Existenciální nepokoje: Finanční válka proti Západu začíná nabývat účinku

Evropa se propadá do role vzdálené, zaostalé provincie upadajícího „imperiálního Říma“, píše Alastair Crooke.

Římský klub, založený v roce 1968 jako kolektiv předních myslitelů uvažujících o globálních problémech, učinil svým leitmotivem doktrínu, že je odsouzen k řešení problémů lidstva jednotlivě, izolovaně nebo jako „problémy, které existují pro sebe, lze vyřešit“ – „všechno je propojeno“. Dnes, o padesát let později, se to stalo nespornou „odhalenou pravdou“ pro velkou část západní populace.

Římský klub okamžitě vzbudil pozornost veřejnosti svou první zprávou The Limits to Growth. Počítačové simulace klubu, zveřejněné v roce 1972, naznačovaly, že ekonomický růst nemůže pokračovat donekonečna kvůli vyčerpání zdrojů. Ropná krize v roce 1973 zvýšila obavy veřejnosti o tento problém. Zpráva se stala „virální“.

Známe ten příběh: Skupině západních myslitelů byly položeny tři otázky: Dokáže planeta udržet úroveň evropské spotřeby šířící se po celém světě? Odpověď těchto myslitelů byla „rozhodně ne“. Druhá otázka: Dokážete si představit, že by se západní země dobrovolně vzdaly své životní úrovně deindustrializací? Odpověď: jasné ne. Musí se pak na zdráhavé obyvatelstvo uložit nižší úroveň spotřeby a využívání energie a zdrojů? Odpověď: Ano: Rozhodně „ano“.

Druhý „velký nápad“ klubu přišel v roce 1991 s vydáním The First Global Revolution. Poznamenává, že historicky byla společenská nebo politická jednota obvykle motivována představou společných nepřátel:

„Hledali jsme společného nepřítele, proti kterému bychom se mohli sjednotit, přišli jsme s myšlenkou, že znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně by mohly být brány v úvahu. Společně a ve svých interakcích tyto jevy představují společnou hrozbu… [a] všechny tyto hrozby jsou způsobeny lidským zásahem do přírodních procesů. Lze je překonat pouze změnou postojů a chování. Takže skutečným nepřítelem je člověk sám.“

Smyslem zde není diskutovat o tom, zda je „klimatická nouze“ vědecky podložená – nebo ne. Spíše jde o poukázání na to, že: „Je to, co to je“. Jeho psychickou ikonografii zachytil kult školačky „Greta“.

Bez ohledu na své přednosti – či nedostatky – významná vrstva západní společnosti dospěla k přesvědčení – intelektuálně i fakticky –, že „klimatická nouze“ je tak samozřejmá, že by všechny protichůdné důkazy a argumenty s ní měly být rázně odmítnuty.

To se stalo existenčním postrachem Západu: populační růst, omezené zdroje a nadměrná spotřeba znamenají konec naší planety. Musíme ho zachránit. Není divu, že se toto „smýšlení“ soustředilo kolem dřívějších západních témat politiky identity, eugeniky, darwinovského přežití vyvolených (a eliminace „slabších“ forem života) a evropského nihilismu (skutečným nepřítelem jsme „my“ , my sami) řadíme.

Samozřejmě, že „druhou“ stranou této západní projekce „reality“, která se stává stále zjevnější, je skutečnost, že Evropa prostě nemá žádné zásoby energie nebo surovin, které by mohla čerpat (jak se odvrátila od zjevného zdroje). A jak poznamenal Elon Musk: „Aby civilizace mohla i nadále fungovat, potřebujeme ropu a plyn,“ dodal, že „k takovému závěru by došel každý rozumný člověk“. Nejen, že by se ropa a plyn měly i nadále používat k pohonu civilizace, ale Musk řekl, že další průzkum „je v tomto bodě oprávněný“.

Západní vlády tedy musí buď vytvořit ekonomickou bídu v měřítku, které by otestovalo samotnou strukturu demokratické politiky v kterékoli zemi – nebo čelit realitě, že problémy s dodávkami energie budou mít váhu v rozsahu, v jakém může skutečně pokračovat „Zachraňte Ukrajinu“. (aniž by vyvolalo lidové povstání kvůli výslednému zvýšení cen).

