Vážené dámy, vážení pánové, drazí spoluobčané, dovolte, abych Vás pozdravil na prahu nového roku. Novoroční poselství by v sobě vždy mělo obsahovat naději, mělo by být pozitivní. A protože naděje umírá poslední, věřím, že i následující slova pozitivní budou, jakkoli se budou týkat složitých událostí, které nás v novém roce čekají.

Mnoho z nás si přeje, aby nový rok byl lepší, než ten, který právě skončil. Mnozí z nás ale vnitřně tuší, že bude ve skutečnosti ještě mnohem těžší. Před rokem jsme nevěděli, co nás čeká, letos nám nouzový stav běží od prvních vteřin nového roku. Vláda si své buzerace nedokáže odpustit, evidentně se jí šikanování obyvatel zalíbilo.

Na údajný covid (nebo spíše s údajným covidem) zemřelo sice několik tisíc lidí, ne více, než na běžnou chřipku, přesto vláda buzeruje a šikanuje miliony občanů České republiky. Zažil si to každý z nás a pro mnohé to mělo dokonce likvidační dopady. Vláda za jeden rok totálně zadlužila celou zemi, rozvrátila ekonomiku, vzala nám naše svobody i radosti a neustále nás dále a dále úmyslně terorizuje.

Odmítněme vnucené očkování

V novém roce to má být ještě horší, protože na scénu přichází vakcína, od které se sice nedá čekat záchrana a konec těchto nesmyslných opatření (ta budou i nadále pokračovat), zato se můžeme dočkat nepříjemných vedlejších účinků nevyzkoušené látky, která bude mít – obávám se – na svědomí mnohem závažnější nemoci a u mnohem více lidí, než kolik jich má na svědomí tzv. covid. Skandální přitom je, že vláda nás do očkování nutí a i když nás povinně naočkovat nemůže, oklikou, různými fintami a nátlakem (například pod hrozbou ztráty zaměstnání nebo odepření některých služeb, případně slibem pofidérních výhod) se jí to může podařit. Vakcína však nemusí mít jen vedlejší účinky, změny v DNA, které umožňuje, mohou být jejím hlavním účelem. Pak by dávalo smysl všechno to na hlavu postavené dění, které jsme loňský rok zažili – coby předehra k plošné vakcinaci, o kterou jde hlavně a především. Jsou-li tyto chmurné předpovědi pravdivé, pak je ohrožen celý genom našeho národa, což je hrozba, jakou od druhé světové války náš národ nepamatuje.

Celou věc pak stěžuje fakt, že námi kritizované procesy probíhají po celém světě a že se před nimi v podstatě nedá nikam utéci. Vnímavější z nás cítí, že zde probíhá pokus zavést takový Nový světový řád, jaký jsme si nedokázali představit ani ve svých nejčernějších úvahách. Nemylme se také, že by na věci něco změnilo, kdyby u vlády byla místo Babiše současná opozice.

Na osudové křižovatce nestojí tak jen náš národ, ale každý jeden z nás, kteří tento národ dohromady tvoříme. Rozhodneme-li se ve složitých situacích, které před nás rok 2021 postaví, morálně správně, čistý štít bude to, co se rozhodně počítá, i kdyby spolu s ním na nás měla dolehnout protivenství, represe a osobní strádání. Pro přežití národa je ale důležité nejen to fyzické, materiální (tedy uchránit sebe a své blízké před ničivými opatřeními těch, kteří nám vládnou, před ekonomickým krachem či před nevyzkoušenou vakcínou), ale zápas, který vedeme, má i svůj duševní (a duchovní) rozměr: jde o to, nesklonit se, nekapitulovat, nekolaborovat, nesklonit hřbet, nenechat si pošpinit duši, nenechat si zlomit páteř. Jsme ve válce, kde jsou v sázce nejen naše životy, ale rovněž i charakter a morální pevnost našeho národa. Proto si tento rok uchovejme morální převahu nad všemi těmi, kteří jsou součástí rodící se covidové totality, žumpy tak odporné, jako kdyby ji vyvrhlo samotné peklo…

Právě v tom je ona naděje – že se jeden každý z nás nevzdá, neskloní a najde si způsob, jak zachovat sebe a svou rodinu státu navzdory, aniž by zároveň ztratil svoji vnitřní svobodu a čest. Je to největší úkol, jaký nás čeká, největší předsevzetí, jaké si v úvodu nového roku můžeme uložit.

Rozhodnutí, zda se nechat očkovat, nebo ne, bude jedním z nejsložitějších morálních rozhodnutí jednotlivce v roce 2021. Zatímco svůj názor můžeme mít jasný, obtíže, které by z takového rozhodnutí (nenechat se očkovat) nastaly, nás mohou děsit, tlak společnosti, státu a médií může být tak silný, že se bude zdát, že nám nic jiného nezbývá. Některé segmenty společnosti, například zdravotníci, ozbrojené složky, státní zaměstnanci, učitelé apod., zdá se, nebudou mít na výběr. Každý z nás má ale právo vakcínu odmítnout. A to, jak velké a těžké důsledky takové odmítnutí bude mít, záleží i na tom, kolik bude nás, kteří vakcíně řekneme jasné NE. Budou-li nás jen hrstky, bude to samozřejmě těžší, než když se proti ní vzepře většina.

Konec liberální demokracie

Rok 2020 byl také koncem tzv. liberální demokracie, kterou jsme kritizovali. Liberální demokracie skončila, ale my, její kritici, z toho radost mít nemůžeme, protože na její místo se tlačí něco ještě mnohem horšího. Nežijeme již více v demokracii, ale v covidové totalitě, kde údajný vir je jen zástěrkou a nástrojem tyranie politiků a epidemiologů, ve skutečnosti však globálních elit, které stojí za oponou. To však neznamená, že bychom měli usilovat o návrat liberální demokracie, neboť i ona má na svědomí za 31 let své vlády u nás tolik špatného, že chybět bude jen těm, kteří z ní měli přímý prospěch. A všimněme si, že mnozí z nich pokračují u moci i v novém totalitním covidovém režimu. Je to přirozené, protože covidová totalita jen jen logickým vyústěním, přirozeným pokračováním liberální demokracie. Není vzpourou vůči ní, ale dalším jejím vývojovým stupněm.

