Robert C. Koehler: Patnáct sekund do Armagedonu

„Považování militarismu za psychosociální nemoc odhaluje absurdní iracionalitu jeho symptomů.“

Tato slova pocházejí z článku N. Arthera Coultera z roku 1992, který byl publikován v časopise s názvem Medicine and War. Kdo by si pomyslel? Dnes jsou stejně aktuální jako před třemi desetiletími.

Bůh žehnej Armagedonu.

Jak se na Ukrajině rozpoutá peklo – a hrozba jaderné konfrontace mezi supervelmocemi narůstá – NATO se připravuje na konec světa. Jde o každoroční dvoutýdenní výcvikovou akci s názvem Steadfast Noon – nukleární cvičný běh, který dává evropským letovým posádkám šanci procvičit si nakládání a shazování „nestrategických“ jaderných bomb. Očekává se také, že Rusko brzy provede své vlastní každoroční jaderné cvičení, známé jako Grom (tj. Thunder).

Nemohu to přečíst, aniž bych zevnitř vyvolal to, čemu říkám „velké proč?“ Každoročně se vynakládají nekonečné zdroje na jaderné odstrašování, známé také jako velký bluf: „Pokud si se mnou zahraješ, jsi na řadě.“ Údajně jde o předcházení válkám, což je naprosto paradoxní v globálním politickém systému, který je založen na psychosociální nemoci militarismus, tedy prosazování národních zájmů a udržování bezpečnosti především nátlakem a násilím.

Nezáleží na tom, že jsme v jaderném věku, že moc a násilí mohou – ach tak snadno – zajít příliš daleko a přinést všem teror. Přípravy na jadernou válku pokračují v nezmenšené míře, zatímco opoziční hlasy zůstávají pouhými výkřiky z politického okraje. Tady není žádná skutečná „debata“, jen spousta impotentního strachu, nebo to tak alespoň vypadá.

Před dvěma lety byl například zveřejněn otevřený dopis podepsaný 56 bývalými politickými vůdci (včetně bývalých premiérů) z 20 zemí NATO plus Japonska a Jižní Koreje, který nabádá současné země NATO – všechny jaderně vyzbrojené státy – k podpisu jaderných zbraní. Smlouva o zákazu, kterou OSN schválila v roce 2017 poměrem hlasů 122:1. Národy zastoupené signatáři dopisu samozřejmě zcela ignorovaly smlouvu, která byla ratifikována v loňském roce, čímž se jaderné zbraně staly technicky „nelegálními“, což zjevně neznamená vůbec nic.

Dopis uzavírá: „S téměř 14 000 jadernými zbraněmi umístěnými na desítkách míst po celém světě a na ponorkách, které neustále hlídkují ve světových oceánech, je kapacita ničení mimo představivost. Všichni odpovědní politici musí nyní jednat, aby zajistili, že se hrůzy roku 1945 už nikdy nebudou opakovat. Dříve nebo později štěstí dojde – pokud nebudeme jednat. Smlouva o zákazu jaderných zbraní pokládá základy pro bezpečnější svět bez této konečné hrozby. Musíme to nyní přijmout a pracovat na tom, aby nás ostatní následovali. Na jadernou válku neexistuje žádný lék. Prevence je naše jediná možnost.“

Úžasná slova! Podepsali je bývalí hlavy států a vlád těchto zemí: Albánie, Belgie, Kanada, Chorvatsko, Dánsko, Německo, Řecko, Island, Itálie, Japonsko, Lotyšsko, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko, Jižní Korea, Španělsko, Česká republika, Turecko a Maďarsko.

Napsali také: „…apelujeme na současné vůdce, aby pokročili v odzbrojení, než bude příliš pozdě.“

„Odvoláme se…?“ A najednou se celý dopis vplížil zpět na politický okraj. Byli to bývalí premiéři, bývalí ministři obrany, kteří mluvili nejhlubší možnou politickou pravdu, ale zjevně neměli větší moc k tomu, aby přinesli změnu – globální jaderné odzbrojení – než já.

Za formálním jazykem byla jednoduchá prosba: „No tak, kluci. Jaderný militarismus nefunguje. Víš to stejně dobře jako my.“ Ale nic se nezměnilo. Možná se člověk osvobodí od psychosociální nemoci militarismu, až když už nebude u moci. A tak „jaderný odstrašující prostředek“ spolu s ohromně nafouknutými vojenskými rozpočty zůstává ve vyspělém světě cestou vpřed.

Militarismus – včetně nukleárního militarismu – zůstává světovým způsobem, doprovázený obrovským pokrčením ramen. S ohledem na to si myslím, že je na místě zopakovat si patnáct vteřin života Stanislava Petrova, podplukovníka sovětských protivzdušných obranných sil, který 26. září 1983 v podstatě zachránil svět před jadernou válkou.

Byl ve službě ve velitelském středisku mimo Moskvu, kde se monitorovala jaderná hrozba. Po několika hodinách ranní směny se spustil budík. Ó můj bože! Počítače okamžitě varovaly, že USA právě vypálily pět ICBM na Sovětský svaz.

„Patnáct sekund jsme byli v šoku,“ řekl později. Bylo to patnáct sekund, kdy byl v sázce osud lidstva – váš osud, můj osud. Jak poznamenal New York Times, šlo o extrémně napjatou fázi studené války. O tři týdny dříve Sovětský svaz sestřelil letadlo Korean Air Lines letící nad sovětským územím a zabilo všech 269 lidí na palubě. A prezident Reagan nedávno prohlásil, že Sovětský svaz je „říší zla“ a odmítl zmrazit závody ve zbrojení. 

Podle protokolu měl Petrov ohlásit poplach v rámci vojenského velení, což by pravděpodobně vedlo k jaderné odvetě. Ale varování počítače vypadalo divně. Naznačovalo, že bylo vypáleno pouze pět raket, což nedávalo smysl. Proč tak málo? V těch patnácti sekundách se vzpamatoval ze svého šoku a dal se dohromady a studoval blikající karty. Jeho instinkt mu řekl: Ne, to není skutečné. Je to planý poplach. The New York Times napsal:

„Jak ve velitelském středisku rostlo napětí – na plukovníka Petrova bylo až 200 párů očí – rozhodl se ohlásit poplach jako systémovou poruchu.“

A ano, jeho instinkt se ukázal správný. Trochu jasnosti a zdravého rozumu daleko ve vojenském řetězci velení zachránilo svět před jadernou válkou.

Toho času.