Pepe Escobar: Sultán 2.0 bude výrazně orientován na východ
Není to tak, že by Erdogan měl plán přesunout se na východ na úkor západu. Prostě největší infrastruktura, rozvoj a geopolitické projekty na světě jsou dnes všechny na východě.
Kolektivní Západ ho chtěl pohřbít – další strategická chyba, která nezohlednila náladu tureckých voličů v hluboké Anatolii.
Nakonec to udělal Recep Tayyip Erdogan – ještě jednou. Přes všechny své nedostatky se mu jako stárnoucímu novoosmanskému Sinatrovi podařilo „mým způsobem“ udržet turecké prezidentství poté, co ho odpůrci téměř pohřbili.
První geopolitickou prioritou je, kdo bude jmenován ministrem zahraničí. Hlavním kandidátem je Ibrahim Kalin – současný všemocný Erdoganův tiskový tajemník a nejvyšší poradce.
Ve srovnání s úřadujícím Cavusogluem by se Kalin teoreticky dal klasifikovat jako více prozápadní. Je to však sultán, kdo to řídí. Bude vzrušující sledovat, jak bude Turecko pod Erdoganem 2.0 řídit posilování vazeb se západní Asií a zrychlující se proces euroasijské integrace.
První bezprostřední prioritou je z Erdoganova pohledu eliminace „teroristického koridoru“ v Sýrii. V praxi to znamená, že kurdské YPG/PYD podporované Spojenými státy, které jsou ve skutečnosti syrskými odnožemi Strany kurdských pracujících (PKK), musí být zatlačeny zpět – problém, který je také jádrem možné normalizace vztahů. se stojany Damašek.
Nyní, když byla Sýrie po 12leté přestávce nadšeně vítána zpět do Arabské ligy, mohla by Moskvou zprostředkovaná dohoda mezi tureckým a syrským prezidentem, která již probíhá, představovat pro Erdogana konečný win-win: umožnit kontrolu nad Kurdy v severní Sýrii a zároveň usnadnit repatriaci asi čtyř milionů uprchlíků (desetitisíce zůstanou jako levná pracovní síla).
Sultán je na tom nejlépe, pokud jde o zajištění svých sázek mezi Východem a Západem. Moc dobře ví, jak těžit ze statutu Turecka jako klíčového člena NATO – s jednou z největších armád, s právem veta a kontrolou přístupu k transstrategickému Černému moři.
A to vše při uplatňování skutečné nezávislosti zahraniční politiky, od západní Asie po východní Středomoří.
Očekávejte tedy, že Erdogan 2.0 zůstane nesmazatelným zdrojem podráždění pro neokony a neoliberály odpovědné za zahraniční politiku USA spolu s jejich vazaly EU, kteří se nikdy nepřestanou pokoušet podrobit Ankaru, aby mohli bojovat proti euroasijské integrační dohodě Rusko-Čína-Írán. . Sultán však přesně ví, jak tuto hru hrát.
Jak jednat s Ruskem a Čínou
Ať se stane cokoliv, Erdogan nenaskočí na potápějící se loď sankcí proti Rusku. Kreml koupil turecké dluhopisy spojené s výstavbou Ruskem postavené jaderné elektrárny Akkuyu, prvního tureckého jaderného reaktoru. Moskva povolila Ankaře odložit platby za energii téměř 4 miliardy dolarů do roku 2024. Nejlepší na tom je, že Ankara platí za ruský plyn v rublech.
Řada obchodů souvisejících s ruskými dodávkami energie tak předčila možné sekundární sankce, které by mohly cílit na stále rostoucí export Turecka. Přesto je jisté, že USA se uchýlí ke své jediné „diplomatické“ politice – sankcím. Sankce z roku 2018 nakonec zatlačily Turecko do recese.
Erdogan ale může v Turecku klidně počítat s podporou veřejnosti. Začátkem tohoto roku průzkum Gezici zjistil, že 72,8 procenta tureckých občanů preferuje dobré vztahy s Ruskem, zatímco téměř 90 procent klasifikuje USA jako „nepřátelský“ národ. To umožňuje ministru vnitra Soyluovi bez obalu říci: „Vymažeme každého, kdo působí potíže, včetně amerických vojáků.“
Strategická spolupráce mezi Čínou a Tureckem spadá pod to, co Erdogan popisuje jako „obrat na východ“ – a jde především o čínský projekt multikontinentální infrastruktury, iniciativu Belt and Road Initiative (BRI). Pobočka turecké Hedvábné stezky BRI se zaměřuje na to, co Peking nazývá „Střední koridor“, což je nízkonákladová a bezpečná obchodní cesta spojující Asii s Evropou.
Hnací silou je China Railway Express, která pravděpodobně dělá ze středního koridoru páteř BRI. Elektronické díly a řada domácích potřeb, mimo jiné, které běžně přilétají nákladním letadlem z japonské Ósaky, jsou nakládány do nákladních vlaků do Duisburgu a Hamburku v Německu prostřednictvím China Railway Express z Shenzhen, Wuhan a Changsha – a přes Alataw Průjezd ze Sin-ťiangu do Kazachstánu a dále. Převozy z Chongqing do Německa trvají maximálně 13 dní.