Jsem přesvědčen, že tento posun od liberální demokracie k totalitě otevře oči i těm, kteří dosud liberální demokracii bránili. Nečekaně tak mohou rozšířit řady vlastenecky uvědomělých občanů. Naproti tomu, covid vnesl zmatek i do řad vlastenců, kdy někteří z nich se zastávají vládních opatření a pomáhají tak utužovat covidovou totalitu. Varovné je, že v současném parlamentu není žádná politická strana, která by programově nastupující totalitu kritizovala. I strany vydávající se za vlastenecké či pronárodní, k tomu všemu zarytě mlčí. Národní demokracie má naopak jasný a radikální proticovidový program, spočívající ve zrušení všech nesmyslných opatřeních, v otevření celé ekonomiky, otevření celé země, v odmítnutí vakcíny a vůbec celé covidové hysterie. Zkrátka vrátit život do normálu, vrátit lidem svobodu, klid a pohodu.

Nemůžeme totiž spoléhat na nikoho, jen sami na sebe. A to i geopoliticky. Nemůžeme spoléhat na Západ, který nás v historii několikrát zradil a dnes se nám snaží draze prodat vakcínu, po které lidé kolabují, zůstává jim ochrnutý obličej a ti, kteří jsou jen trochu obeznámeni s jejím pozadím, se její aplikace bojí. Nikdo totiž neví, co v dlouhodobém měřítku se zdravím člověka učiní. Na našem rozhodnutí za každou cenu vyvést Českou republiku z EU a z NATO, coby nátlakových organizací Západu, se nic nemění, ba naopak se tato potřeba ukazuje jako stále akutnější a naléhavější. Spoléhat ale nemůžeme ani na Čínu či jiné globalistické velmoci, protože ty nám mohou nabídnout pouze digitální koncentrační tábor v podobě neustáleho sledování, čipování, kamer, tzv. systému sociálního kreditu a dalších nástrojů nesvobody. Budoucnost České republiky spočívá tedy v její nezávislosti a neutralitě. Pro zemi uprostřed Evropy to není jednoduchá pozice, ale naše dějiny několikrát ukázaly, že si své místo na slunci i uznání velmocí dokážeme vybojovat i navzdory množství nepřátel.

Jisté řešení vidím ve spolupráci slovanských zemí, protože myšlenka novoslovanství je stále živá, Slovanstvo jako kulturní a civilizační okruh má za jistých okolností před sebou budoucnost a může poskytnout alternativu k Novému světovému řádu, který prosazují západní země nebo globalistické velmoci. Zvláště, navrátí-li se slovanstvo ke svým skutečným kořenům, může se mu podařit uchovat si svoji svébytnost. Český národ do tohoto slovanského okruhu jednoznačně patří. Nespoléhejme na země, které nás opakovaně zradily nebo se kterými nemáme žádné zkušenosti, jako je Čína, ale na země, které patří do širší slovanské rodiny. S nimi hledejme cestu ven ze současného marasmu.

Likvidace domobran nezlikviduje ideu domobran

Jako strana, která nikdy neměla možnost účastnit se vlády nebo alespoň zákonodárného procesu, byla Národní demokracie vždy hrdá alespoň na to, že i z pozice neparlamentního politického subjektu dokázala vdechnout život myšlence domobrany. Myšlenka domobrany je sice stará jak lidstvo samo, ale Národní demokracie stála u oživení domobrany v České republice. To jsem vždy považoval za jeden z našich politických úspěchů.

Domobrana se v minulosti již několikrát osvědčila, v minulých dnech jsem si přečetl knihu, která o domobraně vyšla. A o tom, že šlo a jde skutečně o velkou věc, svědčí i nenávist a strach, jakou domobrana vyvolala v řadách vládních politiků. Tato vláda, především však z iniciativy ministra vnitra Jana Hamáčka, a také buď z naivity nebo zlého úmyslu některých poslanců (bohužel především z řad SPD) přijala drakonickou novelu zákona, který domobranu staví mimo zákon a dokonce i jednotlivcům hrozí pokutou ve výši 200 tisíc korun za členství v domobraneckých skupinách.

Dá se tak říci, že poslanci a vláda pohřbili náš nadějný projekt, zabili naše politické dítě, kterému jsme pomohli na svět. Proč o tom však mluvím při této příležitosti? Schválení tohoto skandálního zákona Poslaneckou sněmovnou, ke kterému došlo v druhé polovině tohoto roku, ukazuje, jak vládě nezáleží na nás a naší připravenosti pomoci sobě a státu se bránit, ale jak jde přímo proti této myšlence, takže ty, kteří chtějí skutečně a ze srdce „pomáhat a chránit“, za tento ušlechtilý postoj kriminalizuje.

Domobranecké aktivity tak jsou v současné době tímto zákonem paralyzovány, myšlenka organizované domobrany je v tuto chvíli nereálná. I proto jsem ukončil své členství v jedné z domobraneckých skupin, a vyzývám k témuž i ostatní stávající členy – nemá smysl se zbytečně vystavovat likvidační pokutě kvůli členství ve skupině, která stejně nemůže vyvíjet žádnou činnost, protože podle nového zákona už samotnou svojí existencí porušuje zákon. Neříká se mi to snadno, ale jako jsem kdysi k zakládání domobran vyzýval, říkám nyní, že v současné době nemá smysl riskovat vysoký finanční postih a dělat ze sebe zbytečný terč vládních represí. Tuto pomyslnou bitvu jsme prohráli, ale prohráli jsme se ctí – neovládáme státní aparát a nemáme prostředky, jak proti špatnému zákonu bojovat. Změna může přijít až po volbách.

Myšlenka domobrany jako životního postoje je však stále živá. Ve svých srdcích si ji uchovejme. Tento stát nám zakázal zakládat domobrany a bránit sebe, své rodiny a svoji vlast, nemůže nám však zakázat být domobrancem vnitřně, svým vlastním nastavením, domobrancem ve svém srdci, domobrancem ve svém smýšlení, ve svých postojích. Tedy někým, kdo kromě sebe a svých blízkých chce bránit i své sousedy, svůj domov, svoji obec, tuto zemi, náš národ, ve chvíli, kdy stát v tomto směru nekoná nebo konat nestíhá. V tomto smyslu naopak vyzývám, abyste myšlenku domobrany přijali za svou i ti, kdo jste se dosud v domobraně nijak osobně neangažovali, protože se i v současné krizi kolem údajné pandemie ukazuje, že musíme být připraveni na možnost, že nás stát neochrání a že se budeme muset ochránit sami.

Vždyť co jiného znamenalo to, když jsme na jaře (to jsme ještě v opravdovost nemoci věřili) zjistili, že stát nemá pro své občany nejen masky a zdravotní materiál, ale ani obyčejné látkové roušky? A že máme-li se ochránit, musíme si pomoci sami a roušky si sami ušít? Nebyl to vlastně akt domobrany, tedy životního postoje, který by se dal popsat jako 1) nespoléhání se na stát, ale na vlastní síly a 2) vzájemná pomoc a solidarita občanů, kteří nemyslí jen sami na sebe, ale i na své okolí?

A nyní, když nás stát chce nutit podstoupit vakcinaci nevyzkoušenou látkou, o jejíž bezpečnosti nemáme sebemenších záruk, ocitáme se opět sami v neřešitelné situaci. Stát, místo, aby nás před možným nebezpečím neznámé látky ochránil, nás přímo vystavuje riziku a pod hrozbami sankcí nás vakcínu přijmout nutí. Opět tedy bude na nás, abychom si pomohli sami a pomohli si i navzájem – v tom, jak se nevyzkoušené vakcíně bránit. Postoj a srdce domobrance je tedy potřebnější více než kdy jindy.

Vláda nese odpovědnost za tisíce mrtvých

Konečně, chci zmínit ještě jednu věc, o které jsem dosud nemluvil ani nepsal, nicméně v jiných svých textech slibuji následující informace více rozvést. Poznatky některých kolegů, které se ke mně koncem roku dostaly, ukazují na něco, co bychom – na rozdíl od uměle vyvolané pandemie – mohli nazvat skutečnou katastrofou. Statistická data totiž prokázala, že od 12. týdne, kdy vládní opatření v březnu začala, do 47. týdne tohoto roku (tedy do listopadu, prosincová data totiž ještě nejsou zahrnuta), vedle všeobecně udávaných 7555 „covidových“ pacientů (kam, jak víme, vláda počítá nejen ty, kteří zemřeli „na covid“, ale i ty, kteří zemřeli „s covidem“, přičemž přesně obě skupiny rozdělit na základě dostupných dat v tuto chvíli nelze), zemřelo v daném období dalších 5044 lidí, kteří zemřeli nad průměr úmrtnosti v letech 2015 až 2019. Bylo to navíc zejména ve věkových skupinách seniorů, tedy právě těch, které ona drakonická vládní opatření měla údajně ochránit.

Co to znamená? Obětí čeho jsou tito lidé? Tyto mrtvé bychom totiž mohli označit, a to zcela bez nadsázky, za mrtvé na lockdown. Jsou to ti, především naši starší spoluobčané, kteří rozhodnutím vlády zůstali izolování ve svých bytech, bez sociálního kontaktu, bez spojení s rodinou, vystrašení vládní propagandou a rok trvající mediální hysterií, lidé, kteří přišli o možnost pohybu všemožnými zákazy vycházení, o volnočasové aktivity, které je udržovaly při dobré mysli, lidé, kterým byla odepřena lékařská péče kvůli údajné přeplněnosti nemocnic, lidé s vážnými zdravotními problémy, které vláda upozadila „kvůli“ sezónní chřipce zvané covid, lidé, kteří neunesli psychický tlak a ztratili smysl života, lidé, kteří spáchali sebevraždu v důsledku ekonomického bankrotu sebe či svého podnikání apod.

V tomto čísle nejsou zahrnuta data za prosinec a za Vánoce, které bývají v tomto ohledu pro starší občany zvláště těžkým obdobím. Protože vládní „opatření“ plynule pokračují i v novém roce, bude těchto mrtvých na lockdown neustále přibývat a můžeme odhadovat, že k dnešnímu dni jich může být možná více než šest tisíc. A to nepočítám (nejspíše) desetitisíce dalších s poškozeným zdravím.

To jsou skutečné oběti tzv. covidové pandemie, oběti vládních nařízení, oběti vlády, za které by měla nést zodpovědnost a okamžitě podat demisi, k čemuž ji jménem Národní demokracie vyzývám. Zločiny vlády, které se blíží skutkové podstatě ublížení na zdraví, těžké újmy na zdraví a dokonce smrti, by měly být urychleně vyšetřeny.

Za normálního stavu by svobodné volby umožnily výměnu takto katastrofálně selhávající vlády, ovšem nejen pouze parlamentní opozicí, ale novými pronárodně zaměřenými stranami, které jsou však v českém volebním systému trvale diskriminovány a udržovány mimo parlament. Vidíme-li navíc na příkladu USA a ohromného volebního podvodu, kdy historicky největší volební úspěch republikánů v podání D. Trumpa byl podvodně ukraden drtivě prohrávajícím J. Bidenem, nemůžeme v regulérnost voleb příliš doufat, protože podobné podvodné metody se nejspíše používají i v zemích vazalů USA, kam bohužel patří i Česká republika. Ke změně pomocí voleb se tak nemůžeme upnout, ale musíme se o ni alespoň pokusit. Teprve poté, když tato varianta selže, budeme hledat jiné cesty, jak covidové totalitě zabránit.

Odhodlání a schopnost pomoci si sám, a nezištně pomáhat i druhým, tedy onen zmiňovaný postoj domobrance, jak jsem o něm před chvílí hovořil, bude nejspíše naší jedinou záchranou v náročném roce 2021.

Dovolte, abych vám a vašim rodinám do tohoto roku popřál kromě zdraví také mnoho odvahy, pevné nervy a vytrvalost. A jak řekl první předseda Národní demokracie a první premiér samostatného Československa, Karel Kramář, od jehož narození před několika dny uběhlo 160 let:

„Pravdou třeba proti všem!“

Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie, 1. ledna 2021

Kyjev dělá vše pro to, aby pokračoval v rozpadu ukrajinské státnosti, uvedl šéf Krymu Sergej Aksyonov. Komentoval tak pochod na počest ukrajinského nacionalisty Štěpána Bandery, který se konal 1. ledna v Kyjevě. Státní duma zdůraznila, že zatímco celý svět bojuje proti projevům neonacismu, tato ideologie nachází podporu na Ukrajině.

Šéf Krymu Sergej Aksyonov komentoval pochod v Kyjevě na počest vůdce extremistické Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Stepana Banderu, který se konal 1. ledna.

Aksyonov ve svém odvolání napsal, že pokusy Kyjeva vybudovat svou státnost na myšlenkách nacistů „vedly ke zhroucení právě této státnosti“.

"Krym nechtěl, nemohl a nestal se součástí banderovské a rusofobní Ukrajiny." Donbas hájil své právo být součástí ruského světa se zbraněmi v ruce. Ostatní regiony nevyhnutelně opustí Ukrajinu, přinejmenším jihovýchodní regiony, “napsal Aksyonov.

Poznamenal, že „ukrajinský nacismus“ se stal nástrojem ničení země a „úplným podřízením Ukrajiny externím hráčům“.

"Je to oficiální Kyjev, který i nadále dělá vše pro to, aby zajistil, že proces rozpadu ukrajinské státnosti bude pokračovat a bude nezvratný." Aby byly banderovské pochody vnímány na Ukrajině i v zahraničí jako ztělesnění podstaty státní politiky, zdůraznil Aksyonov.

Připomeňme, že 1. ledna se v Kyjevě konal pochod věnovaný 112. výročí narození ukrajinského nacionalisty Štěpána Bandery. Akce, která se v posledních letech stala tradiční, se odehrála v centru města. Jeho účastníci nesli pochodně, symboly nacionalistických organizací a portréty Bandery. Je třeba poznamenat, že během pochodu donucovací orgány v Kyjevě částečně zablokovaly provoz ve městě. Podobné události se konaly v řadě dalších měst na Ukrajině.

Všimněte si, že po převratu na Ukrajině v roce 2014 se jmény vůdců OUN a Ukrajinské povstalecké armády (UPA)* začaly nazývat aleje a ulice. Zejména Moskovsky Avenue v Kyjevě byla pojmenována po Banderovi a Vatutin Avenue byla přejmenována na počest velitele UPA Romana Shukhevycha.

Sergei Tsekov, člen výboru Rady federace pro mezinárodní záležitosti z Krymské republiky, je rovněž přesvědčen, že zájem o takové akce na Ukrajině vede ke zničení státnosti.

"Všechno, co se stalo Ukrajině v době ruské říše, Sovětský svaz byl stvoření, to se posilovalo ... Ukrajina byla nejúspěšnější republikou v Sovětském svazu ... Ale od roku 1991 na Ukrajině převládala nacionalistická ideologie, která zničila Ukrajinský stát, dnes se drží na chvostu evropských zemí,“ uvedl senátor v rozhovoru pro novináře.

Podle něj byl tento stav důsledkem podpory nacistické ideologie, která je založena na „odmítnutí všeho ruského, na odmítnutí a popření vlastní historie“. Tsekov zároveň vyjádřil naději, že Ukrajina v průběhu času opustí tyto názory a nálady.

První místopředseda Výboru Státní dumy pro záležitosti SNS, euroasijskou integraci a vztahy s krajany Viktor Vodolatský upozornil na skutečnost, že v Evropě probíhá systematický boj proti projevům neonacismu, zatímco Kyjev tuto aktivitu podporuje.

"Nyní musíme přijmout opatření, nikoli poskytnout pomoc Ukrajině, než uznají zakázanou organizaci" Pravý sektor"** a všechny organizace, které nesou jména Bandera a Shukhevych za nelegitimní. Proti tomu je třeba bojovat, musí se o něm uvažovat na zasedání PACE, na samostatném zasedání Rady bezpečnosti OSN,“ uvedl Vodolatský.

Zástupce Státní dumy z Krymu Ruslan Balbek také zaznamenal neochotu Západu zasahovat do procesů probíhajících na Ukrajině.

"Je nepravděpodobné, že by si tuto událost západní establišment nevšiml, ale Ukrajina je dnes zjevně příliš cennou pákou vlivu na Rusko, takže vychvalovaná západní tolerance a evropské hodnoty byly zatlačeny do vzdáleného kouta," uvedl zástupce.

Všimněte si, že dne 31. prosince přednesl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij novoroční projev, ve kterém vyzval obyvatele Donbasu a Krymu, aby „byli s Ukrajinou“ . Podle hlavy ukrajinského státu nyní Luhansk, Doněck a Krym v každém smyslu „žijí v jiné době“.

* „Ukrajinská povstalecká armáda“ (UPA) je ukrajinská organizace uznaná jako extremistická a zakázaná na území Ruska (rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace ze dne 17. 11. 2014).

** „Pravý sektor“ je ukrajinské sdružení radikálních nacionalistických organizací, uznané jako extremistické a zakázané na území Ruska (rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace ze dne 17. 11. 2014).

Mluvčí čínského ministerstva obrany Tan Kefei varoval západní mocnosti před vysláním válečných lodí do Jihočínského moře a slíbil, že Peking může provést odvetná opatření.

„Čínská strana se domnívá, že Jihočínské moře by se nemělo stát mořem velmocenské rivality, jemuž dominují zbraně a válečné lodě,“ řekl Tan na tiskové konferenci v sobotu.

Tvrdil, že „skutečný zdroj militarizace“ v oblasti pochází ze zemí „mimo tento region, které posílají své válečné lodě tisíce kilometrů od domova, aby ukazovaly svaly“.

Mluvčí ministerstva obrany rovněž přislíbil, že čínská armáda „přijme nezbytná opatření k ochraně své svrchovanosti, bezpečnosti a rozvojových zájmů, stejně jako k ochraně míru a stability v Jihočínském moři“.

Následně dodal, že „budování a rozvoj čínské obrany bylo vždy doplňkem globální síly pro mír“ a vyjádřil naději, že „různé strany mohou napravit své předsudky a mít racionální pohled na Čínu a její vojenský rozvoj“.

Tyto poznámky následovaly po zprávách, že by nejnovější britská letadlová loď HMS Queen Elizabeth mohla být v nadcházejících měsících nasazena do jižní Číny v rámci první operační mise plavidla.

V únoru roku 2019 tehdejší britský ministr obrany Gavin Williamson potvrdil, že první operační mise královny Alžběty bude zahrnovat Jihočínské moře, což by mělo přispět k „tomu, aby se globální Velká Británie stala skutečností“.

Také média v roce 2019 uvedla, že letadlová loď a její skupina se mají připojit k jednotkám americké armády a japonských sebeobranných sil poblíž japonských ostrovů Rjúkjú „již začátkem příštího roku“.

Zprávy přichází uprostřed pokračujícího regionálního napětí kolem daného území, které si nárokuje řada zemí, včetně Filipín, Bruneje, Malajsie, Tchaj-wanu a Vietnamu..

Navzdory tomu, že USA nemají žádné nároky na území, aktivně se do sporu zapojují a posílají svá vojenská plavidla do Jihočínského moře na takzvané mise na svobodu plavby, což vyvolává ostrou kritiku ze strany Pekingu, který takové činy vnímá jako „provokace“.

Zdroj: https://sptnkne.ws/ERtM

Rok 2020 už je sice za námi, ale i na svém konci dokázal zasáhnout lidi špatnými zprávami a chmurnými znameními. Italské hlavní město dokonce „obdaroval“ „deštěm“ mrtvých ptáků.

Stovky mrtvých ptáků padaly z nebe jako jakýsi apokalyptický déšť, který na Silvestra děsil římské občany. Informovala o tom italská média.

Podle zpravodajského portálu Roma Today uživatelé zveřejnili spoustu falešných fotografií na sociálních sítích, ale pravdou je, že velké množství ptáků, hlavně špačků, bylo skutečně nalezeno mrtvých v několika částech města, včetně stanice Termini, Via Nazionale a Via dei Fori Imperiali.

Podle LIPU (Italská liga pro ochranu ptáků) mohla být zlověstná událost způsobena hlasitým ohňostrojem, který ptáky vyděsil.

​ Podle vědců by špačci, kteří jsou společenskými ptáky, mohli vytvořit velké hejno, které by mohlo strávit noc na stromě. Když uslyšeli, jak ohňostroj exploduje, mohli tito opeření tvorové v panice vzlétnout a narazit do sebe, stromů nebo drátů, což mělo za následek toto děsivé úmrtí.


Zdroj: Roma Today

Vánoce v Berlíně poznamenala další vážná multikulturní událost. Několik uprchlických zločineckých klanů v berlínské čtvrti Kreutzberg řešilo své obchodní různice hromadnou přestřelkou.

Policie našla následně na zemi několik těžce zraněných uprchlíků se střelným zraněním. Jeden se pokusil před policií skočit do vodního kanálu, ale byl lapen a s průstřelem končetiny odvezen do nemocnice.

Policie nyní vyšetřuje pozadí celého incidentu, ale jedno je jisté, německá města začínají stále více připomínat divoký západ.

Chceme dopadnout u nás doma podobně? Jestli ne, tak v podzimních volbách volte národní a vlastenecké strany, jako jsou Rozumní a Národní demokracie.

Milan v Německu
Česká věc

Je to úplně úchylné pokud někdo zlehčuje oficiální verzi Covid sekty a přitom je zdravotníkem, tak dostane vyhazov. A pak že máme málo zdravotníků!

Potom se nedivte lékařům, kteří ze strachu ze ztráty zaměstnání do Vás napíchají cokoliv. Následkem toho lidé přestávají lékařům věřit. Copak asi lékařům říká Hippokratova přísaha? A co jim říká svědomí?

Pokud se kolem vakcíny dějí až takovéto nekalé věci, tak by to pro každého mělo být jasné varování.

Babišovo neofašismus jede na plné oprátky a to i díky jeho voličům, kteří mu bezhlavě a bezmyšlenkově věří.

Poslední perzekuce byla zaznamenána v pražské Fakultní nemocnici Motol, která propustila svého pracovníka Radka Mácu, který na Facebooku bagatelizoval koronavirus a odmítal očkování. Po kritice své výroky popřel a podle svých slov se nechal naočkovat. Přesto dostal vyhazov!!!

Ukázka zkázy naší republiky a jedinou nadějí je změna politiků a volit v podzimních volbách do parlamentu národní a vlastenecké strany, které nejsou zatím zastoupeny v parlamentu ČŘ, jako jsou Rozumní a Národní demokracie.

Guvernér amerického státu Severní Karolína Roy Cooper podepsal dekret, kterým vyhlásil 6. prosinec dnem “genderově expansivních rodičů”. Cílem je ocenit LGBT++P rodiny (duhové rodiny).

Guvernér Cooper je v oblasti genderové a LGBT agendy velmi aktivní. Již v roce 2017 podepsal nařízení, které umožňuje ve veřejných budovách používání toalet podle aktuálního genderového pocitu.

Bude-li se na dámské toalety snažit proniknout nějaký sexuální predátor, tak bude vše v pořádku. On se přece aktuálně cítí jako “žena”.

Tohle je ten Západ, kam chtějí naši domácí havlisté patřit?

KPI
Česká věc

Problém již není v tom, kdo byl legitimně zvolen prezidentem Spojených států, ale na jak dlouho může být občanská válka pozdržena? Zdaleka už nejde o boj mezi narcistickým televizním moderátorem a senilním starcem. Země je rozdělována kvůli zásadní kulturní otázce, která doutná již od svého počátku.

Tak tady to máme: pohroma, kterou jsme předvídali celých 30 let, je na obzoru. Spojené státy neúprosně směřují k rozpadu a občanské válce.

„Americké impérium“ nemělo od dob zániku SSSR žádného existenčního nepřítele, a proto již nemá důvod existovat. Snaha George H. Bushe st. a Billa Clintona dát zemi nový život prostřednictvím globalizace obchodu zničila střední třídu v USA a téměř na celém Západě. Pokus George W. Bushe ml. a Baracka Obamy uspořádat svět v rámci nové formy kapitalismu - tentokrát finanční - uvízl v píscích Sýrie.

Je příliš pozdě změnit směr. Snahu Donalda Trumpa zříci se amerického impéria a znovu zaměřit úsilí země na domácí prosperitu, kterou sabotovaly elity díky puritánské ideologii „Otců poutníků“. Výsledkem je to, čeho se obávali Richard Nixon a jeho volební poradce Kevin Philipps: Spojené státy jsou na pokraji rozpadu a občanské války.

To, co zde uvádím, není fantazie, ale analýza mnoha pozorovatelů ve Spojených státech a po celém světě. Například Nejvyšší soud ve Wisconsinu prohlásil, že odvolání kvůli volebním podvodům v souvislosti s Donaldem Trumpem je nepřípustné, a to nikoli z právních důvodů, ale proto, že „by to otevřelo Pandořinu skříňku“.

