Válka s Ruskem by se nepodobala ničemu, co kdy USA a NATO zažily

Ruský prezident Vladimir Putin na nedávné tiskové konferenci u příležitosti návštěvy maďarského premiéra Viktora Orbána v Moskvě hovořil o pokračující expanzi NATO a možných důsledcích vstupu Ukrajiny do transatlantické aliance.

Jejich hlavním úkolem [NATO] je omezit rozvoj Ruska,“ řekl Putin. „Ukrajina je jen prostředkem k dosažení tohoto cíle. Mohli by nás zatáhnout do nějakého ozbrojeného konfliktu a donutit své spojence v Evropě k uvalení velmi tvrdých sankcí, o kterých se dnes ve Spojených státech mluví,“ řekl. „Nebo by mohli přivést Ukrajinu do NATO, nasadit tam útočné zbraňové systémy a povzbudit některé lidi, aby řešili otázku Donbasu nebo Krymu silou, a přesto nás zatáhli do ozbrojeného konfliktu.

Putin pokračoval,

Představme si, že Ukrajina je členem NATO a je napěchovaná zbraněmi a má nejmodernější raketové systémy jako v Polsku a Rumunsku. Kdo jim zabrání v rozpoutání operací na Krymu, natož na Donbasu? Představme si, že Ukrajina je členem NATO a troufne si na takovou bojovou misi. Musíme pak bojovat s blokem NATO? Přemýšlel o tom někdo? Nezdá se to.

Tato slova však odmítla mluvčí Bílého domu Jen Psaki, která je přirovnala k lišce „křičící ze střechy kurníku, že se bojí kuřat“, a dodala, že jakýkoli ruský projev strachu z Ukrajiny „by se neměl hlásit. jako konstatování skutečnosti“.

Psakiové komentáře se však míjejí s realitou situace. Hlavním cílem vlády ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského je to, co nazývá „deokupace“ Krymu. Zatímco tento cíl byl v minulosti formulován diplomaticky – „součinnost našeho úsilí musí donutit Rusko vyjednat návrat našeho poloostrova,“ řekl Zelenskyj Krymské platformě, ukrajinskému fóru zaměřenému na znovuzískání kontroly nad Krymem – jeho strategii pro návrat. je ve skutečnosti čistě vojenská, přičemž Rusko je identifikováno jako „vojenský protivník“ a čehož lze dosáhnout pouze prostřednictvím členství v NATO.

Zelenskyj nevysvětlil, jak hodlá tohoto cíle dosáhnout vojenskými prostředky. Jako údajná obranná aliance NATO pravděpodobně neprovede útočnou vojenskou akci, aby násilně vzala Krymský poloostrov Rusku. Ve skutečnosti by podmínky členství Ukrajiny, pokud by byly uděleny, musely obsahovat klauzuli definující limity článku 5 Charty NATO – který se týká kolektivní obrany – ve vztahu ke krymské situaci, jinak by po přistoupení došlo k de facto válečnému stavu, předpokládají na Ukrajině.

Nejpravděpodobnějším scénářem by bylo, že Ukrajina bude rychle umístěna pod „deštník“ NATO, přičemž „bojové skupiny“, jako jsou ty rozmístěné ve východní Evropě, budou vytvořeny na ukrajinské půdě jako „tripwires“ a pokročilé systémy protivzdušné obrany kombinované s perspektivním NATO. -Letadlo používané k zabezpečení ukrajinského vzdušného prostoru.

Jakmile bude tento ochranný štít na svém místě, Ukrajina se bude cítit povzbuzena k zahájení hybridního konfliktu proti ruské okupaci Krymu s využitím nekonvenčních válečných dovedností, které získala od CIA od roku 2015, k zahájení povstání speciálně určeného k tomu, „Zabíjením Rusů“.

Představa, že by Rusko nečinně přihlíželo, když Ukrajina by vedla partyzánskou válku na Krymu, je směšná. V případě konfrontace s takovým scénářem by Rusko s největší pravděpodobností použilo v odvetě své vlastní nekonvenční schopnosti. Ukrajina by samozřejmě křičela a NATO by čelilo povinnému závazku kolektivní obrany podle článku 5. Stručně řečeno, NATO by bylo ve válce s Ruskem.

Nejde o plané spekulace. Americký prezident Joe Biden vysvětlil své nedávné rozhodnutí vyslat asi 3000 amerických vojáků do Evropy v reakci na pokračující ukrajinskou krizi: „Dokud je [ruský prezident] na Ukrajině, nezáleží na tom.

„Dokud bude [Putin] jednat agresivně, zajistíme, abychom ujistili naše spojence v NATO ve východní Evropě, že jsme tam a že článek 5 je posvátnou povinností.“

Bidenovy komentáře jsou ozvěnou těch, které učinil během jeho první návštěvy velitelství NATO 15. června loňského roku. V té době Biden seděl s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem a zdůraznil americký závazek k článku 5 Charty NATO. „Článek 5 je pro nás posvátnou povinností,“ řekl Biden. „Chci, aby NATO vědělo, že tam je Amerika.“

Bidenův pohled na NATO a Ukrajinu vychází z jeho zkušeností jako viceprezidenta za Baracka Obamy. V roce 2015 tehdejší náměstek ministra obrany Bob Work řekl novinářům:

„Jak řekl prezident Obama, Ukrajina… by měla mít možnost zvolit si svou vlastní budoucnost. A odmítáme jakékoli řeči o sféře vlivu. A ve svém projevu v Estonsku loni v září prezident jasně řekl, že náš závazek vůči našim spojencům v NATO je neochvějný tváří v tvář ruské agresi. Jak řekl, v této alianci nejsou žádní staří členové a žádní noví členové. Neexistují žádní mladší partneři a nejsou žádní starší partneři. Existují pouze spojenci, čistí a prostí. A budeme bránit územní celistvost každého jednoho spojence.

Co přesně by tato obrana obnášela? Jako někdo, kdo byl kdysi vycvičen pro boj se sovětskou armádou, mohu potvrdit, že válka s Ruskem by se nepodobala ničemu, co americká armáda kdy viděla. Americká armáda není organizována, vycvičena ani vybavena k boji proti ruským silám. Nemá ani žádnou doktrínu schopnou podpořit rozsáhlý kombinovaný zbrojní konflikt. Pokud by byly USA zataženy do konvenční pozemní války s Ruskem, čelily by porážce, která nemá v americké vojenské historii obdoby. Zkrátka by to byla prohra.

Vezměte mě za slovo. V roce 2016, když tehdejší generálporučík HR McMaster hovořil o zjištěních studie — Russia New Generation Warfare — inicioval v roce 2015 prozkoumat poučení z bojů na východní Ukrajině, řekl publiku v Centru pro Strategické a mezinárodní studie ve Washingtonu ukazují, že Rusové mají vynikající dělostřeleckou palebnou sílu, lepší bojová vozidla a naučili se používat bezpilotní letadla (UAV) pro taktické účely. „Pokud by se americké síly ocitly v pozemní válce s Ruskem,“ řekl McMaster, „čekalo by je hrubé, chladné probuzení.

Zkrátka by dostali po zadku.

Dvacetiletá americká neštěstí na Blízkém východě v Afghánistánu, Iráku a Sýrii vytvořila armádu, která již není schopna porazit důstojného protivníka na bitevním poli. Tato realita byla zdůrazněna ve studii z roku 2017, kterou provedla 173. výsadková brigáda americké armády, hlavní americká složka sil rychlé reakce NATO. Studie dospěla k závěru, že americké síly v Evropě jsou nedostatečně vybavené, nedostatečně obsazené a neorganizované, aby čelily ruské vojenské agresi. Nedostatek životaschopných schopností protivzdušné obrany a elektronického boje spolu s přílišným spoléháním se na satelitní komunikaci a navigační systémy GPS by vedly ke kolapsu.

Problém není jen kvalitativní, ale i kvantitativní – i kdyby se americká armáda dokázala postavit ruskému protivníkovi (což nemůže), prostě postrádá měřítko, aby obstála v trvalé bitvě nebo kampani. Konflikt nízké intenzity, který americká armáda bojovala v Iráku a Afghánistánu, vytvořil organizační étos založený na myšlence, že každý americký život je cenný a že bude vynaloženo veškeré úsilí k evakuaci raněných, aby se mohli vydat za záchranou života. co nejrychleji lékařskou pomoc. Tento koncept mohl být životaschopný, když USA měly pod kontrolou prostředí, ve kterém se bojovalo. Ve velké válce kombinovaných zbraní je to však čistá fikce. Na záchranu nebudou létat žádné lékařské evakuační vrtulníky – i kdyby vzlétly, byly by sestřeleny. Polní sanitky nebudou – i kdyby se tam dostaly, byly by během chvíle zničeny. Nebudou žádné polní nemocnice – i kdyby byly zřízeny, byly by zajaty ruskými mobilními silami.

