V Mariupolu kapitulovalo 1026 ukrajinských mariňáků

– Jak začala jednání s ukrajinskou námořní pěchotou o kapitulaci? 

– 267 mariňáků z 36. brigády námořní pěchoty se vzdalo 4. dubna. Předcházelo tomu dlouhé vyjednávání přes jejich příbuzné a známé. Ostatně na straně sil DPR proti nacistům bojuje mnoho krajanů těchto mariňáků – ze Záporožského Charkova. Když to zavonělo smaženým jídlem, ukrajinská armáda začala jednat o možné kapitulaci s vojenskou rozvědkou ruského ministerstva obrany, FSB, s pracovníky státní bezpečnosti DLR a ministerstvem vnitra republiky. To znamená, že bylo vybudováno mocné schéma vyjednávání, které nakonec fungovalo.

– Ovlivnila zpráva, že se téměř 300 mariňáků vzdalo, rozhodnutí jejich kolegů?

— Můj tým natočil video o kapitulaci ukrajinské armády a zveřejnili jsme ho na mém kanálu Telegram. V této době probíhala jednání s dalšími ukrajinskými jednotkami, které se usadily v závodě pojmenovaném po Iljiči. Byli upřímně hrubí a říkali, že „loď pod jménem Rusko jde do …“, ale když bylo zveřejněno video, že se jejich kolegové vzdali, začali také diskutovat o této možnosti. Řekl mi to ministr vnitra DLR Aleksey Dikiy.

„Ale nejdřív se mariňáci snažili prorazit obklíčením a opustit Iljičovu továrnu, že?“ 

– Ano, v noci z 11. na 12. dubna tam seřadili více než kilometr dlouhé kolony obrněné vojenské techniky. V této době je sledovali naše výzvědné síly, které útočily na elektrárnu Iljič.

Když byla kolona vytvořena, dělostřelectvo a letecké údery byly zahájeny na tento cíl. Zahynulo 250 lidí, asi stovka lidí v tancích se hnala zpět do závodu. Asi sto dalších mariňáků uniklo z našeho okruhu, ale byli zablokováni. Většina z nich byla zničena, ale 30 lidí bylo zajato.

Poté pro ty, kteří zůstali v továrně, nastala volba: zemřít za své nacistické myšlenky nebo se vzdát a zůstat živý. Lidé opustili tyto myšlenky, za které bojovali, aby mohli žít.

• Zajat zástupce velitele 36. samostatné brigády námořní pěchoty ozbrojených sil Ukrajiny Rostislav Lomtev.
• © Vyšetřovací výbor Ruské federace

Byli mezi válečnými zajatci nějací ranění? Jak se s nimi ruská a doněcká armáda vypořádala? 

– Na území závodu byla společná nemocnice námořní pěchoty, odtud bylo odvezeno 300 raněných. Z toho je 90 lidí nechodících. Naše armáda poskytla mariňákům nosítka, aby nosili raněné. Lékaři je zkoumali co nejjemněji, ale pečlivě, aby si někteří zoufalci neskladovali granát, kterým by odstřelil sebe i ostatní.

Šlo všechno hladce. Speciální síly ministerstva vnitra DPR jsou v tomto ohledu dobře připraveny: mají bohaté zkušenosti s přijímáním vězňů, od vyjednávání až po eskortu. Nyní všichni váleční zajatci čekají na umístění do vězeňských zařízeních.

– Jak naše armáda zacházela s vězni? 

„Nikdo lidi nesvazoval, nikdo je nespoutal, nikdo se jim neposmíval, nikdo se zbytečně neptal. Lidé byli jednou vyslechnuti, a pokud nepotřebovali lékařskou pomoc, byli usazeni do aut a posláni na přijímací místa.

Bojí se mariňáci, jak s nimi bude zacházeno v zajetí? 

„Ano, bojí se o své životy a že zajetí bude trvat příliš dlouho.“ Bojí se odplaty a mučení silami DPR, předkládání trestních tvrzení.

Na místě kontroly jim bylo vysvětleno, že nikdo nebude nikoho zabíjet ani mučit, budou vyměněni nebo budou smět jít domů. Navzdory zločinnosti myšlenek, které hájili, jsou to stále vojáci, kteří plní rozkazy velení. Pokud jeden z nich spáchal válečné zločiny a toto se prokáže, pak bude samozřejmě soud.

Státní struktury DPR nejsou žádná horda ani gang, jednají na základě zákonů. To je zde velmi přísné.

– Podařilo se někomu z ukrajinské armády uprchnout z továrny, když se jejich kolegové 12. dubna vzdali?