Samozřejmě, že tato odvíjející se skutečná „realita“ také omezuje odvozený geostrategický cíl Západu spojený s Ukrajinou – jmenovitě záchranu „liberálního pravidla řádu“ (tak centrálního zájmu Západu). Odvrácenou stranou tohoto ústředního strachu je tedy obava, že světový řád je již tak otřesený – protože důvěra je pryč – že vznikající světový řád nebude vůbec formován západní liberální vizí, ale aliancí ekonomik, které jsou ekonomicky a vojensky se k sobě stále více přibližují – jejichž důvěra v USA a Evropu je pryč.

V našem dříve propojeném světě, kde Zoltan Pozsar navrhuje, aby to, co nazývá Chimerikou (termín pro čínskou výrobu úzce propojenou s americkou spotřebitelskou společností) a Eurusie (kde ruská energie a suroviny přidávají hodnotu evropské výrobní základně), již neexistovalo. byly nahrazeny „Chussia“.

Pokud Chimerika přestane fungovat a Eurusko také ne, globální tektonické desky se neúprosně posunou kolem zvláštního vztahu mezi Ruskem a Čínou („Chussia“) – sdíleného se zeměmi jádra bloku BRICS, fungujícími ve spojenectví s „králem“ a vystupujícími jako „královna“ na eurasijské šachovnici, ukující novou „nebeskou hru“ z rozvodu Chimerica-Eurussia…

Stručně řečeno, globální struktura se změnila a s jistotou pryč, „obchod, jak ho známe, se nevrátí, a proto raketově rostoucí inflace nebude v dohledné době zkrocena… Globální dodavatelské řetězce fungují pouze v době míru, ale ne v době, kdy je svět v války, ať už horké války – nebo ekonomické války,“ poznamenává Pozsar, přední guru západních financí.

Dnes jsme svědky zhroucení dodavatelských řetězců „just in time“ globalizovaného světového řádu, ve kterém společnosti předpokládají, že mohou vždy získat to, co potřebují, aniž by měnily cenu:

„Spouštěčem [imploze] zde není nedostatek likvidity a kapitálu v bankovním a stínovém bankovním systému. Ale nedostatek zásob a ochrany v globalizovaném výrobním systému, kde navrhujeme doma a řídíme z domova, ale vše získáváme, vyrábíme a posíláme ze zahraničí – a kde vládnou suroviny, továrny a lodní flotily států – Ruska a Číny které jsou v konfliktu se Západem“ (Pozsar).

Ještě důležitější je však „velký obrázek“: tato propojenost a důvěra jsou základem nízké inflace (levné čínské výrobky a levná ruská energie). A s nízkou inflací přišel protipól nízkých úrokových sazeb. Dohromady tvoří samotnou „věci“ západního globálního projektu.

Pozsar vysvětluje:

„USA díky QE velmi zbohatly. Licence na QE však pocházela z „nízkoflačního“ režimu, který umožnil levný export z Ruska a Číny. Vrchol globálního ekonomického potravinového řetězce – USA – samozřejmě nechce, aby nízkoflační režim skončil, ale pokud Chimerika a Eurasie skončí jako odbory, nízkoflační režim musí skončit, tečka.“

To jsou v podstatě orientalistické existenciální obavy. Rusko a Čína však mají také své vlastní – oddělené – existenční obavy. Pochází z jiného zdroje strachu. Jde o to, že nekonečné, věčné války Ameriky vedené k ospravedlnění jejího dravého politického a finančního rozpínavosti a její posedlosti natahováním pokrývky NATO na celou planetu jednoho dne nevyhnutelně skončí válkou – válkou, která se stane jadernou a může znamenat konec naší planety.

