Neúspěšná litevská blokáda Kaliningradu je porážkou USA
Nikdo by se však neměl mýlit, když předpokládá, že tento vývoj implikuje transatlantickou roztržku mezi EU a USA, protože k ničemu takovému nedochází. EU spíše nečekaně vzdorovala USA poté, co ty vyvolaly vážnou krizi mezi Ruskem a blokem tím, že k tomuto účelu použily Litvu.
Vyjasnění Evropské komise, že její protiruské sankce by si Litva neměla vykládat jako zelenou pro blokádu Kaliningradské oblasti, silně naznačuje, že blok je znepokojen destabilizujícím vlivem, který prý mají USA na pobaltskou zemi. Jednostranná interpretace těchto dřívějších omezení ve Vilniusu jako záminky pro přerušení silničního a železničního spojení s touto ruskou exklávou byla spíše Washingtonem řízená politická provokace zaměřená na manipulaci s myslí obyvatel Západu, než pokus o snížení životní úrovně lidí v tento kraji, jak zde autor tehdy vysvětloval. Rozhodnutí připojit se v tomto ohledu k Bruselu.
USA úspěšně obnovily svou hegemonii nad EU pod protiruskou záminkou na začátku probíhající speciální vojenské operace Moskvy na Ukrajině, a dokonce přiměly své evropské vazaly, aby kontraproduktivně sankcionovali svého hlavního dodavatele surovin, čímž vyvolaly zcela nevyhnutelnou ekonomickou krizi, která by poprvé za dvě desetiletí rozbila euro na stejné úrovni jako dolar. Pokud by některé evropské společnosti v dohledné době zkrachovaly, jejich konkurenti v USA a Spojeném království by z toho měli prospěch. Celkově vzato, USA mají v současnosti téměř úplnou kontrolu nad EU, ale nakonec zašly příliš daleko, když přiměly Litvu k blokádě Kaliningradu, což vyvolalo vážnou krizi mezi Ruskem a blokem.
To bylo příliš na „Velkou trojku“ (Francie, Německo a Itálie), která rychle zasáhla prostřednictvím evropských institucí, aby znovu potvrdila svou vlastní, mnohem přímější hegemonii nad pobaltskou zemí tím, že dala jasně najevo, že jejich sankce nebyly zneužívány k zamezení tranzitu civilních produktů do ruské exklávy po železnici. I když je Litva americkým vazalským státem, je spíše evropským státem, pokud jde o tlak, jako tomu bylo v poslední době. Vilnius nemohl oponovat Evropské komisi, a tak se držel jejich politického vyjasnění a jednal tak proti vůli Washingtonu. Stalo se tak jen proto, že „Velká trojka“ považovala za nepřijatelné provokovat Rusko takovým drzým způsobem.
Nikdo by se však neměl mýlit, když předpokládá, že tento vývoj implikuje transatlantickou roztržku mezi EU a USA, protože nic takového nelze pozorovat. EU spíše nečekaně vzdorovala USA poté, co ty vyvolaly vážnou krizi mezi Ruskem a blokem tím, že k tomuto účelu použily Litvu. To ukazuje, že největší američtí evropští vazalové přijmou téměř vše, o co je jejich vládce požádá, pokud neexistuje riziko, že to v nejhorším případě vyvolá přímý konflikt s Ruskem, jak se někteří obávali, že blokáda Litvy řízená USA proti Kaliningradu hrozilo, že se tak stane. V takových případech „velká trojka“ ukázala, že má vlastní politickou vůli.
Z tohoto incidentu lze vyvodit pět závěrů. Za prvé, USA použijí své nejmenší a nejrusofobnější vazaly EU k vyvolání krize mezi Ruskem a blokem. Zadruhé, pokud se tvůrci politik „Velké trojky“ domnívají, že nejhorší možný scénář by mohl vést k přímému konfliktu s Ruskem, rozhodně zakročí, aby tomu zabránili. Za třetí, tato intervence má podobu obnovení její vlastní hegemonie nad americkým vazalem instrumentalizovaným ke spuštění krize. Začtvrté, neočekává se, že by se USA v takových případech utkaly s EU, protože to riskuje rozdělení jednoty bloku a tím oslabení větší platformy, kterou používali k „zadržování“ Ruska. A konečně, tyto neočekávané rozdíly mezi EU a USA by neměly být vykládány tak, že vedou k roztržce mezi nimi.
