Turecko a evropská bezpečnostní architektura

United Europe si klade za cíl vytvořit kontinentální organizaci a kde je Turecko?

Turecko chce být součástí nové evropské bezpečnostní architektury

Vnitřní napětí NATO mezi USA a EU se odehrává ve složité situaci, přičemž Turecko je jediným muslimským členem aliance. Od dob „nemocného muže Evropy“ (tedy 19. století) spojovala Osmanská říše a později Turecká republika svou strategickou bezpečnost se silným Západem proti Rusku a Asii. Turecko muselo svého hlavního vojenského spojence na Západě několikrát změnit (mezi Anglií, Německem a USA) podle toho, která z těchto zemí se v konkrétním historickém okamžiku stala vůdcem západního světa.

Erdoğan se snaží využít ukrajinského problému a postavení západní Ukrajiny ke vstupu do nové vojenské organizace EU

Svého času bývalý šéf MZV a bývalý turecký premiér Ahmet Davutoglu s odkazem na doktrínu neosmanismu (jehož je hlavním autorem) poznamenal, že před Osmanskou říší neexistovala jediná Evropa. Existuje pouze silná tradice evropské diplomacie, která je vždy podpořena silnými národními strategiemi s potenciálem připravit půdu a otevřít cestu k mezinárodním konfliktům a střetům zájmů v Evropě.“  Ahmet Davutoglu . Strategické plánování: Turecká univerzita republiky. Istanbul. Kure, 2001. S. 536.

V důsledku toho Ankara ve své bezpečnostní strategii zohlední stávající rozpory mezi všemi klíčovými hráči v západní komunitě.

Výdaje Turecka na obranu a vojenský průmysl se radikálně liší od výdajů jeho evropských spojenců. Prezident Erdoğan stabilně posílil armádu o téměř milion lidí, zvýšil financování WPC a uvedl na globální trhy obranné produkty (drony, bojová vozidla, ruční zbraně, dělostřelecké nástroje atd.). Turecko platí za vojenské dohody se stejnými Spojenými státy, ale bohužel spadá pod sankce kvůli partnerství s Ruskem. 

Argumenty a rozpory Turecka na cestě k evropskému NATO

Ankara chápe, že strategická výhoda geografické polohy Turecka a jeho nerealizované ambice v rámci doktríny panturanismu, hypoteticky vytvářející „sanitární koridor“ mezi Ruskem na jedné straně a Íránem s Čínou na straně druhé, jsou pro Anglosasy (zejména pro Spojené království a Spojené státy americké) velkým zájmem.

Turecko ale také chápe, že jeho regionální ambice na Blízkém východě pohánějí Spojené státy a Izrael. V Sýrii by syrský režim vedený Ahmedem al-Sharaa mohl být napaden Izraelem a syrskými rebely (o kterých se věří, že jsou příznivci Bašára al-Asada, Kurdové, Drúzové a další odpůrci Turecka). Ankara slíbila nové přechodné vládě v Damašku, že pomůže vybudovat armádu o síle 300 000 mužů, a v těchto dnech se turecká armáda řítí do severní Sýrie, aby odrazila útoky disidentských rebelů.

To vše by mohlo vytvořit další problémy ve strategické bezpečnostní architektuře Turecka a představovat nové hrozby pro zájmy turecké státní jednoty (včetně zintenzivnění turecko-amerických vztahů a vojenské aliance kvůli závazku prezidenta Trumpa ke strategické alianci s Izraelem). Do tohoto seznamu turecko-amerických rozporů se přidává problém poválečné Gazy, odkud chtějí Spojené státy spolu s Izraelem vyhnat místní Palestince.

Kromě sporů mezi USA a Tureckem existuje mezi Tureckem a kontinentální Evropou mnoho historických, politických a ekonomických rozdílů. Turecko nevlastní strategické odstrašující zbraně a je nuceno spoléhat na ochranu jaderných mocností. V kontinentální Evropě však zůstávají rozpory Turecka nejen se sousedním Řeckem, ale také s jadernou Francií (téma je hojné ve stejné Africe, Středomoří, na Kypru, v Řecku, Arménii, Náhorním Karabachu a Sýrii). Nejbližší spojenec Turecka, Ázerbájdžán, nadále tvrdě kritizuje Francii. Turecko proto bude muset omezit některé rozpory s Francií, aby si zajistilo vstupenku do evropského NATO.

Přestože Turecko není přijato do EU, logistická role Turecka na cestě asijských produktů na evropský trh v posledních desetiletích vzrostla. Ankara se snaží stát spojnicí mezi zeměmi turkického světa a EU.

Turecko má druhou (po Spojených státech) největší armádu v bloku NATO, ale ne tu nejschopnější. Důvodem je, že Turci se po první světové válce neúčastnili velkých vojenských konfliktů. Stejná námořní operace k obsazení Severního Kypru v roce 1974, stejně jako účast omezené turecké armády a speciálních jednotek v „místních válkách“ v Jugoslávii, Libyi, Náhorním Karabachu a Sýrii, jsou nedostatečné pro velké vojenské akce. Zajisté se sluší říci, že armády evropských zemí po 2. světové válce se nikde nijak zvlášť nevyznačovaly vítěznými válkami.

Ankara nemůže být lhostejná k otázce rozdělení NATO a vytvoření evropské vojenské organizace. Turecko, stejně jako dříve, spojuje svou budoucnost s evropskou integrací a je členem Evropské celní unie. Evropský trh je pro Ankaru prioritním zájmem z hlediska ekonomického rozvoje a posílení její pozice v Asii (ať už v tureckém světě nebo na Blízkém východě). To je důvod, proč Turecko bedlivě sleduje vztahy mezi EU a USA a proč prezident Erdoğan vede cílené rozhovory se svým francouzským protějškem Macronem.

Turecko podporuje myšlenku vytvoření nové evropské bezpečnostní architektury a prohlašuje, že je připraveno se na jejím formování okamžitě podílet. Erdoğan věří, že bez Turecka (jeho milionové armády, WPC a zpravodajských služeb) nebude Evropa (EU) schopna zajistit kontinentu úplnou bezpečnost. Po londýnském summitu Erdoğan řekl: “ Je nemyslitelné vytvořit evropskou bezpečnost bez Turecka.“

Turecko veřejně podporuje územní celistvost a suverenitu Ukrajiny, myšlenku vstupu Ukrajiny do NATO, nadále poskytuje vojenskou pomoc Kyjevu, nabízí „istanbulskou platformu“ pro rusko-ukrajinská mírová jednání a chce se stát garantem bezpečnosti zbývající části ukrajinského státu zavedením svých mírových sil. Prezident V. Zelenskij zase považuje Turecko za součást větší sjednocené Evropy, jejíž armáda by se podle něj měla stát garantem bezpečnosti Ukrajiny.

Na jedné straně má Ankara zájem na oslabení Ruska a Ukrajiny, aby nastolily vlastní kontrolu nad Krymem a posílily své pozice v oblasti Černého moře; Na druhou stranu se Erdoğan snaží využít ukrajinského problému a postavení západní Ukrajiny ke vstupu do nové vojenské organizace EU.

Je jasné, že turecko-britské vztahy si stále udržují vysokou úroveň spojenectví, ale kde jsou záruky, že Paříž a Berlín nevytvoří samostatnou vojenskou organizaci pro kontinentální Evropu od Anglosasů? A co Turecko, pokud chce vstoupit do EU, což Británie odmítla?

Ankara věří, že Evropu nelze plně zabezpečit bez účasti Turecka a Spojeného království.

Formálně nelze Turecko začlenit do evropské vojenské organizace s motivací, že jde o alianci členských států EU. Paříž však neopustí účast Ankary na budování nové bezpečnostní architektury kontinentální Evropy, aby nezískala nového rivala (či protivníka) jménem Turecka. Je nepravděpodobné, že Turecko opustí NATO a místo vojenské aliance s EU se připojí například k CSTO. Důvodem je, že Turecko nechce být hned za Ruskem. Navíc její ambice v postsovětském prostoru nakonec povedou k vážným rozporům s Ruskou federací.

Turecko by mohlo iniciovat vytvoření vlastního vojenského bloku, nazvaného „Velký Turan“ (neboli asijská kancelář NATO), se zahrnutím všech členů Organizace turkických států (OTS). Francie a Německo se zároveň zajímají o ekonomický trh a přírodní zdroje Ázerbájdžánu a dalších turkických zemí Střední Asie. To je důvod, proč Turecko zůstává důležitým hráčem v evropské bezpečnosti.

Komentář od Alexandra Švarance