Ve skutečnosti navzdory zkresleným událostem, které ovládají mezinárodní tisk, mohou být odvolání, jež podal končící prezident, buď posuzována podle zákona, a Trump by měl zjevně pravdu, nebo posuzována v politice, kdy dokazují, že má pravdu, což by vyvolalo občanskou válku. Konflikt je již příliš rozvinutý. Posuzovat ho politicky v rozporu se zákonem také vyvolá občanskou válku.

Musíme přestat interpretovat prezidentské volby jako rivalitu mezi demokraty a republikány, jelikož Donald Trump nikdy netvrdil, že je členem Republikánské strany, proti které útočil během své kampaně v roce 2016. Není osvícený muž, ale je následovník prezidenta Andrew Jacksona (1829-37). Ano, ideologicky Jackson předznamenal„Jižany“, „Konfederáty“.

Musíme přestat tvrdit, že Donald Trump nereprezentuje většinu spoluobčanů, když byl poprvé zvolen prezidentem v roce 2016, když pomohl tisícům kandidátů vyhrát místní volby svým jménem a když získal o miliony hlasů více, než v roce 2016.

Nikdo v Evropě zřejmě nechápe, co se tady děje, protože každý se drží myšlenky, že Spojené státy jsou dokonalým příkladem demokracie. Prosím, přečtěte si Ústavu USA, zabere vám to jen pár minut. Uznává svrchovanost federativních států, nikoli lidu. Jeden z hlavních autorů Alexander Hamilton to řekl a napsal do Listů federalistů: jejím účelem je nastolit režim, srovnatelný s britskou monarchií, bez aristokracie, rozhodně to není demokracie.

Tato Ústava trvala dvě století jen kvůli kompromisu prvních deseti dodatků (Listina základních práv a svobod). Ale v tomto věku globalizace informací může každý vidět, že kostky jsou vrženy. Tento systém je určitě tolerantní, ale oligarchický. Ve Spojených státech vypracovávají návrhy téměř všech zákonů organizované nátlakové skupiny, bez ohledu na to, kdo je zvolen do Kongresu a Bílého domu. Politický personál je jen kouřovou clonou, která skrývá skutečnou moc. Tyto skupiny registrují všechna rozhodnutí všech politiků a každoročně zveřejňují seznamy, zaznamenávající jejich poslušnost.

Evropané, kteří chtějí reprezentovat USA jako demokratický národ, stále tvrdí, že prezidentské volby jsou záležitostí voličů. To je naprosto falešné. Ústava nestanovuje volbu federálního prezidenta na druhém stupni občany, ale sborem volitelů, jmenovaných guvernéry. Postupem času to skončilo tak, že guvernéři pořádali volby ve svých státech ještě předtím, než byli vybráni členové sboru volitelů. Někteří souhlasili s tím, že to bude zahrnuto do místní ústavy. Nesouhlasili s tím však všichni. Nyní je tomu tak, že federálnímu Nejvyššímu soudu na tom nezáleží, stejně jako před 20 lety, když probíhaly prezidentské volby George W. Bush versus Al Gore. Soud výslovně uvedl, že případné zfalšování voleb, které proběhlo na Floridě, nespadá do jeho pravomoci.

V tomto kontextu lze říci, že by Donald Trump pravděpodobně volby v roce 2020 vyhrál, kdyby USA byly demokratické, ale prohrál, protože USA jsou oligarchie a politici Trumpa nechtějí.

Stoupenci prezidenta Jacksona, podporovatelé demokracie, nemají jinou možnost, než chopit se zbraní, aby jejich věc zvítězila, jak přímo stanovuje druhý dodatek Ústavy. V původním smyslu druhého dodatku je právo Američanů získat a držet jakékoliv válečné zbraně míněno tak, že mají právo vzbouřit se proti tyranské vládě, stejně jako to udělali proti britské monarchii. To je význam kompromisu z roku 1789, který většina z nich považovala za porušený.

Generál Michael Flynn, který byl ve funkci poradce pro národní bezpečnost velmi krátce, nyní vyzval k pozastavení Ústavy a zavedení stanného práva, aby se zabránilo občanské válce. Pentagon, jehož ředitele před měsícem nahradil odcházející prezident ve prospěch přátel generála, stojí stranou.

Donald Trump mezitím oznámil, že se dostaví před soud v Texasu, který rozhodne o podvodech u místních voleb. Texas je jedním ze dvou států, které tvořily samostatnou republiku ještě předtím, než se připojily ke Spojeným státům. Když se ale Texas připojil, ponechal si právo na vystoupení. V roce 2009 guvernér Rick Perry pohrozil odchodem z unie Spojených států. Tato myšlenka je stále silná. Nyní se očekává, že místní kongres rozhodne o návrhu člena texaské Sněmovny reprezentantů Kyla Biedermanna o referendu o nezávislosti.

Proces rozpadu Spojených států by mohl být rychlejší, než v SSSR. Tím se v té době v Moskvě zabýval profesor Igor Panarin. Demografické údaje se od té doby změnily a byly analyzovány Colinem Woodardem. Země by byla rozdělena na 11 samostatných států na kulturním základě.

K těmto problémům se ještě přidávají stížnosti proti zákonodárným sborům zhruba ve 20 státech, které přijaly zákony během vypuknutí pandemie covid-19, týkající se řízení voleb takovým způsobem, jenž je v rozporu s jejich vlastními ústavami. Pokud budou tato odvolání, která jsou právně podložená, úspěšná, budou muset anulovat nejen prezidentské volby, ale všechny místní volby (do parlamentu, úřadu šerifa, státních zástupců, atd.). Dokud neproběhne zasedání Federální volební rady, nebude možné ověřit údajná fakta ve státě Texas, ani nikde jinde. Texas a další státy, které podaly podobná odvolání, i ta, která budou muset anulovat volby, se proto nebudou moci podílet na navržení dalšího prezidenta Spojených států. V takovém případě jediný náhradní postup, který bude platit, bude pro nový Kongres, ve kterém jsou puritáni v menšině a Jacksonovci tvoří většinu.

Thierry Meyssan

Civil war becomes inevitable in the USA vyšel 15.12.2020 na voltairenet.org. Překlad Zvědavec.

