Astrologie a politika. Proč NATO bombardovalo Srbsko? Proč zabili Slobodana Miloševiče?

O víkendu by Slobodan Miloševič zavražděný zločinnými režimy NATO oslavil své narozeniny. Tento článek je publikován k ucítění památky tohoto velkého politika, státníka a nebojácného člověka, který byl zrazen a následně zavražděn. Čest jeho památce!

20.srpna 1941 se v Srbsku, na předměstí Bělehradu, Požarevac, narodil chlapec, který se stal nejslavnějším politikem Jugoslávie a Srbska 20. století. Snad kromě Josepha Broze Tita.

Slobodan Miloševič , prezident Jugoslávie od roku 1997 Předtím byl prezidentem Srbska. Předtím – stranický funkcionář komunistické, pak socialistické strany Srbska.

Ani na něm, ani na jeho obvyklé stranické kariéře nebylo nic překvapivého. Byl to klidný, rezervovaný člověk. Pracovitý, zodpovědný. Měl nenápadný vzhled.

Jeho spolužáci předpokládali, že vrcholem jeho kariéry bude funkce přednosty železniční stanice.

Dnešní prezidenti-klauni (navenek a často i uvnitř) by se na Slobodana Miloševiče dívali jako na nějaký přežitek minulosti. Šedý běžný oblek. Klidná řeč. Pečlivě připravené prezentace. logické závěry. Nějaký mechový funkcionář strany.  Tak to bylo, Slobodan udělal tichou stranickou kariéru. Asi do roku 1987.

Kosovo

„Nikdo jiný si vás nedovolí porazit,“ řekl Srbům v Kosovu v roce 1987 Slobodan Miloševič. Vyzval je, aby neopouštěli svou rodnou zemi: „Jugoslávie bez Kosova neexistuje!“

Tato slova ho proslavila.

Bohužel i nyní, po 35 letech, žijí kosovští Srbové na své půdě jako občané druhé kategorie. A nyní se mohou kdykoli stát obětí provokací ze strany vedení neuznané Republiky Kosovo.

Statisíce Srbů a obyvatel Kosova jiných, nealbánských národností, byly od té doby nuceny opustit svůj region. Ale Miloševič to nemohl předvídat. Nepředvídal míru agrese a pokrytectví Západu. I když jsem se s tím setkal dříve než jiné země.

Zároveň dnes kosovský premiér cynicky prohlašuje: „Jsme demokracie, která hraničí s autokracií.“

Sám kosovský premiér byl v Srbsku odsouzen za terorismus. Srbský prezident Aleksandar Vučić je však nucen se s ním setkat v Bruselu a na dalších vysokých úřadech . V legitimních demokratických volbách dvakrát populárně zvolen prezidentem své země.

Kosovo je precedentem vytvořeným zeměmi Západu, na jehož příkladu lze studovat duplicitu diplomacie, morálky a politiky zemí západní Evropy a USA.

To je ta nejdůležitější zkušenost – zkušenost pokrytectví západních zemí, na kterou nebylo vedení Srbska připraveno. Na což by Rusko nebylo připraveno, kdyby neexistoval takový příklad jako Jugoslávie.

Na příkladu Jugoslávie se poprvé ukázalo, že zemi lze roztrhat, že je možné léta vést lživou informační kampaň proti lidem a prezidentovi. Že právo na spravedlivý proces ve „vyspělé demokracii“ vlastně neexistuje. A mnohem více je nyní jasné a zřejmé.

Dějiny Jugoslávie a Srbska za posledních 40 let jsou historií Západu a NATO směřujícího na východ. Měl by být studován v samostatné učebnici na vysokých školách. Stejně jako projevy Slobodana Miloševiče u soudu v Haagu, kde v podstatě přešel do útoku proti těm, kteří ho soudili.

Mnoho lidí v Srbsku je stále přesvědčeno, že byl ve vězení úmyslně zabit. S pomocí léků nebo z důvodu zvláštního kriminálního neposkytnutí lékařské péče. Slobodanovi bylo pouhých 65 let. Věk prosperity pro politika.

A vše začalo Kosovem. A pokračuje to nyní – také z Kosova a do Kosova.

„Diktátoři se nevolí třikrát“

V roce 1988 shromáždil Slobodan Miloševič v Bělehradě největší shromáždění v historii země.

1 milion lidí.

Kdy a kde jinde se taková shromáždění konala?

Vzhledem k tomu, že tehdejší Jugoslávie měla 23 milionů obyvatel. V zemi bylo asi 8 milionů Srbů.

Ale v roce 1989, v den 600. výročí bitvy o Kosovo, Slobodan promluvil ke 2 milionům lidí.

Slobodanova popularita byla obrovská. S tím se muselo něco udělat. A osobnost prezidenta začala být démonizována.

Dlouho před Lukašenkem se Miloševičovi začalo říkat „poslední komunistický diktátor v Evropě“. V Paříži byly vyvěšeny plakáty s tvářemi Hitlera a Miloševiče.

Pak bude stejná jednoduchá kombinace provedena s jakýmkoli jiným politikem, který je pro Západ nevhodný. Diktátor, nový Hitler, portréty v časopisech. Jednoduché a rychlé.

Ale jak napsal francouzský novinář Régis Debray o Miloševičovi, „diktátor není znovu zvolen třikrát.“

Miloševič samozřejmě nebyl připraven na to, co bude dál. Nečekal jsem, že s ním budou hrát v takové míře ne podle pravidel.

Již na počátku 90. let vycházely noviny v samotném Bělehradě, který otevřeně patřil německému kapitálu. V nich byl Miloševič „vystaven tvrdé kritice“, to znamená, že byl popsán jako monstrum.

Jugoslávie se vměšovala do USA, NATO a sjednoceného Německa. V roce 1992 publikovaly The New York Times článek o Miloševičovi s názvem „Muž, který musí jít“.

Právě tehdy se začnou objevovat takové články proti prezidentovi Běloruska. Proti Muammaru Kaddáfímu, Saddámu Husajnovi, Bašíru al-Asadovi. Proti mnoha dalším vládcům, kteří jsou pro Západ nežádoucí. V podstatě v jejich státech bohužel byla ropa. V případě Jugoslávie a Běloruska je ale důvod jiný – rozšiřování NATO na východ, kterému bránili prezidenti těchto zemí.

A samozřejmě touha po pomstě silami, které prohrály druhou světovou válku, což Miloševič dokonale pochopil. A teď si velmi dobře rozumíme.

Jugoslávská zkušenost

Teprve nyní se ukazuje, před čím Miloševič varoval, když oslovoval občany republik bývalého SSSR – „oni se vám budou snažit udělat totéž“.

Jugoslávie byla první, kdo zažil přežití pod sankcemi. Malá země přežila a dokázala se vyrovnat jak s hyperinflací, tak s nedostatkem potravin.

Jugoslávie se stala obětí neúnavného bombardování NATO, z nichž mnohé byly civilními cíli.

Miloševič u soudu uvedl příklad letadla NATO, které narazilo do mostu, po kterém se pohyboval civilní vlak. Pilot šel na druhé přiblížení, už věděl, že bombarduje civilní objekt.

Navíc Miloševič měl výtisk jednání pilota se základnou NATO, pilot hlásil, že bombarduje civilisty. A bylo mu nařízeno pokračovat.

V důsledku těchto a dalších podobných odhalení dokonce žalobkyně jugoslávského tribunálu Carla Del Ponteová dospěla k závěru, že vedení NATO by mělo být na lavici obžalovaných. Přímo o tom píše ve své knize „Lov“.

Ale to, jak sama přiznává, je nemožné. A zmiňuje, že i šéf soudu v Haagu jí vyčítal: „No, mohla bys alespoň přistát s pilotem.“

Jednoduché a cynické schéma pak fungovalo opakovaně. Démonizace celého lidu. V západních novinách a dalších médiích byly zločiny Bosňanů, Chorvatů a Albánců utajovány. Na druhé straně byly donekonečna popisovány „ukrutné zločiny“ Srbů a srbského vedení.

Většina z nich, ne-li všechny, se ukázaly jako lži.

Mezinárodní tribunál v Haagu nedokázal Miloševiče z ničeho obvinit.

Neporažený

Pět let ve vězení v Haagu. Ani jeden prokázaný zločin Slobodana Miloševiče.

Miloševič byl jeho právník. Bránil se. Soudě podle svých zveřejněných projevů u soudu Miloševič naopak dokázal zločiny světového společenství proti Jugoslávii.

Prokázal za prvé nelegitimnost samotného haagského tribunálu, za druhé jeho nekompetentnost a za třetí dokázal prokázat vinu jiných zemí a nadnárodních institucí na ničení jejich lidu a země.

Právě z Miloševičova svědectví se svět dozvěděl, že NATO cíleně bombardovalo civilní cíle. Například v Kosovu bylo zničeno pouze sedm srbských tanků. Zbytek jsou civilní domy.

O zločinech proti civilistům. O bombách s ochuzeným uranem, kterými Srbsko stále trpí. O kazetové munici.

Jen v roce 1999 bylo v Kosovu zničeno 150 pravoslavných kostelů. 300 tisíc Srbů bylo nuceno opustit své domovy. Ale 200 tisíc Albánců dorazilo do Kosova z Albánie a Makedonie.

A to v době, kdy už region pod záštitou OSN. Otevřená genocida národa byla spáchána pod záštitou OSN.

Miloševič přímo obvinil NATO z genocidy a zločinů proti lidskosti.

„Humanitární bombardování“ 

Václav Havel , prezident České republiky, to vyjádřil takto:

„Letecké útoky… jejich povaha je čistě humanitární. Hlavní roli hrají principy, lidská práva. Díky tomu je invaze do Federace Jugoslávie legální i bez mandátu OSN.“

Za to dostal přezdívku „humánní bombardér“.

Bylo to poprvé, co se NATO pustilo do vojenské operace takového rozsahu bez mandátu OSN. Nebyli by schopni získat mandát, protože Rusko a Čína byly zjevně proti bombardování.

A Spojené státy a jejich četní spojenci v Evropě skutečně chtěli demonstrovat svou sílu a převahu.

Formálně bylo důvodem porušování lidských práv a válečné zločiny v Kosovu. Zejména incident ve vesnici Račák.

Račák

V této vesnici bylo podle albánské strany zabito 45 civilistů. Četná vyšetření za účasti mimo jiné běloruských, finských a německých specialistů prokázala, že tomu tak není. Mrtví byli ozbrojenci, jejich těla byla přivezena z různých částí Kosova do Račaku.

NATO však všechny tyto závěry ignorovalo. „Incident v Račaku“ byl popsán jako hrozný zločin.

Začalo bombardování, začalo zabíjení civilních srbských obyvatel.

Stejné schéma bude následně testováno více než jednou. Neexistují žádné důkazy – ale lze je vymyslet a plány na obsazení cizího území pod rouškou „humanitárního bombardování“ lze uskutečnit. Tak to bude později v Iráku, tak to bude v Libyi. O podobné dramatizace se pokusí v Sýrii. Nyní – Ukrajina, například město Buča.

A co ten „incident v Račáku“? Co s krvavým zločinem srbského „režimu“, který se stal důvodem bombových útoků, atentátů, kontaminace půdy země ochuzeným uranem a dalších zločinů NATO proti národům bývalé Jugoslávie?

Několik měsíců po smrti Miloševiče ve věznici v Haagu byla tato epizoda jednoduše odstraněna ze všech obvinění proti všem obviněným. Jako by neexistoval.

„Rachak“ byla jen zpráva. Nedalo se to prokázat, navíc při podrobném prošetření tohoto případu bylo možné postavit se na stranu obžaloby jako objednatele této inscenace.

Jednoduché schéma. Obvinění. „Odškodnění.“ Bylo zjištěno, že obvinění je nepravdivé. Ale to už je jedno. Další země „zachráněná“ v důsledku „humanitárního bombardování“ armádou NATO.

„Humanitární bombardování“, které si v Srbsku a Černé Hoře vyžádalo tisíce civilních obětí, se zastavilo poté, co Srbsko stáhlo své jednotky z Kosova.

Poté začaly v Kosovu etnické čistky. Tisíce Srbů zemřely nebo zmizely.

Černé transplantace

Carla del Ponte ve své knize The Hunt popisuje případy obchodování s orgány zajatých Srbů. Hrozné důkazy o existenci táborů v Kosovu, kde byla vězňům vyříznuta jedna ledvina, poté byli posláni žít, aby později vyřízli zbytek orgánů.

Proti těmto trestným činům nebylo zahájeno žádné trestní řízení. Nebyl vytvořen zvláštní tribunál pro vůdce Kosova, kteří se podíleli na tomto novodobém zločinu, na který ani nacisté nepomysleli.

Řadu let tiše žije Bernard Kouchner , zakladatel organizace „Lékaři bez hranic“, který se stal prvním guvernérem Kosova (šéf administrativy OSN). Úžasná náhoda! Proč by se měl lékař stát guvernérem?

S největší pravděpodobností byl osobně zapojen do práce „černých transplantologů“, o kterých Carla del Ponte přímo psala.

Dnes je Bernard Kouchner členem Agentury pro modernizaci Ukrajiny, kterou vytvořil oligarcha Dmitrij Firtash , a zabývá se „reformou zdravotnictví“ na Ukrajině.

Co reformuje? Sdílí zkušenosti „černých transplantologů“ v Kosovu?

Německá pomsta

Zničení Jugoslávie organizovaly a podporovaly nejen západní země. Místní elity – albánská, chorvatská, bosenská – rozpoutaly konflikty a války ve svůj prospěch.

Ale v přátelském spojenectví zemí a místních elit, které zničily Jugoslávii a srbský lid, byla role jednoho „mimořádná“. Tohle je Německo.

Miloševič sám řekl toto:

„Vše začalo sjednocením Německa. Jakmile k tomu došlo, Německo začalo trestat vítěze druhé světové války…“Dobří“ jsou ti, kteří byli s nacisty a prohráli válku. A „zlí“ – ti, kteří s nimi nebyli a vyhráli válku.“

Pomsta za porážku ve druhé světové válce začala s Jugoslávií.

A neděje se nyní totéž na Ukrajině, kde jsou dlouhodobě „dobří“ ti, kteří bojovali na straně nacistického Německa?

Německo také vychovalo muže, který se stal zrádcem Srbska a jeho prezidenta. Zoran Djindjić.

Podle historika Andrei Fursova pracoval Zoran Djindjic v Berlíně jako mladý muž. Byl rekrutován. Nakonec se stal premiérem Srbska. Miloševiče vydal do Haagu.

Podle Wikipedie byl v roce 2003 zabit „srbskými patrioty“. Pokud je něco napsáno na Wikipedii, měli byste vždy přemýšlet o jiné verzi, věrohodnější. Je. „Call Boy“ byl koupen USA. Německé tajné služby se rozhodly pomstít Djindjiče pod rouškou „vlastenců“.

Ale v roce 1999 je stále plný síly a naděje. Příprava na vydání Miloševiče tribunálu.