To, co tam bude, je smrt a zkáza a spousta toho. Jednou z událostí, která podnítila McMasterovu studii ruského válčení, bylo zničení ukrajinské kombinované zbrojní brigády ruským dělostřelectvem na jaře 2015. To by byl samozřejmě také osud každé podobné bojové formace USA. Dělostřelecká převaha Ruska je zdrcující, a to jak co do počtu nasazených dělostřeleckých systémů, tak i z hlediska letality nasazené munice.

Zatímco americké letectvo může být schopno vést boj ve vzduchu na jakémkoli bojišti, nic se nevyrovná naprosté vzdušné nadvládě, které se těší americká armáda při operacích v Iráku a Afghánistánu. O vzdušný prostor bude bojovat velmi schopné ruské letectvo a ruské pozemní síly budou operovat pod deštníkem protivzdušné obrany, který se nepodobá žádným, které kdy měly USA nebo NATO proti sobě. Obklíčeným americkým jednotkám na pomoc nepřijde žádná letecká kavalérie. Síly na zemi budou samy o sobě.

Tento pocit izolace je umocněn skutečností, že v důsledku drtivé převahy ruského elektronického boje budou americké jednotky na zemi hluché, němé a slepé k tomu, co se děje kolem nich, a nebudou schopny komunikovat, přijímat informace a fungovat i tehdy, když se rádia, elektronické systémy a zbraně stanou nefunkčními.

Ve válce s Ruskem by byly americké síly vyvražděny ve velkém počtu. V 80. letech jsme běžně trénovali, abychom utrpěli 30–40 procent ztrát a pokračovali v boji, protože taková byla realita moderního boje proti sovětské hrozbě. Tehdy jsme byli schopni efektivně se rovnat Sovětům, pokud jde o velikost, strukturu a schopnosti vojsk – zkrátka, mohli jsme dát stejně dobře úder, nebo dokonce lépe, než co by jsme dostali.

Tohle ale nebude případ evropské války proti Rusku. USA přijdou o většinu svých sil dříve, než se budou moci přiblížit k ruskému nepříteli kvůli dělostřelecké palbě. I když se přibližují k nepříteli, výhoda, kterou měly USA proti iráckým a Talibanským povstalcům a teroristům z ISIS, je minulostí. Naše taktika již není aktuální – pokud dojde k osobnímu boji, bude mimořádně brutální a USA ve většině případů prohrají.

Ale i kdyby se USA podařilo vyhrát pár taktických bitev proti svým pěchotním vrstevníkům, nebude mít nic, co by se vyrovnalo ohromnému počtu tanků a obrněných bojových vozidel, které Rusko shromáždí. I kdyby protitankové zbraně dostupné americkým pozemním silám byly účinné proti moderním ruským tankům (a zkušenost ukazuje, že je nepravděpodobné, že by tomu tak bylo), americké jednotky budou ohromeni pod náporem masy bojové síly, se kterou budou Ruskem konfrontováni.

V osmdesátých letech jsem měl příležitost zúčastnit se útoku sovětského typu vedeného speciálně vycvičenými jednotkami americké armády – „OPFOR“ – v Národním výcvikovém středisku ve Fort Irwin v Kalifornii, kde se střetly dva mechanizované pěší pluky sovětského typu proti mechanizovaná brigáda americké armády. Bitva začala kolem druhé hodiny ranní. V 5:30 bylo hotovo, americká brigáda zničena a Sověti dosáhli svých cílů. K vaší pozici se řítí něco kolem 170 obrněných vozidel, díky čemuž je porážka téměř nevyhnutelná.

Takhle by vypadala válka s Ruskem. Nebyla by omezena na Ukrajinu, ale rozšířila by se na bojiště v pobaltských státech, Polsku, Rumunsku a jinde. To by znamenalo ruské útoky na letiště, tábory a přístavy NATO po celé Evropě.

To se stane, pokud se USA a NATO pokusí uplatnit pro Ukrajinu „posvátnou povinnost“ článku 5 Charty NATO. Stručně řečeno, jde o sebevražedný pakt.

Scott Ritter
je bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty a autor knihy SCORPION KING: America’s Suicidal Embrace of Nuclear Weapons from FDR to Trump. Sloužil v Sovětském svazu jako inspektor pro provádění smlouvy INF, ve štábu generála Schwarzkopfa během války v Perském zálivu a jako inspektor zbraní OSN v letech 1991-1998. Sledujte ho na Twitteru @RealScottRitter