Zdroj: http://www.zvedavec.org/komentare/2021/01/8557-obcanska-valka-v-usa-zacina-byt-nevyhnutelna.htm

Dvojice autorů, pánové Dan Poláček a Tomáš Vocelka, za přispění historika umění Tomáše Pospěcha, se v článku Unikátní snímky, které nebyly komunistům po chuti. Tak se kdysi žilo v Sudetech, zveřejněného v Aktuálně.cz, dopouštějí velmi ubohých trapností a novinářské nedomrlosti, když fotografiemi jistého pana Gustava Aulehly se jej jako autora fotografií snaží veřejnost, především mládež, dokumentačně i demagogicky mystifikovat, když prý jeho fotografická činnost, přesněji jeho fotografie, nebyly po chuti komunistům.

Nevím, jakého věku jsou autoři, z uvedeného článku ale soudím, že jim nebude více než 40 let, zatímco autorovi fotografií, panu Gustavu Aulehlovi, bude v roce 2021 devadesát let.

Rozhodně nemám nic proti zveřejněným fotografiím, které považuji za tak prosté a obecně pojaté a už vůbec ne unikátní, že si nemohu ani náhodou pomyslet, že by neměly být, jak autoři článku významně zdůrazňují, po chuti komunistům. Spíš si myslím, že po chuti těmto pánům nejsou především sami komunisté. Nicméně pan Gustav Aulehla v době své fotografické „éry“ vyfotografoval běžný, všední či obyčejný život lidí od roku 1956 až do roku 1991. Fotografie mají částečně dokumentační charakter, jinak ale spíš zachycují společenskou pointu a život v době, kdy lid Československa budoval válkou zničenou zemi, stavěl továrny, domy, byty, školy, divadla, divadla, kina, nemocnice, silnice, železnice a také zemědělství a další životně důležité objekty a věci, aby se lidem žilo lépe. Rozhodně ve fotografiích pana Aulehly nespatřuji nic, co by bylo ideologicky škodlivé, nevhodné, co by nemělo být, jako konstatují autoři, komunistům po chuti.

Rozumím ale tomu, že si pánové chtějí přihřát svou antikomunistickou polívčičku na postideologickém vařiči, když se k obsahu a tématům fotografií vyjadřují údajně jako k důkazu, že Aulehla si byl dobře vědom, že většina jeho fotografií je v komunistickém režimu nevystavitelná. Pokud se autoři, pánové Poláček a Vocelka, resp. Pospěch domnívají, že Aulehlovy fotografie vyjadřují něco, co mělo komunistům vadit, pak tím jen dokazují, buď jak málo toho vědí o minulosti, nebo ji záměrně a účelově zkreslují. Ale budiž, je-li můj odhad jejich věku správný, pak je neznalost částečně omlouvá, na druhé straně chtějí-li dokazovat, jak komunisté zakazovali či v lepším případě jim nebyly po chuti fotografie pana Aulehly, případně jiných fotografů, pak by si měli řádně prohlédnout archívy, aby mohli správně označit ty fotografie, které evidentně nebyly či nemusely být komunistům po chuti.

Na druhé straně existovala řada fotografů, kteří fotili, co se jim postavilo do cesty, a nepamatuji, že by měli být ze strany komunistů nějak zakazováni nebo persekuováni. Že ne všechny fotografie jim byly publikovány, není vůbec nic zvláštního a je to docela běžné, praktikovalo se to vždy a všude a je tak tomu i dnes. Tím chci říct, že bylo-li panu Aulehlovi odmítnuto publikování fotografií, ještě neznamená, že nutně nebyly komunistům po chuti, nebo jim vadily.

Jak z článku vyplývá, pan Gustav Aulehla se prý stává jednou z hvězd českého humanistického dokumentu, o jeho díle se začíná stále více hovořit. Opravdu pozoruhodné hodnocení. Je však zajímavé, že jeho „významnou“ tvorbou se někdo začal zabývat po tak dlouhé době, resp. na sklonku života pana Aulehly, a že se jeho „humanistickým“ dokumentem nezabýval nikdo dříve. O panu Gustavu Aulehlovi a jeho životě se toho z článku čtenář mnoho nedozví, neboť kromě toho, že fotografoval, se např. neví nic o jeho povolání, práci, životě apod. V žádném případě nechci panu Aulehlovi nic podsouvat, ale mohu se domnívat, že pokud se o své fotografické činnosti a příhodách s tím souvisejících zmínil až v tak pokročilém věku, že ne všechno jím bylo řečeno tak, jak autoři článku čtenářům předkládají. Obávám se, že tak, jak pánové zcela irelevantně deklarují údajnou nevhodnost fotografií z pohledu komunistů, stejně tak lze účelově a tendenčně zkreslit či „převyprávět“ také vyprávění pana Aulehly.

Je totiž víc než nepravděpodobné, že by pan G. Aulehla své „ideologicky“ pojaté zážitky. jako např.: "Za fotografování jsem byl v cele předběžného zadržení tuším čtyřikrát, ale vždycky jsem nakonec vyvázl“, nebo také: "Na setkání se sovětskými vojáky mám i velmi nepříjemné vzpomínky. Pokusili se mi prohledat byt, naštěstí se jim to nepovedlo. Také mě zatkli a chtěli odvést do kasáren, abych jim podal jakési vysvětlení. Když jsem to odmítl, odvedli mě na policii - Veřejnou bezpečnost. Domovní prohlídce jsem se pak stejně nevyhnul. Naštěstí jsem měl polovinu svých negativů schovanou u své kamarádky," takto skutečně prožil, jak údajně „popisuje“ v knize pan Aulehla.

Již samotná skutečnost, že podle autorů článku tyto události pan Aulehla „popisuje“ v knize (Sudetská kronika), vyvolává do značné míry pochybnosti, že události jím popisované byly skutečně tak, jak je po padesáti a více letech letech zmiňuje, a zda třeba nebyly autorem, resp. autory upraveny či převyprávěny k obrazu svému. Pan Aulehla je dnes velmi starý muž a jeho vzpomínky či vyprávění mohou být do značné míry nepřesné, případně i poněkud smyšlené, což může nahrávat autorům k ideologické úpravě jeho vyjádření.

Nemalý problém také vidím v poznámce v nadpisu článku Tak se kdysi žilo v Sudetech, kterou dávají autoři do souvislosti s fotografiemi pana G. Aulehly, ačkoliv jeho fotografie o Sudetech jako takových nic konkrétního nevypráví, nedokumentují. Fotografie pana Aulehly, pocházející z dřívějšího prostředí bývalých Sudet, pouze věrohodně ukazují, jako se kdysi v této části Československa žilo v době, což zdůrazňuji, od roku 1956 a později. Je sice pravda, že tato oblast Československa byla v předválečném uspořádání (po jeho zabrání Němci) považována za Sudety. Po skončení II. světové války a odchodu sudetských Němců z těchto oblastí se bývalé Sudety staly znovu součástí právoplatného území Československé republiky.

