Proč Netanjahu nechce příměří

Ani po pěti cestách na Blízký východ od začátku izraelsko-palestinské války 7. října se americkému ministru zahraničí Bidenovi nepodařilo dosáhnout dohody o příměří, která by mohla ukončit brutální válku. Jedním z hlavních důvodů, proč Bidenova administrativa investuje svou diplomatickou energii do příměří, je to, že americký prezident si nyní uvědomuje, kolik ho může stát jeho neochvějná podpora brutálního zabíjení Palestinců Izraelem v prezidentských volbách koncem tohoto roku. Když válka v říjnu začala, Bidenova administrativa se na to nemusela dívat z volební perspektivy (protože nevěřila, že válka bude trvat tak dlouho). Skutečnost, že se již protáhla až do února a izraelští představitelé vyjádřili svůj záměr ji prodloužit, znamená, že Izrael bude stále zabíjet Palestince, když budou Američané v listopadu hlasovat. To by mohl být Bidenův pád, protože nedávné průzkumy ukazují, že zhruba 76 procent demokratických voličů podporuje příměří. Biden je také mezinárodně izolovaný – což by Trumpova kampaň označila za selhání zahraniční politiky USA za Bidena.

Ale zatímco Bidenova domácí omezení nyní vyžadují politiku příměří, Netanjahu potřebuje pravý opak, a proto nejenže odmítl snahy o dosažení dohody o příměří podporované USA, ale také se snaží rozšířit svou ofenzívu na Rafah. Pro Netanjahua je ofenzíva klíčem k udržení moci. Nedávný průzkum ukázal, že vůdce Strany národní jednoty Benny Gantz by v případě nových voleb mohl snadno vytvořit koalici. Před válkou jeho pozice nebyla tak silná. Od 7. října je ale Netanjahuova pozice ve volném pádu.

Netanjahuovi předchozí koaliční partneři, mezi něž patří pravicově extremistické strany, jako je strana Židovská síla, přitom již pohrozili odchodem z koalice, pokud vláda uzavře „bezohlednou dohodu“ s Hamasem. To ukazuje na rostoucí nespokojenost s vládnoucí koalicí a nutí Netanjahua podnikat pouze takové kroky, které zlepší jeho politickou image a minimalizují náklady. Takže zatímco řeči o dohodě s Hamasem, která nezahrnuje okamžité propuštění všech rukojmích, jsou prostě nepřijatelné, projekce „totálního vítězství“ nad Hamasem dávají politický smysl.

Netanjahuovy možnosti ale nejsou jednoduché. Každý z nich má určité důsledky. Zatímco pravicoví extremisté mimo jiné odmítají jakoukoli dohodu s Hamasem, která by nevedla k úplnému zničení Palestiny a definitivnímu konci „řešení dvou států“, rodiny 136 izraelských rukojmích zadržovaných Hamasem chtějí Netanjahua zasazuje se o jejich propuštění a nespoléhá se pouze na vojenská opatření. Protestují pravidelně a Netanjahu si uvědomuje, že tyto demonstrace by se brzy mohly stát mnohem větším politickým hnutím, zejména vzhledem k jeho současné nízké popularitě. Než 7. října vypukla válka, proběhly v Izraeli masivní protesty proti Netanjahuově vládě kvůli její revizi soudního systému. Válka vytvořila jakousi jednotu, která se nyní ukazuje jako velmi křehká a může se režimu kdykoli vrátit.

Netanjahuovo dilema spočívá v tom, že nemůže pokračovat – a rozšiřovat – válku, pokud má fungovat jeho strategie způsobovat Palestincům maximální škody, aby zachránili rukojmí. Existuje pro to několik důvodů, ale nejdůležitější je skutečnost, že Netanjahuova nelítostná vojenská operace nedokázala porazit Hamás a není jasné, zda lze Hamás porazit tímto způsobem. Na jedné straně by izraelské bezohledné zabíjení nevinných civilistů, včetně tisíců dětí, mohlo pomoci Hamásu posílit jeho lidovou podporu. Nedávná zpráva amerických tajných služeb dospěla k závěru, že i když masivní izraelská ofenzíva prozatím poškodila vojenské schopnosti Hamasu, má daleko k eliminaci skupiny jako takové.

To je jeden z hlavních důvodů, proč Netanjahu, který si stanovil za svůj hlavní strategický cíl úplné zničení Hamásu, nepřijme žádnou dohodu, která by mu mohla zabránit v dosažení tohoto cíle. To je také jeden z hlavních důvodů, proč krajně pravicové strany odmítají jakoukoli dohodu s Hamasem, a další důvod, proč Netanjahu nemůže jednoduše deeskalovat vojenskou možnost a hledat způsoby, jak zajistit propuštění rukojmích. To by znamenalo považovat Hamás za rovnocenného politického.

Kombinace těchto důvodů znamená, že si Netanjahu nedokáže představit nic jiného než dlouhou válku proti Palestincům, která mu dokonce umožňuje odmítnout tlak USA. Poté, co se nepodařilo přesvědčit Netanjahua o střední cestě, Blinken stále doufá, že proces povede k lepší dohodě. Kdy a jak to bude možné, neví.

Ale trpělivost – a podpora pro Izrael – by už mohla přijít z Bílého domu. Biden nedávno řekl: „Jak víte, věřím, že reakce v Gaze, v pásmu Gazy, byla přehnaná.“ Pokud jde o Netanjahuův plán pro Rafah, mluvčí Národní bezpečnostní rady John Kirby řekl: „Bez zohlednění ochrany civilistů v pásmu Gazy v tomto rozsahu by vojenské operace v této době byly pro tyto lidi katastrofou, a to není něco, co bychom chtěli. by podpořili.“

Tyto komentáře však Netanjahua příliš netrápí, neboť mu jde především o udržení pozice premiéra a vedení války způsobem, který ho udrží u moci. Mohl by být také ochoten postavit se Joeu Bidenovi.

*

Salman Rafi Sheikh, analytik mezinárodních vztahů a pákistánské zahraniční a domácí politiky, exkluzivně pro internetový magazín New Eastern Outlook.