– 70 lidí se pokusilo o útěk, ale protože naši továrnu zcela zablokovali, byli rychle dopadeni, naloženi do kamionů KamAZ a také posláni do týlu s dalšími vězni.

– Vyšetřovací výbor Ruska zveřejnil 13. dubna fragment výslechu zástupce velitele 36. samostatné námořní brigády Ozbrojených sil Ukrajiny Rostislava Lomtěva. Co se stalo veliteli brigády?

– Velitel brigády utekl. Myslím, že se to stalo, když se mariňáci snažili uniknout z továrny. Když velení zmizí, lidé se cítí jako sirotci, disciplína v jednotkách je otřesená. Předpokládám, že mimo jiné i kvůli tomu se více než tisíc zbývajících mariňáků rozhodlo vzdát.

Co se týče zástupce velitele, tak jemu je nyní samozřejmě věnována zvýšená pozornost našich speciálních služeb, pracují s ním. Ale ten člověk pravidelně vystupuje před novináři, je v normálním stavu: bez modřin a odřenin, není zastrašován, není pronásledován.

– Podle ministerstva obrany je mezi zajatými mariňáky 47 vojaček. Jaké pozice v brigádě zastávaly?

„Podle nich tam sloužily jako zdravotní sestry, spojaři, zaměstnanci týlových a finančních služeb. V tajných zpravodajských jednotkách sloužily ženy.

Ale musíme pochopit, že jejich slova nemusí být nutně pravdivá. Možná byl někdo oficiálně uveden jako zdravotní sestra, ale byl to odstřelovač. Možná jsou tací, kteří byli s veliteli v romantickém stavu. Strážci zákona ještě pochopí, kdo a co vlastně dělal.

Všichni mariňáci zpravidla prohlašují, že jsou řidiči, kuchaři, a pečlivě skrývají, že by mohli sloužit dělostřelectvu, minometům, několika raketometům. Říkají: „Nestřílel jsem, nic jsem neviděl.“

– Byli jste ve válečné zóně od samého začátku speciální operace a už jste viděli několik zajatých ukrajinských vojáků. Jak hodnotíte jejich vybavení, zejména námořní pěchotu?

„Mnozí z těch, kteří se vzdali 12. dubna, byli oblečeni v civilních šatech. Všichni říkají, že jim údajně shořely uniformy. Myslím, že je to lstivost: kdyby to opravdu shořelo, oni sami by byli ve špatném stavu. Ale vypadaly velmi dobře, takříkajíc sportovně. Zřejmě se předem převlékli do civilu, když plánovali útěk z továrny.

Mariňáci 503. praporu z téže 36. brigády, kteří se vzdali 4. dubna, měli vynikající výstroj: odcházeli kapitulovat s vojenskými zbraněmi, plnou municí, suchými dávkami, doklady, telefony.

Těch pár uprchlíků, kteří byli chyceni ve městě po náletech na kolonu ukrajinských obrněných vozidel 12. dubna, bylo v ohavném stavu: byli oblečeni do jakýchsi ženských domácích kabátů, zabaleni do prostěradel, páchlo jim z úst a celkově páchli. Odvezou i je do zařízení na výkon trestu, tam to pro ně bude jednodušší.

Byli mezi těmi, kdo se vzdali, cizí žoldáci nebo instruktoři?

– Byl tam alespoň jeden Angličan – Aiden Eslin. Fotil jsem ho, i když jsem tenkrát nevěděl, že je to cizinec. Nalevo od něj stál v řadě drsný kulometčík, mluvili jsme s ním, pak na mě promluvil další mariňák, napravo od Eslina. A celou dobu mlčel. Později jsem si uvědomil, že tito dva odvedli mou pozornost od Angličana.

Mají odevzdaní mariňáci hodně cizích zbraní a vybavení?

– Z vybavení nejen vězňů, ale i mrtvých je zřejmé, že jejich oblečení, boty a zbraně jsou převážně západní výroby. Granátomety vyrobené v USA, kompletní flotila zahraničních odstřelovacích zbraní, včetně britské arktické pušky. Ale mimochodem i existují sovětské vzorky.

Všech 267 mariňáků 503. praporu, kteří se vzdali počátkem dubna, vystoupilo v korutanských vojenských oblecích: jsou velmi drahé, samotná bunda stojí asi tisíc dolarů.

Pokud se budeme bavit obecně o vybavení mariňáků, pak mají velmi dobré boty. Ochranné pomůcky a nože jsou pro námořníka důležitou zbraní – střední kvality. Vše je zhruba stejné jako u nás, jen my máme vše domácí výroby.