Nicméně panem Aulehlou pořízené fotografie pocházejí z doby od roku 1956, tedy v době, kdy již Sudety jako takové neexistovaly, což také sami autoři zmiňují. Touto provokační zmínkou o Sudetech v souvislosti s fotografiemi p. Aulehly s údajnou tematikou života v Sudetech provokují a otevřeně podporují snahu Sudetoněmeckého landsmančaftu o jejich údajných právech na „svou vlast“, na oblast Opavska, Krnovska atd., jako území, patřící sudetským Němcům, jak se o tom velkohubě zmiňuje vůdce SL pan Posselt.

Nevím, jak se k těmto skutečnostem staví sám pan Aulehla, ale protože autoři zmiňují pana Aulehlu jen jako autora fotografií, notabene z doby, která nemá se Sudety nic společného, je zřejmé, že jejich cílem není v článku (a zřejmě ani ve zmíněné knize Sudetská kronika) reálně popisovat životní fotografickou činnost pana Aulehly, potažmo život lidí v době existence Sudet jako takový, ale jeho fotografické práci dávají úmyslně zcela jiný význam, a to přívlastek antikomunistického aktivisty, který jako by svou fotografickou (amatérskou) činností vyvíjel také činnost proti komunistickému režimu.

Zarážející ovšem je, že i historik pan Pospěch nerozlišuje období Sudet v době předválečné, resp. v době trvání II. světové války, a období po jejím skončení, kdy toto území bylo vráceno Československu, poté co bylo v roce 1938 zabráno fašistickým Německem. To, že na tomto území žili občané německé národnosti, nic nemění na faktu, že by pan Pospěch jako historik měl uvádět fakta, která odpovídají období po válce, resp. od roku 1956, kdy pan G. Aulehla svou fotografickou činnost v této oblasti Československa začínal. Nemám ve zvyku někoho obviňovat nebo osočovat, ale v případě článku jmenovaných autorů je zcela evidentní, že z pana Aulehly chtějí udělat div ne odbojáře a zmínkou o Sudetech jako by chtěli ospravedlňovat zcela nepřijatelné nároky Sudetoněmeckého landsmančaftu na vrácení tohoto území. Jejich článek je tedy nejen v rozporu s realitou, ale snůškou úmyslně zkreslených skutečností a možná také poškozením jména takřka devadesátiletého p. Gustava Aulehly. Kniha Sudetská kronika, je-li psána ve stejném duchu jako tento článek, pak může být docela zajímavou (!) četbou.

Jiří Baťa

Během svých služebních cest předseda Evropské komise Ursula von der Leyenová často upřednostňuje cestování soukromými tryskáči, i když cíle lze rychle a snadno dosáhnout vlakem.

Toto chování ostře kontrastuje s výroky úřednice, která se pózuje jako ekolog a aktivně podporuje nový „zelený kurz“ v EU, píše Daily Mail.

Ursula von der Leyenová byla obviněna z pokrytectví. Šéfka Evropské komise, která se snaží ukázat jako „ekologický válečník“, použila soukromá letadla téměř v polovině svých mezinárodních misí, uvádí Daily Mail.

Von der Leyenová aktivně podporuje nový „ekologický kurz“ a trvá na tom, že by členské státy EU měly být do roku 2050 uhlíkově neutrální. Analýza britské publikace však ukazuje, že od prosince loňského roku si úřednice objednala „letecké taxíky“ pro 7 ze svých 16 oficiálních návštěv. Včetně případů, kdy bylo možné do cíle dosáhnout vlakem.

Soukromé letouny vypouštějí 20krát více oxidu uhličitého na cestovní míli, než komerční lety a mnohem více než vlaky. Zároveň však tyto lety nejsou vždy časově odůvodněné, protože například cesta z Bruselu do Londýna expresem Eurostar trvá jen dvě hodiny.

Podle pravidel Evropské komise by použití „leteckých taxislužeb“ mělo být zváženo, pouze pokud nelze najít vhodné komerční lety. Ale 62letá von der Leyenová si mimo jiné najala soukromé letadlo do Velké Británie, aby přednášela na London School of Economics.

Rovněž se rozhodla cestovat letadlem, aby se dostala na setkání v bývalém domě zakladatele EU Jeana Monneta, aby diskutovala o budoucnosti organizace. Úřednice odletěla do francouzského hlavního města, přestože se tam mohla dostat vlakem z Bruselu za 90 minut, upozorňuje na Daily Mail.

Údaje získané v publikaci ukazují, že jednou z nejdražších byla pětidenní služební cesta von der Leyenové a jejích podřízených, která zahrnovala návštěvu summitu v Berlíně, poté Davosu a po památníku obětem holocaustu v Tel Avivu. Tyto lety stojí 6 750 liber na osobu.

Kromě toho von der Leyenová, která v prosinci loňského roku nahradil Jeana-Clauda Junckera, označil rozhovory s německými médii za služební cesty. Podle Daily Mail také letěla za nimi do Berlína na náklady evropských daňových poplatníků.

Je zajímavé, že během svého prvního projevu v parlamentu EU von der Leyenová varovala před hrozbou změny klimatu, která je podle ekoaktivistů způsobena emisemi z letecké dopravy. Trvala na tom, aby evropští politici a instituce „přešli od slov k činům“, připomíná Daily Mail.

„To je pokrytectví. Evropské elity se vždy držely zásady „udělejte to, jak říkám, ne tak, jak to dělám,“ řekl pro Daily Mail poslanec konzervativní strany a zastánce brexitu Andrew Bridgen.

Zástupce Evropské komise se snažil chování úřednice ospravedlnit. Na některých svých cestách podle něj musela von der Leyenová používat soukromá letadla kvůli „časovým omezením“. „Kromě toho, pokud jde o organizaci leteckých taxíků, je na palubě často několik komisařů, jejich zaměstnanců a zástupců jiných institucí EU," dodal v rozhovoru pro tuto publikaci.

Zdroj: https://www.dailymail.co.uk/news/article-9093819/Eco-warrior-Ursula-von-der-Leyen-used-private-jets-nearly-half-worldwide-missions.html