Na cestě do Samarkandu – O tom, co se stalo v Taškentu, se podle očekávání kolektivním Západem nehlásilo

SCO a další pan-euroasijské organizace hrají zcela odlišnou – respektující, konsensuální – hru. A proto se jim dostává plné pozornosti většiny zemí globálního jihu.

Zasedání Rady ministrů SCO minulý pátek v Taškentu se zabývalo velmi vážnou věcí. Bylo to nejdůležitější přípravné setkání před summitem SCO v polovině září v bájném Samarkandu, kde SCO zveřejní tolik očekávanou „Samarkandskou deklaraci“.

O tom, co se stalo v Taškentu, se na kolektivním Západě předvídatelně nehlásilo a na velké části Východu to stále ještě nebylo stráveno.

Je tedy opět na ruském ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi, aby věci uvedl na pravou míru. Uprostřed tragického dramatu americké inženýrské éry nediplomacie, hrozeb a sankcí identifikoval přední světový diplomat dvě hlavní překrývající se témata, která pohánějí SCO jako jednu z nejdůležitějších organizací na cestě k integraci Eurasie.

• Vzájemná propojenost a „vytvoření efektivních dopravních koridorů“. Válka ekonomických koridorů je jedním z hlavních rysů 21. století.
• Nákres „cestovní mapy pro postupné zvyšování podílu národních měn na vzájemných účtech“.

Během doby vyhrazené pro otázky však Lavrov nastínil prakticky všechny hlavní tendence současného zářivého stavu mezinárodních vztahů. Toto jsou klíčové poznatky.

Jak jste spokojeni s americkým dolarem?

Afrika: „Dohodli jsme se, že předložíme návrhy konkrétních opatření pro převod na národní měny k posouzení hlav států a vlád. Myslím, že teď o tom bude každý přemýšlet. Afrika již má podobné zkušenosti: společné měny v některých subregionálních strukturách, ale z velké části navázané na západní měny. Od roku 2023 bude na africkém kontinentu uvedena do provozu kontinentální zóna volného obchodu. Logickým krokem by bylo jejich posílení prostřednictvím měnových dohod.

Bělorusko – a mnoho dalších – chtějí vstoupit do SCO: „O běloruské kandidatuře panuje široká shoda (…) Cítil jsem to dnes. O status pozorovatele, partnera v dialogu se uchází celá řada. Některé arabské země projevují takový zájem, jako je Arménie, Ázerbájdžán a řada asijských zemí.

Obilná diplomacie: „Pokud jde o otázku ruského obilí, byly to právě americké sankce, které kvůli uvaleným omezením neumožnily plnou implementaci podepsaných smluv: ruským lodím je zakázán vstup do řady přístavů, cizím lodím zakázáno zastavovat se v ruských přístavech za účelem převzetí exportního zboží a zvýšilo se pojistné (…) Finanční řetězce narušují i ​​nezákonné sankce USA a EU. Zejména Rosselkhozbank, přes kterou se zpracovávají všechny důležité účty pro export potravin, byla jednou z prvních, která byla na sankčním seznamu. Generální tajemník OSN A. Guterres se zavázal odstranit tyto překážky při řešení celosvětové potravinové krize.

Tchaj-wan: „S naším čínským kolegou o tom nemluvíme. Postoj Ruska, že Čína je jen jedna, zůstává nezměněn. Spojené státy pravidelně potvrzují stejnou linii slovy, ale v praxi jejich „skutky“ ne vždy odpovídají slovům. Nemáme problém s dodržováním principu čínské suverenity.

Měl by SCO opustit americký dolar? „Každá země SCO se musí sama rozhodnout, jak moc se chce spoléhat na dolar, s ohledem na absolutní nespolehlivost této měny z hlediska možného zneužití. Američané toho využili více než jednou proti řadě států.“

Proč na SCO záleží: „V SCO nejsou žádní vůdci a následovníci. V organizaci nenastávají situace jako v NATO, kde USA a jejich nejbližší spojenci vnucují všem ostatním členům aliance tu či onu linii. V Šanghajské organizaci pro spolupráci nevzniká situace, které jsme v současnosti svědky v EU: suverénní země jsou doslova „vyřazeny“ tím, že jsou požádány, aby buď přestaly nakupovat plyn, nebo jej přestaly používat v rozporu s národními plány a omezily zájmy.

Lavrov také zdůraznil, že „ostatní struktury v euroasijském prostoru, jako jsou EAEU a BRICS, jsou založeny a fungují na stejných principech“ jako SCO. A zmínil důležitou spolupráci s 10 členskými státy ASEAN.

Tím otevřel cestu zásadnímu bodu: „Všechny tyto procesy ve svém prolínání přispívají k vytvoření Velkého eurasijského partnerství, o kterém prezident Vladimir Putin opakovaně mluvil. Vidíme v nich přínos pro celou populaci euroasijského kontinentu“.

Tyto afghánské a arabské životy

Skutečně velkým příběhem řvoucích dvacátých let je, jak Speciální vojenská operace (SMO) na Ukrajině uvedla do pohybu, jak řekl Lavrov, „všechny tyto procesy“, které současně vedou k neúprosné euroasijské integraci.

Znovu si musel připomenout dvě základní skutečnosti, které na Západě stále unikají seriózní analýze:

Fakt 1: „Všechny naše návrhy na jejich odstranění [ve vztahu k expanzním zařízením NATO] založené na principu vzájemného respektu k bezpečnostním zájmům byly USA, EU a NATO ignorovány.“

Fakt 2: „Když byl na Ukrajině zakázán ruský jazyk a ukrajinská vláda propagovala neonacistické teorie a praktiky, Západ se nebránil, ale naopak podporoval akce kyjevského režimu a obdivoval Ukrajinu jako ‚pevnost demokracie‘. Západní země dodaly kyjevskému režimu zbraně a plánovaly výstavbu námořních základen na ukrajinském území. Všechna tato opatření byla otevřeně zaměřena na zadržování Ruské federace. Už 10 let varujeme, že je to nepřijatelné.“

Je také příhodné, že Lavrov opět uvádí Afghánistán, Irák a Libyi do souvislostí: „Připomeňme příklad Afghánistánu, kde i svatební obřady byly předmětem náletů, nebo Irák a Libyi, kde byla státnost zcela zničena a bylo obětováno mnoho lidských životů. . Pokud se nyní státy, které ochotně prováděly takovou politiku, bouří kvůli Ukrajině, mohu dojít k závěru, že životy Afghánců a Arabů pro západní vlády nic neznamenají. To je nešťastné. Dvojí metr, tyto rasistické a koloniální instinkty musí být odstraněny.“

Putin, Lavrov, Patrušev a Madveděv nedávno zdůraznili rasistickou, neokoloniální povahu Stan Matrix NATO. SCO a další pan-euroasijské organizace hrají zcela odlišnou – uctivou, konsensuální – hru. A proto se těší plné pozornosti většiny zemí globálního Jihu. Další zastávka: Samarkand.

Od Pepe Escobara: Je publicistou v The Cradle, hlavním redaktorem Asia Times a nezávislým geopolitickým analytikem specializujícím se na Eurasii. Od poloviny 80. let žil a pracoval jako zahraniční zpravodaj v Londýně, Paříži, Miláně, Los Angeles, Singapuru a Bangkoku. Je autorem mnoha knih; jeho poslední knihou je Raging Twenties.