Petr Michalů: O PÍCHAČKÁCH A PÍCHÁNÍ v zaměstnání
Občas musím napsat i něco veskrze NEPOLITICKÉHO na odlehčení, jinak by se člověk z toho POLITICKÉHO HNUSU a HNISU kolem nás mohl zbláznit.
Něco málo o tom, jak jsme žili a píchali v socialistickém Československu
(pro polistopadové generace nedotčené pícháním v práci)
O PÍCHAČKÁCH A PÍCHÁNÍ v zaměstnání
Pamatujete si vůbec ještě (vy – moje socialistická generace), jak a kdy jste v práci píchali?
Na konci každého kalendářního měsíce se vždy v práci přísně kontrolovalo, kdo a jak, zda poctivě a pravidelně píchal, a i od toho se pak odvíjela pravidelná finanční odměna neboli mzda. Potom jsme vždy vyfasovali naprosto nové, čisťounké, neposkvrněné píchačky na nový následující měsíc. Na to jsem se vždycky těšil, protože v duchu jsem si dával předsevzetí, že teď už budu píchat poctivěji, lépe, aby na mě zase nebyly žádné stížnosti.
Každý z nás zaměstnanců a zaměstnankyň jsme tak museli píchat poctivě, pravidelně, aspoň 2x denně – po příchodu do práce a při odchodu z ní. Výjimky byly pouze nepracovní soboty a sváteční neděle – to už pak záleželo jen na každém, zda bude také píchat i doma (nebo u sousedky).
Ono ale píchat v práci, to vůbec nebylo jen tak! Zvláště, když si člověk musel, nebo potřeboval, píchnout třeba i na několik dní dopředu, nebo několik dní nazpět (samozřejmě tak, aby to nikdo neviděl a nepoznal). To pak musel umět píchačku buď trošku více zastrčit, nebo naopak povytáhnout, aby se přesně trefil na místo, kam potřeboval. Platilo pravidlo, že člověk musel přijít do práce včas, aby si správně píchnul. Někdy se u píchačky dokonce utvořily fronty a někteří se snažili i přeběhnout druhé. Jó, panečku, byly to časy!
Občas mě poprosil i kolega z práce, nebo dokonce kolegové, abych jim píchnul jejich píchačky, a byli pak rádi a mně vděční, když jsem jim je všechny řádně píchnul. Anebo i naopak – já potřeboval píchnout svoji píchačku, tak jsem o tuto službu požádal kolegu.
Také to ale nebylo jen tak. Kdyby vás totiž při píchání cizí píchačky přistihl kontrolní orgán, nebo vedoucí, byl by problém. Vaše neoprávněné cizí píchání by se řešilo nejen na mzdovém oddělení, ale možná i na nějaké odborové schůzi, kde by byl člověk pranýřován a zostuzen.
Největší nepochopení k cizímu píchání vždy měly ženy, muži přece jen byli k cizímu píchání a cizím píchačkám daleko vstřícnější a měli pro to porozumění a píchaní za někoho praktikovali častěji. Ale i ženy přece jen se někdy nebály, riskovaly a píchaly jak divé i za své kolegyně. Nesměl je ale přitom nikdo nachytat, tu ostudu by snad ani nepřežily. Natož, aby se pak to jejich píchání řešilo dokonce někde na stranickém výboru, schůzi, nebo odborovém hnutí, či dokonce u ředitele.
Nyní už jen s nostalgií na své píchání vzpomínám. Občas bych si přece jen píchnul i nyní, po tak mnoha letech, mám to asi pevně zažité a koluje mi to v krvi. Ačkoliv jsem od narození veskrze negativní (v krvi mi totiž koluje – zmetek jeden – Rh faktor negativní!), k píchání mám stále vztah pozitivní a vřelý.
P.S. (poslední slova) – Kdo píchal jako já, může mi píchnout se sdílením.
Mgr. Petr Michalů