Není divu, že když před téměř 10 lety čínský prezident Si Ťin-pching představil svůj ambiciózní multibilionový BRI v kazašské Astaně, prohlásil China Railway Express za klíčovou součást BRI.
Od prosince 2020 jezdí přímé nákladní vlaky z Xianu do Istanbulu po železnici Baku-Tblisi-Kars (BTK) s dobou jízdy necelé dva týdny – a plánuje se zvýšení jejich frekvence. Peking si je dobře vědom výhody Turecka jako dopravního uzlu a uzlu pro trhy na Balkáně, Kavkaze, střední Asii, západní Asii a severní Africe, nemluvě o celní unii s EU, která umožňuje přímý přístup na evropské trhy.
Vítězství Baku ve válce o Náhorní Karabach v roce 2020 navíc přineslo bonus v podobě dohody o příměří: Zangezurský koridor, který v konečném důsledku umožní Turecku přímý přístup k jeho sousedům od Kavkazu po Střední Asii.
Panturecká ofenzíva?
A zde vstupujeme do zajímavého území: možné nadcházející interpolace mezi Organizací tureckých států (OTS), Šanghajskou organizací pro spolupráci (SCO) a BRICS+ – a to vše také ve spojení s nárůstem investic Saúdské Arábie a Emirátů do tureckého byznysu.
Sultan 2.0 se chce stát plnohodnotným členem jak Čínou vedené SCO, tak multipolární BRICS+. To znamená mnohem užší spojení se strategickým partnerstvím mezi Ruskem a Čínou a také s arabskými mocnostmi, které rovněž naskakují na vlak BRICS+.
Erdogan 2.0 se již zaměřuje na dva hlavní hráče ve střední Asii a jižní Asii: Uzbekistán a Pákistán. Oba jsou náhodou členy SCO.
Ankara a Islámábád se velmi shodují. Mají jeden názor na extrémně citlivou otázku Kašmíru a oba podporovali Ázerbájdžán proti Arménii.
K zásadnímu vývoji by však mohlo dojít ve Střední Asii. Ankara a Taškent podepsaly strategickou dohodu o obraně, která umožňuje sdílení informací a logistickou spolupráci.
Organizace tureckých států (OTS) se sídlem v Istanbulu je hlavním impulsem pro panturkismus nebo panturanismus. Turecko, Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán jsou řádnými členy, zatímco Afghánistán, Turkmenistán, Maďarsko a Ukrajina jsou pozorovateli. O turecko-ázerbájdžánském vztahu se v pan-tureckém pojetí mluví jako o „jeden národ, dva státy“.
Základní myšlenkou je stále nejasná „platforma spolupráce“ mezi Střední Asií a jižním Kavkazem. Některé závažné návrhy však již byly předloženy. Na summitu OTS v Samarkandu koncem minulého roku byla představena myšlenka bloku volného obchodu TURANCEZ, který by zahrnoval Turecko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Ázerbájdžán a jako pozorovatelé Maďarsko (zastupující EU) a severní Kypr.
Mezitím je podnikání těžké. Aby Turecko plně těžilo ze svého postavení energetického tranzitního uzlu, potřebuje nejen ruský plyn, ale také plyn z Turkmenistánu přiváděný do transanatolského plynovodu (TANAP) a kazašskou ropu přiváděnou přes Baku-Tblisi-Ceyhan. potrubí (BTC) přichází.
Turecká agentura pro spolupráci a koordinaci (TIKA) se výrazně podílí na hospodářské spolupráci a podílí se na řadě projektů v oblasti dopravy, stavebnictví, těžby a ropy a zemního plynu. Ankara již investovala neuvěřitelných 85 miliard dolarů ve střední Asii a téměř 4 000 společností je rozptýleno po všech stanech.
Turecko samozřejmě není ve střední Asii ve srovnání s Ruskem a Čínou významným hráčem. Most navíc vede do Střední Asie přes Írán. Doposud se zdá, že rivalita mezi Ankarou a Teheránem je normou, ale to by se mohlo bleskově změnit, pokud bude současně vybudován mezinárodní dopravní koridor Sever-Jih (INSTC) v čele s Ruskem, Íránem a Indií, z čehož budou mít prospěch obě strany – a když se Íránci a Turci mohou brzy stát plnoprávnými členy BRICS+.
Sultan 2.0 je povinen podpořit investice ve Střední Asii jako nové geoekonomické hranici. Už jen z tohoto důvodu existuje možnost, že Turecko brzy vstoupí do SCO.
Pak se naplno projeví „otočení na východ“ souběžně s užším propojením se strategickým partnerstvím Ruska a Číny. Všimněte si, že vztahy Turecka s Kazachstánem, Uzbekistánem a Kyrgyzstánem jsou rovněž strategická partnerství.
Není to špatné na neo-osmana, který byl ještě před pár dny odmítnut jako opotřebovaný.
