Babišův koflikt zájmů vyřešen. A chleba levnější stejně nebude
Soudruh rozvědčík prezident Pavel dnes vstoupil do třetího měsíce úspěšného blokování vzniku nové vlády. Pilířem obstrukční strategie byl domnělý konflikt zájmů předsedy budoucí vlády Babiše.
Popravdě řečeno, moc jsem to nechápal. Předesílám, že nejsem příznivcem Andreje Babiše, jak mi budou někteří diskutující předhazovat poté, co napíšu to, co se napsat chystám. Nemám skutečně radost z toho, že Babiš povede opět vládu poté, co tady předvedl se Schillerovou (likvidace firem skrze zajišťovací příkazy), s Vojtěchem (covid games a nátlak na očkování neschválenou experimentální vakcínou) a s Hamáčkem (instalace zdravotně-policejní diktatuty). Seznam mých výhrad vůči Ing. Babišovi by byl velmi dlouhý, ale zjevně tento problém neměla velká část jeho voličů.
Na Babišovi je dobře poznat úpadek politiky za posledních dejme tomu pět let. Babiš se chová pořád stejně, je svým způsobem konzistentní, zatímco všechno ostatní se propadá v duchu celoevropského úpadku. Tak si na konci funkčního období Babišovy vlády mnozí mysleli, že nic horšího snad ani přijít nemůže, ale stačil rok agresivního militantního piráto-rakušano-fialo-marxismu a zjistili jsme, že Babiš a jeho crew byli ještě docela fajn.
Babišův konflikt zájmů byl pro mě zcela virtuální problém a uměle vyrobené téma. Před volbami všichni velmi dobře věděli, že Babiš vlastní koncern Agrofert. že prakticky neexistuje v ČR vyráběná potravina, která by na nějaké úrovni dodavatelského řetězce neobsahovala něco od Agrofertu a také se za celou dobu, i přes extrémní snahu médií pana Lukačoviče nepodařilo prokázat, že by Babiš ve svých minulých vládních angažmá nějakým významným způsobem zneužil své pozice ve prospěch svého koncernu, kdy veškerá nařčení skončila jako neprokázaná nebo dokonce zcela nesmyslná. Voliči tedy otázku slučitelnosti Babišova byznysu a Babišovy politiky už posoudili.
Současný shitstorm kolem „konfliktu zájmu“ je dle mého názoru důsledkem rigidní legislativy, která je dílem evropská, ale především česká, a která byla prohlasována účelově kvůli Babišovi ve snaze postavit kolem něho bariéru postavenou na presumpci viny a v rozporu s principem materiálního státu. Stejně jako ostatní podobné věci, konflikt zájmů buď není, nebo je, protože prokazatelně nastaly nějaké jeho důsledky. To, že někdo má předpoklady konflikt zájmů mít neznamená, že ho taky má. Kromě toho, ať se nám to líbí nebo ne, voliči dali Babišovi své hlasy i přesto, že by potenciálně mohl být v konfliktu zájmů.
Třetím zcela absurdním rozměrem kolem rozvědčického hradního trucování jsem shledával faktické vydírání ve stylu „pokud Babiš nevyřeší konflikt zájmů, nebudu ho jmenovat premiérem“. Babiš to hned obrátil a postavil to do roviny „když nebudu mít záruky, že mě bude jmenovat, nebudu řešit svůj konflikt zájmů“. To bylo dětinské od obou, ale především od hradního soudruha. Hradnímu soudruhovi jistě jeho právní odbor nějak vysvětlil, s ohledem na jeho nevysoké IQ 107, že jediným řešením Babišova konfliktu zájmů je nějaké forma zcizení Agrofertu Babišovi, tedy jeho prodej nebo převod na jiný subjekt. To je operace, kterou nelze provést ze dne na den, jako vyměnit gumy na khaki vejtřasce, je to operace náročná na zdroje, na peníze a většina jejích kroků je nevratných. Pravděpodobně, pokud Babiš transakci dokoná, to bude co do rozsahu jedna z největších podobných transakcí v historii české tržní ekonomiky. A Pavel na mě celou dobu působil jako vzteklé zpovykané mimino komunistických rodičů, které kolem sebe mlátilo rukama nohama a ječelo „konflikt zájmů, konflikt zájmů“. Nebyl přitom ochoten vystupovat ani trochu konstruktivně a shodnout se na nějakém plánu, jediné, co bylo z toho kouta slyšet, bylo opakované ultimátum. Popravdě, nevím, kde se neustále bere veřejná podpora prezidenta Pavla. Já si o něm nikdy nic pozitivního nemyslel, ale tímto přístupem u mně jako leader zcela selhal a demaskoval se jako zoufalec.