Máme zde tedy co do činění se dvěma strachy – oba jsou potenciálně existenční. A nejsou propojeni a míjejí se bez slyšení. Západ trvá na tom, že klimatická katastrofa je zásadní, zatímco Rusko, Čína a státy Mackinder World Island se snaží donutit Západ, aby se vzdal svých nároků na globální misi, své hegemonické vize a riskantního militarismu.

Otázkou pro Rusko a Čínu tedy je, jak (abych parafrázoval Lorda Keynese) krátkodobě změnit dlouhodobé postoje sahající do staletí zpět, aniž bychom šli do války. To druhé je obzvláště důležité, protože oslabený hegemon je o to náchylnější k výbuchu hněvu a frustrace.

Odpovědí lorda Keynese bylo, že je zapotřebí „úder“ a pobouření se zažitým představám. K této „operaci“ Rusko nejprve využilo Achillovu patu předlužené západní ekonomiky, která spotřebovává mnohem více, než produkuje, aby zasáhlo zatvrzelé vnímání ekonomické bolesti.

A za druhé, Rusko vyrává bývalou západní globální sféru Západu tím, že si přivlastňuje klimatickou nouzi, aby podkopalo jeho sebeobraz, který se těší pomyslnému celosvětovému uznání.

První cestu vydláždily sankce uvalené Evropou na Rusko. Je pravděpodobné, že Kreml do značné míry předvídal reakci Západu na sankce, když se rozhodl 24. února zahájit speciální vojenskou operaci (ostatně v roce 1998 existoval precedens). A to je pravděpodobně důvod, proč ruské vedení také očekávalo, že sankce zaznamenají bumerang napříč Evropou – s ekonomickou bídou takového rozsahu, která otestuje samotnou strukturu demokratické politiky, bude muset ruské vedení ponechat rozzlobenou veřejnost.

Druhá cesta byla vytvořena prostřednictvím koordinované expanze ruské moci prostřednictvím asijských a afrických partnerství, na nichž Rusko buduje politické vazby – založené na kontrole světových dodávek fosilních paliv a velké části světových potravin a komodit.

Zatímco Západ naléhá na „zbytek světa“, aby přijal nulové cíle, Putin nabízí, že je zbaví západní ideologie radikální změny klimatu. V ruském argumentu je také jistá estetická krása: Západ se obrátil zády k fosilním palivům a plánuje je během deseti let úplně vyřadit. A chce, abyste vy (nezápadní) udělali totéž. Vzkaz Ruska jeho partnerům zní: velmi dobře chápeme, že to není možné; vaše populace chce elektřinu, čistou vodu a industrializaci. Říká se, že můžete mít ropu a zemní plyn se slevou oproti tomu, co musí Evropa platit (aby byl váš export konkurenceschopnější).

Osa Rusko-Čína naráží na otevřené dveře. Ne-západ si myslí, že Západ má svou vysokou modernost, a teď chtějí vykopnout žebřík zpod nich, aby se ostatní nepřidávali. Jsou přesvědčeni, že tyto západní „cíle“, jako jsou normy ESG (Environment, Social and Governance), jsou jen další formou ekonomického imperialismu. Kromě toho, nejednotně proklamované hodnoty sebeurčení, autonomie a nevměšování zvenčí jsou dnes mnohem atraktivnější než západní „probuzené“ hodnoty, které jsou ve většině světa málo přitažlivé.

„Krása“ této drzé „krádeže“ bývalé západní sféry je v tom, že výrobci komodit produkují méně energie, ale generují vyšší výnosy a těží z vyšších cen komodit, které posilují národní měny, zatímco spotřebitelé získávají energii a platí v národních měnách.

A přesto… bude tento rusko-čínský přístup stačit ke změně západního zeitgeistu? Bude zbitý západ poslouchat? Možná, ale zdá se, že všemi otřáslo, a možná nečekaně, byla exploze vnitřní rusofobie v Evropě v důsledku ukrajinského konfliktu a za druhé způsob, jakým byla propaganda povýšena na úroveň, která znemožnila „přepnutí zpět“ moci. .

Tato metamorfóza by mohla trvat mnohem déle – protože Evropa sestupuje do vzdálené, zaostalé provincie upadajícího „imperiálního Říma“.