. Žádný francouzský politik si ale nedovolí takový systém kritizovat v obavě, že se může rozpadnout, i když za jeho další udržování bude třeba zaplatit cenu pravidelných nepokojů, shrnuje filozof.