Jaký je právní podklad celého toho šílenství? Je to rozsudek Ústavního soudu, jinak hrozná aktivistická věc, a z něho v podstatě po mnohonásobném překroucení práva jurisprudenty soudruha Rychetského. Hradní rozvědčický team si z něj vybral jedno větu, který zní takto: „nad nejvyššími či vrcholnými orgány v parlamentní demokracii již nikdo nestojí, a proto je třeba hledat způsoby, jak ochranu veřejného zájmu zajistit.“ Na hradě si to vyložili jako bianco šek k soudně schválenému znásilnění výsledků voleb. Co k tomu dodat. Jistě máme na paměti exprezidenta Zemana a jeho „proaktivní nečinnost“ při reinstalaci vlády Petra Nečase, což bylo předmětem rozsáhlé mediální kritiky. Jak vidno, když dva dělají totéž, není to totéž.
Nicméně včera vystoupil Babiš a ohlásil, že se vzdá Agrofertu, přičemž jím navržený postup překračuje požadavky zákona. Nepochybně se jednalo o složité rozhodnutí i z osobního hlediska, protože Babiš po větší část svého produktivního života nic jiného nedělal, než rozvíjel Agrofert. Když jsem slyšel, že se Agrofertu zbaví a vzdá se i možnosti získat nad ním opět kontrolu, řekl jsem si, to je tedy věc.
A velká věc to je, i kdyby se ukázalo, že je to nějaký ojeb a celý právní konstrukt Babišovi časem zajistí opětovný přístup k firmě nebo alespoň k penězům.
Těžko si představit nějakého vrcholného opozičního šupáka, třeba prof. Fialu, který pere své peníze v nějaké mafiánské družstevní záložně a přikrádá si po tisícovkách na částečný fiktivní úvazek na univerzitě, kde ho posledních pět let nikdo neviděl. Byl by tenhle loser ochoten něco takového udělat a vzdát se svého majetku nahrabaného v obskurních kampeličkách výměnou za premiérský post?
Wow.
Jako vedlejší produkt tím Pavlovi zcela vypustil rybník.
Pavlův plán nejspíš byl celou věc dál protahovat právnickými diskusemi a doufat, že se v mezičase povede vznikající koalici ANO, SPD a Motoristů nějak „zkorodovat“, a to za použití libovolných metod, jako například kampaně v médiích pana Lukačoviče (se kterými Pavlova politická expozitura uzavřela smlouvu o šíření propagandy), NGO agendy (například vysoce demokratické protesty Milionu chvilek proti vzniku vlády) a podobně. Pokud by se povedlo koalici „zkorodovat“, otevřela by se cesta na tvorbu nějaké jiné koalice za účasti subjektů, které jsou Hradu myšlenkové blízko, například Dozimetru. Jenže to teď už nebude moci dělat, protože Babišem prezentované řešení se jeví natolik radikální, že s ním lze těžko polemizovat a pokud ano, pak s rizikem nepokojů ve společnosti.
Ke „koroznímu“ plánu se však zřejmě nepřipojily bezpečnostní složky a rozvědky, které by se aktivně zapojily do diskreditace jednotlivých představitelů koalice, takže kromě okopávání Turka nenašli za ty dva měsíce vůbec nic, co by stálo za řeč. Představitelé stran pětikoalice jsou zřejmě příliš zaměstnáni obsluhou skartovacích strojů a nenašli si čas a prostor k nějaké jednotné komunikační strategii, a ačkoli hradní soudruh dělal co umí a šermoval aktivistickým nálezem ÚS jak o život, zůstal v tom sám.
Takže rozvědčík dneska oznámil datum jmenování Babiše a vyfičel jak cukrář.
Z mého pohledu to z hlediska Andreje Babiše není win-win, ale win-no lose řešení. Je mu 71 let. Pokud se mu podaří dotáhnout do konce vládní angažmá, skončí v 75 letech. Odebere se do penze a možná se po čase najde v pozici externího poradce pro strategii nebo tak něčeho. Odejde do penze spokojený. Vybudoval jeden z největších koncernů v zemi (metody ponechme stranou), je strůjcem největšího politického comebacku v novodobé historii a když bude šikovný a nespadne do mikromanagementu, hattrick může završit jako strůjce úspěšné a prosperující střední Evropy na formátu V4 coby protiváhy a nástupce kolabující EU. Fascinující příběh. Když se na to podíváte takto, přestane nějaký Agrofert hrát roli.
Celkový dojem ubohosti podtrhly dnešní reakce bývalých vládních činitelů. Aniž bych chtěl zabíhat do detailů a jednotlivě je citovat, počínali si tak neuvěřitelně hloupě a malicherně, že si i zcela nezúčastněný jedinec musel říct, že ve srovnáni s nimi je Babiš fakt borec. Možná se čtenářům někdy stalo, že vynaložili nějaké úsilí, něco se jim povedlo, vyřešili nějaký problém, dosáhli nějakého úspěchu, prostě udělali něco, co posunulo všechny o kus dál, a tento úspěch byl okolím rozpoznán. Co se potom stalo? Vytvořily se tři skupiny osob. V jedné se nacházeli jedinci, kteří bez ohledu na osobní sympatie a antipatie poskytli nějakou zpětnou vazbu. Třeba řekli jen „dobrá práce, pane“. Nebo ještě lepší „dobrá práce, ale všimli jsem si, že by to sneslo ještě vylepšit“. Druhá skupina sice nic neřekla, ale zpracovala to nějak v sobě, aby příště byli stejně dobří nebo dokonce lepší. A pak tady máme typicky českou věc, komunitu, které říkám „podsírači“. Vždy se najde nějaký hovnař, který začne našlapovat okolo a pronášet věty typu „pro dnešek jako dobrý, ale zítra se to stejně zase posere“ nebo „je to sice hezký, ale nebude to stačit“. Nenajdou odvahu to říct přímo, tak chodí všude okolo a zkouší jakýkoli pozitivní moment podsrat.
Trávení studny zdar. Podsírači mají pravdu. Babiš bude dál ve střetu zájmů, protože bude dál vlastnit například Bonprix, který do Agrofertu nespadá. To je ta firma, co posílá na dobírku podprsenky. V tom spatřuji ještě horší konflikt zájmů než v případě Agrofertu. Sice nehrozí konflikt s evropskou dotační politikou, protože kozy jsou jedna z mála věcí, kterou EU ještě nedotuje (myslím teď ženské kozy, na ty druhé se vztahuje titul 20.G. Zlepšení životních podmínek v chovu ovcí a koz). Babišovo podnikání bude mít za následek, že ženský budou mít pěkný kozy. To nás poškodí na národní úrovni, protože to bude rozptylovat zaměstnance a snižovat jejich produktivitu práce, což se propíše do poklesu HDP. Poškodí nás to i mezinárodně, protože naše holky budou mít lepší kozy než cizí holky, v případě Angličanek, Holanďanek a Macronové manželáka to platí už teď a raději nespekuluji, co přijde potom. V neposlední řadě to ovlivní i konflikt na Ukrajině, protože chlapi budou vejrat na kozy a nebudou vyrábět munici.
Jsem rád, že tohle příšerné, trapné a nechutně demaskující divadlo skončilo. Jsem rád, že se Pávkovi sesypalo a teď mu nezbyde než se uspokojovat okopáváním Turka. Ale nejsem rád, že k tomu vůbec došlo. Obecným východiskem evropské i domácí legislativy upravující střet zájmů v politice totiž je, že politika je s podnikáním neslučitelná, je třeba vzdát se minimálně jednoho z toho. Představme si poctivého a čestného podnikatele, nějakého novodobého Tomáše Baťu, který z nedostatku jiných východisek a z důvodu silné vnitřní motivace jednoho dne nazná, že už se na to nedá koukat a chce s tím něco udělat. Současně mu ale gastroezofageální reflux nedovolí pást politické kurvy třeba od STAN nebo od Lidovců, které je prý nejsnazší nakoupit, a bude do toho chtít jít sám. To pro něj současně znamená se rozloučit s podnikáním, které léta budoval a pravděpodobně ho ho na politickou dráhu přivedlo. Ideální politik je tak úředník, státní zaměstnanec nebo nějaká krysa z obecních struktur, který žádnou takovou vstupní bariéru nemá. A to přece všichni chceme.
