Dalian, také Ta-lien, dříve Dairen, zjednodušeně大连, tradičně 大連, je důležité přístavní město na jihu provincie Liao-ning v ČLR. Leží na poloostrově Liao-tung. Ten odděluje Pochajské moře od Žlutého moře. Plují odsud trajekty na jih do Jen-tchaje na Šantungský poloostrov. Protože cesta trvá přes šest hodin, plánuje se stavba123 kilometrů dlouhého železničního podmořského tunelu. Ten zkrátí cestování na 40 minut. Nabízí se srovnání se 25 let mladým, 50 450 metrů (provozně) dlouhým a 5,5 miliard USD drahým Eurotunelem pod Lamanšským průlivem, dokončeným 6. 5. 1994 a otevřeným 14. 11.1994.

Dalian je druhé největší město provincie s mezinárodním letištěm Ta-lien Čou-šuej-c’. Žije v něm přes šest miliónů obyvatel, na ploše cca 13 237 kilometrů čtverečních. Je to město, ve kterém hrál cca rok ke konci své fotbalové kariéry Václav Němeček (1967), první česká fotbalová hvězda v ČLR. Jak se dá očekávat, mezi mnoha partnerskými městy Dalianu z různých států Evropy není žádné české, přestože si Číňané vzpomínají i po 20 letech na Václava Němečka. O tom jsem osobně přesvědčil v ČLR před půldruhým rokem.

Zmiňuji se o Dalianu, protože se tam uskutečnilo (1-3. července) již 13 letní Světové ekonomické fórum. Pomalu a jistě nahrazuje zimní švýcarské. Fóra s názvem Leadership 4.0: Succeeding in a New Era of Globalization, pracujícího v cca 100 sekcích se zúčastnilo více než 2 tisíce hostů (politiků, vědců, finančníků, investorů apod.) z více než 100 států. Na fóru vystoupila dopoledne dvojka čínského vedení, premiér Li Keqiang s referátem, a odpoledne s odpověďmi na otázky představitelů USA, Japonska a dalších zemí. Podle mé neprověřené informace, fóra se neúčastnil nikdo z ČR. Zdá se, že politická horečka a sinofobie v EU a české kotlině nedovolují daleko cestovat. Hlavní téma vystoupení premiéra Li se týkalo limitů v oblasti securities, futures a life insurance od roku 2020-21. Výbuchy potlesku přítomných se zájmem v investování a bankovnictví byly odměnou za obsah referátu a naději. Možná vedly premiéra Li i k nezvyklému rozhodnutí nabídnout odpoledne live odpovědi na otázky týkající se tarifů, uvolnění podmínek pro zahraniční investice, činnost zahraničních finančních společností, ochrany intelektuálního vlastnictví (IP) a možnosti zahraničních společností obdržet finanční podporu ČLR pro výzkum a rozvoj (R&D).

Pro pozorovatele dění v USA a ČLR a průběhu zástupní obchodní války mezi oběma mocnostmi dopolední referát a odpolední odpovědi na otázky nabízejí více než dost materiálu k zamyšlení nad 1) dalším vývojem snahy prezidenta Trumpa o návrat amerických společností z ČLR do USA, 2) re-startem obchodních jednání, na kterých se prezidenti USA a ČLR dohodli na summitu G 20 a 3) reakcí samotných Číňanů na projev, otázky a odpovědi.

Národně orientovaná byrokracie a veřejná správa měly být uklidněny zmínkou, že odchod některých zahraničních společností je kompenzován přítokem nových zahraničních investicí. Od zakládajícího roku fóra v roce 2007 dosáhl celkový import a export města hodnoty 663,9 miliard USD, realizovalo se 4075 zahraničních investic a v současné době se realizují projekty v hodnotě dalších 68,79 miliard USD. Do Dalian investovalo celkem 115 Fortune

500 společností. Během letošního fóra byly uzavřeny smlouvy na 16 projektů, z nichž 10 představují zahraniční. Celková hodnota zahraničních a domácích projektů představuje 23,6 miliard USD. Projekty se týkají amerického R & D centra v Dalian's Jinpu District, japonského robotového centra, IT, biomedicíny a UI. Pro evropské společnosti, včetně vlastněných českými občany je mimo jiné zajímavá například nabídka na podporu R&D. Tu a některá krátce před fórem vládou ČLR lehce modifikovaná omezení v sektoru zahraničních investic (ve specifických průmyslových sektorech) bleskově využila americká společnost. Nehledě na sankce a válku. Krátce: kdo má strach, nesmí do lesa.

Pro překonání strachu může posloužit seznámení se s jedním ze specifických sektorů: železniční doprava ČLR. Ta se zřejmě obchází bez zahraničních investic. Vývoj a realizace prototypu nového vlaku na principu levitace (maglev) se blíží ke startovní čáře. Na ní budou nenávratně chybět čeští průmyslníci, obchodníci a vývojáři. Nový maglev má dosahovat již v představitelné budoucnosti a po kvalitních zkouškách (výroba v 2020) cestovní rychlosti 600 km/hod. Současný Shanghai Maglev spojující letiště Pudong a Šanghaj City (vzdálenost 30 km) jezdí od roku 2003 rychlostí 431 km/hodinu. V roce 2017 začal provoz vlaku Fuxing (bullet trains) na 1318 km dlouhé trati mezi Pekingem a Šanghají s rychlostí cca 350 km/hod. Zkrátil podstatně dobu cestování, zvýšil cestovní komfort a snížil ekologickou zátěž prostředí, kterou způsobují letadla. Po zavedení nového maglevu do provozu, bude podle slov zástupce hlavního inženýra společnosti CRRC Qingdao Sifang, z dceřiné společnosti státní CRRC (China South Locomotive and Rolling Stock Corporation), Ding Sansan, trvat cesta z Pekingu do Šanghaje letadlem se vším všudy cca 4 a půl hodiny (1.088 km), 5 a půl hodiny současným vlakem (1.318 km) a 3 a půl hodiny novým maglevem. Tomu se říká konkurence!

Pro doplnění informace uvádím, že železniční síť ČLR je dlouhá více než 29 tisíc km. Ty představují cca 2/3 délky všech železničních tratí na světě. Kromě toho: 1) Japonský maglev dosáhl v roce 2015 zkušební rychlosti 603 km/hodinu. 2) Japonsko staví nové maglev spojení Tokyo a Nagoya. Má být otevřeno v 2027 a při max. rychlosti 500 km/h ujet vzdálenost 286 km za 40 minut, místo současných 1 hodina 32 minut. 3) Ve Švédsku si vymysleli slovo podporující zřeknout se létání, kde to jenom jde. 4) Krize německých spolkových drah na předtím nevídané úrovni porodila první vlak na světě poháněný vodíkem. 5) V ČR se to na kolejích hemží, ale v podstatě nic neděje. Proto se asi pod záminkou hospodářských nevýhod z přeletu Sibiře (snad prý) jedním letadlem ČSA, které zůstalo po 30 letech demokracie ČSA, rozhodli národně smýšlející úředníci MD k radikálnímu řešení: zrušení letů. Rychlá reakce Aeroflotu a nápověda ochladily hlavy českých úředníků. Ti stejně rychle jako zakázali, tak obnovili lety. Řešení, jako obyčejně, odkládají na později. Mezitím způsobená škoda i přes obnovení letů bude pro ČR značná. Provozovatelé hotelů, lázní a vzájemné obchodní vztahy budou o ní zpívat. Nevylučuji, že odpovědní za zákaz letů budou argumentovat ochranou národního zájmu, příspěvkem k ekologii a samozřejmě i inovační myšlenkou: spojenci USA a NATO by se měli vzdát plánů jezdit po českých dálnicích a vlakem a raději létat. Rozvoj silniční a železniční sítě ČR totiž není koordinován s rozvojem vojenských technologií a potřeb při přemisťování techniky před střelbou a během ní. Proto navrhuji MD zřídit utajenou koordinační kancelář pro tento sektor a financovat ji s pomocí EU, dokud to jde.

Do třetice všeho dobrého i zlého se nabízí věčné, aktuální a politicky v české kotlině, vyřešené téma: opad a jeho zpracování. I zde, podobně jako s vlaky, letišti, loděmi a podobně se nabízí ČLR jako náš vzor. Ano ANO - ČLR jako vzor. Již ne mnohým známé USA, méně známý SSSR nebo velké většině neznámá RF.

Nový nepřítel, o kterém většina občanů neví ani tolik, jako o početí nebo životu po smrti na této zemi, staví na východě od Šen-čen největší objekt na zpracování odpadů na světě. Anglicky: the world’s largest waste-to-energy plant. Podle architektů projektu (SHL Architects) se jedná o jednoduché, čisté a ikonické řešení. To dovolí s pomocí střechy s 40 tisíci m2 solárních panelů zpracovat denně 5 tisíc tun odpadů (z celkových 15 tisíc tun denně vznikajících odpadů v cca 20 milionovém městě).

