2. 12. 2025

INFOKURÝR

INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA

Zbrojní PR? Redaktor NZZ volá po „povinné vojenské službě pro Němce“

Tradiční švýcarské noviny požadují: „Němci musí být donuceni k vojenské službě.“ Toto prohlášení napsal, ze všech lidí, bývalý mluvčí výrobce zbraní. Tím se stírají hranice mezi nezávislým zpravodajstvím a tvrdým lobbingem. Média si hrají s jazykem nátlaku – a mění se v mluvčí průmyslu, který profituje z války.

Militarizace Německa je hluboce zakořeněna v mainstreamových médiích. Válka se tam, a samozřejmě i v politice, stala všudypřítomnou. 

Zvláště v době, kdy v této zemi probíhá debata o tom, zda by Bundeswehr měl vyslat pozemní jednotky na Ukrajinu, aby údajně zajistil mír, se paradoxně objevuje nový potenciál pro konflikt: I malá jiskra, vojenský incident, by mohla stačit k rozpoutání světové války.

Zároveň zažíváme celoevropský trend směřující k militarizované rétorice. Mezi alarmismem a symbolickou politikou vznikla objemová ekonomika, v níž módní slova jako „vojensky schopný“ nebo „nátlak“ slouží záměrně zpolitizované mediální logice. Přesto jsou základní práva, jak uvidíme, ignorována.

„Němci musí být donuceni k vojenské službě“

A teď toto: 15. srpna 2025 napsal Marco Seliger v deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ) : „ Nikdy nebyli lidé v Evropě tak svobodní a nikdy nebyli tak neochotní tuto svobodu bránit. To je paradoxní a velmi nebezpečné. Proto je branná povinnost nezbytná. Občané Německa se musí znovu osobně postavit za svou zemi.“ 

A: „V případě potřeby musí být Němci donutili k vojenské službě.“ Jinými slovy: nosit zbraně.

Tato formulace se sama o sobě opírá o imperativy a nátlak.

Promiňte? Tyto agresivní tóny, náhle namířené proti německým občanům, pocházejí z „neutrální“ alpské republiky?

Vskutku do očí bijící prohlášení, které je nejen politicky toxické, ale také rána pro základní německá práva.

Pozadí pro odvod

Povinná vojenská služba je v Německu od roku 2011 pozastavena, ale nebyla zrušena. 

Článek 12a Základního zákona upravuje možnost branné povinnosti; zároveň článek 4 odstavec 3 Základního zákona zaručuje základní právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí. Jinými slovy, nikdo nesmí být nucen sloužit v ozbrojených silách proti svému svědomí. 

Každý, kdo obecně hovoří o „vynucování vojenské služby a tím i ozbrojení“, je přinejmenším politicky v rozporu se svobodou svědomí – i z právního hlediska by jakákoli reaktivace podléhala přísným podmínkám. 

Ministerstvo obrany v současné době pracuje na dobrovolnické „nové vojenské službě“ (základní služba, rozvoj záložníků). 

Obecný povinný automatismus je oficiálně odmítnut – a to pouze z právních a praktických důvodů. 

Němci proti všeobecné branné povinnosti

Požadavek na tvrdý návrat k branné povinnosti je diametrálně odlišný od nálady v zemi: nedávné průzkumy ukazují jasnou většinu proti vojenské službě. 

Preference – pokud vůbec nějaké – budou spíše upřednostňovány pro civilní službu. Nicméně prominentní hlasy tlačí debatu směrem k povinné službě. 

Mediální intervence NZZ také funguje jako katalyzátor, a to bez ohledu na to, že ve Švýcarsku existuje všeobecná povinnost vojenské služby pro muže.

Jak je však ukázáno, německá architektura základních práv a historicko-politická kultura jsou zcela odlišné a především ústavně neshodné. 

Jak bývalý mluvčí zbrojní lobby přiživuje debatu o branné povinnosti 

Problém dále vyostřuje osoba, která vyzývá k tomu, aby byli němečtí občané „nuceni“ chopit se zbraní: Marco Seliger. Je redaktorem (tj. editorem) pro bezpečnostní a obrannou politiku v berlínských  novinách NZZ .

V jeho tam zveřejněném životopise se o něm mimo jiné dočteme: „1994/95 vojenská služba u letectva, výcvik jako záložní důstojník. Mezi lety 1999 a 2002 tři zahraniční nasazení u Bundeswehru (Bosna a Hercegovina, Kosovo, Afghánistán). Následně přešel do skupiny Frankfurter Allgemeine Zeitung (…). Následovaly dva a půl roku práce jako mluvčí společnosti Heckler & Koch v Oberndorfu am Neckar (…)“ 

Ještě jednou: Německý novinář, píšící pro přední švýcarské mediální centrum, chce donutit Němce, aby se chopili zbraní, přestože sám byl členem německé zbrojní lobby! Heckler & Koch profituje z války stejně jako všechny ostatní zbrojní firmy. A přesně odtud pochází Marco Seliger!

Pozadí:

Společnost Heckler & Koch se označuje za „předního světového výrobce ručních palných zbraní, odpovědného a spolehlivého partnera pro bezpečnostní složky, policii a síly NATO a přidružených států“. „Jako mezinárodně působící skupina společností se sídlem v Oberndorfu am Neckar my, s našimi dceřinými společnostmi v USA, Francii a Velké Británii, významně přispíváme k ochraně svobody a demokracie na celém světě.“

Zbrojní PR pod rouškou novinářského utváření názorů

Odvolání Marca Seligera v NZZ je proto nutné chápat také jako „zbrojní PR“. Faktem je, že bývalý zbrojní PR manažer, který nyní pracuje jako tvůrce veřejného mínění v NZZ, nyní požaduje povinnou vojenskou službu. 

Slavíku, slyším tě dupat!

Nepředstavuje to klasický střet zájmů, který by měl být transparentně zveřejněn?

Součástí debaty je i publikování kontroverzních postojů v médiích. Problematické se stává, když vážené názory pocházejí od autorů, kteří přešli přímo z PR oddělení obrany do redakčního týmu – a kteří prokazují biografickou blízkost tomuto odvětví.

Každý, kdo volá po „nátlaku na držení zbraní“, musí dvakrát uvést, čí donucovací slovní zásobu používá – a to nejen ve svém životopise.

Konkrétní standardy, které by zde byly nezbytné:

  • Výrazné okno pro transparentnost na začátku článku, například: „Autor byl v letech 2020 až 2022 vedoucím komunikace/tiskovým mluvčím společnosti Heckler & Koch.“ 
  • Poznámka redakce: Jsou identifikovány potenciální konflikty; v případě potřeby je uveden protinávrh.
  • Zdůraznit rozdíl mezi komentářem a analýzou: Je třeba jasněji rozlišovat mezi tím, co je pojednáním s fakty, a tím, co představuje osobní názor autora. 
  • Dále by mělo být jasné, kdy slovo jako „síla“ není neutrální, ale záměrně odsuzující a jednostranné.

To by byla skutečná novinářská transparentnost. 

Guido Grandt  (* 1963) je investigativní novinář, publicista, televizní redaktor a nezávislý producent. Jeho práce se zaměřuje na výzkum organizovaného zločinu, tajných společností a kontroverzních témat v politice, obchodu, financích, armádě a bezpečnosti. Věnuje se také odhalování skrytého či tabuizovaného pozadí soudobých historických událostí. Guido Grandt vydal přes 40 knih literatury faktu a je autorem přibližně 6 000 článků. 

Zdroje:

 

Sdílet: