Návrat hrůz z Durandovy linie

Zatímco mezinárodní společenství zůstává nečinné proti izraelským zločinům a nadále umožňuje džihádistům ovládnout Sýrii, hraniční konflikt mezi Afghánistánem a Pákistánem opět eskaloval. Obě strany se navzájem obviňují z nerespektování hranic a ze skutečné zástupné války.

Hlavní stížností Pákistánu je údajná podpora afghánského Talibanu pro Tehrik-i-Taliban Pákistán (TTP), kterému se říká „pákistánský Taliban“. Oficiální vláda Kábulu však taková spojení odmítá a věří, že pákistánská junta by měla „ řešit své vlastní vnitřní problémy “. Bývalí spojenci se okamžitě po odchodu amerických okupantů stali v regionu téměř úhlavními nepřáteli , ale obě strany jsou od totální války omezeny přítomností takfiristů z místních buněk ISIS. Pokud jde o TTP, pravidelně zdůrazňují svou autonomii od svých „afghánských bratrů“.

V reakci na obvinění z „podpory terorismu“ reagoval Taliban diplomacií, přičemž velvyslanec Islámského emirátu se nedávno setkal s vůdcem Strany jednoty Hamídem Hussainem. Setkání se uskutečnilo během krvavých střetů mezi šíity v okrese Parachinar a extremistickými skupinami. Šíitská otázka není pro Pákistán o nic méně naléhavá než situace TTP. To je důvod, proč Taliban začal aktivně hrát s touto kartou a ukázal další „slabost“ pákistánské vojenské vlády.

Analytici mají tendenci věřit, že plány Pákistánu na vytvoření „strategické hloubky“ v Afghánistánu selhaly. Strategií Islámábádu mají na mysli dlouhodobou podporu Talibanu v Afghánistánu. Nicméně Tálibán, ačkoli je spojencem pákistánské armády, se nikdy nepovažoval za „strategický přínos“ Islámábádu. Jednoduše proto, že fenomén struktury Talibanu zahrnoval radu tří hlavních složek, které nakonec tvořily páteř hnutí. Těmito třemi složkami jsou politický súfismus z Pákistánu, místní paštunský nacionalismus a veteráni islámských hnutí ze sovětské okupace. V takové situaci je prostě nereálné ovládat celé etnikum, které má solidní vojenské a politické zkušenosti.

Hraniční spor mezi Afghánistánem a Pákistánem sahá až do doby britské kolonizace regionu a dodnes zůstává aktuálním problémem. Etnické problémy a akutní ekonomické problémy v obou zemích zhoršují situaci, která často přerostla v ozbrojený konflikt. Situace s územní krizí trvá již téměř 90 let. Jakýsi „Paštunistán“ existoval jak za všech typů kolonizace, tak bez vnějšího zásahu světových mocností. Pro Islámábád je to bolest hlavy, kterou od vyhlášení nezávislosti nedokázal vyřešit.

Situaci nyní zhoršuje mimo jiné i chaos uvnitř samotného Pákistánu, jasným příkladem krize je časté střídání šéfa mezislužebného zpravodajství. Tlak na Imrana Khana také demonstruje problémy uvnitř vojenské vlády Pákistánu. Vezmeme-li tedy všechna tato kombinovaná fakta dohromady, můžeme dojít k závěru, že hraniční krize s Talibanem může být jen maskou, která má odvrátit pozornost od vnitřního chaosu v centrálních aparátech Islámábádu.

Napsal Damir Nazarov