The Shenzhen East waste-to-energy plant is set to be the largest of its kind in the world. Image: SHL Architects

Zde je na místě připomenout, že 81% z celkové globální potřeby energie se vyrábí z fosilních zdrojů, přibližně to samé, jako před 30 roky. V labyrintu směrnic, zákonů, včetně The World Economic Forum’s Energy Transition Index a přísah politiků všech kalibrů ohledně ochrany životního prostředí, nemohu nikde najít realizované parametry 3 E (ekologii, efektivitu a ekonomii) současného hospodářského systému. Technicky dostupná, prověřená a duálního řešení schopná zařízení existují dokonce i v ČR. Pravděpodobně mohou usmrtit korupci a růst transparentnosti, proto skomrají. Jeví se mi také, že dostupné české technologie na zpracování odpadů nejsou atraktivní pro publicitu a získání financí pro moderní trojici připravující nám budoucnost, ve které morálka a pokrytecké moralizování budou mít prioritu před zákonem. Kapitánka Carol (Racket), žačka na dovolené a cestě kolem světa Gréta a lokální matadoři spolku Milionu chvilek pod vedením předsedy v politicko - vzdělávacím sabbaticus, Mikuláše Mináře očividně neví, že všechno, co stojí nad zákonem (morálka) vede dříve nebo později k chaosu. Jako by ho již nebylo ve světě dost.

Doporučuji proto bojovníkům za ochranu přírody, demokracii a lidská práva se na místě seznámit se situací s odpadem v zemích EU, RF, ČLR a také Afriky, a zveřejnit cestovní zprávu jako pomůcku pro přetížené české politiky. Zcela určitě kreativní trojice Carol - Gréta

a Mikuláš najdou patřičný EU program a obdrží finanční podporu. Za sebe, rád posloužím zadarmo dokumentárními důkazy o tom, že i mocný Kreml projevuje symptomy bezmoci, co se týče realizace prezidentského projektu a reformy zpracování odpadů v RF. ČLR, jako největší znečišťovatel ovzduší a producent obrovského množství odpadů jedná odpovědněji a bez zbytečných kompromisů. Proto má dnes největší kapacity na zpracování odpadu na světě a je daleko před RF: více než 300 velkých závodů na zpracování odpadů a výrobu energie. Roční přírůstek kapacit během posledních pěti let byl v ČLR 26% ročně, zatímco západní učitelé – členové OECD to dotáhli na pouhých 4% ročně, v průměru. Přitom hodnota globálního trhu (kalkulovaná World Energy Council) v roce 2030 je 40 miliard USD. O dalších hodnotách a roku 2050, kdy má žít na Planetě 9.8 miliard obyvatel, nebudu psát.

Nebudu psát ani o protestech západních a východních zelených a podobných ochránců přírody, kteří vědí, kde a jak protestovat proti závodům na zpracování odpadu, kteří ale zatím neorganizovali ani jednu sbírku na postavení vzorového závodu na zpracování odpadů v ČR podle svých představ a platných zákonů.

Zdá se mi, že dokonce Afrika se probouzí. A to s pomocí mladých, na Západě vzdělaných odborníků. Nechť slouží jako příklad Ethiopie. Samuel Alemayehu, vystudovaný inženýr ve Stanfordu a WEF Young Global Leader vede 120 milionový USD projekt na zpracování odpadů. Závod bude zpracovávat cca 1.400 tun odpadu denně. Vyrobená energie bude pokrývat spotřebu energie ve výši 30%. Alemayehu založil JV s čínským partnerem CNEEC, domluvil se s vládou a je na cestě spolu s dalšími partnery transformovat nejenom hlavní město Addis Ababa, ale i města v Ugandě, Kenyi, Cameroonu, Senegalu a Djibouti.

Kdo se bojí ČLR nebo Afriky, a je mu blíže jižní Amerika, na příklad Brazílie a Rio de Janeiro, doporučuji se objednat u vedoucího manažera oddělení ochrany životního prostředí na radnici, Jose Miguel Carneiro Pacheco, nebo Jose Henrique Monteiro Penido, šéfa COMLURB (Rio's waste management company). Možná, že se podaří organizovat návštěvu, Seropedica (cca 60 km severozápadně od Rio) a tam se seznámit s závodem zpracovávajícím 10 tisíc tun odpadů a produkujícím 20 tisíc kbm čistého bioplynu za hodinu. To znamená snížení emisí v Rio o 30 a více procent. Samozřejmě to není vše, o čem by se mohlo psát. Povel ke startu byl dán, mnozí běží. V EU a české kotlině se přemýšlí. Z národa vědoucích, se stal národ myslících, pravděpodobně neschopných si uvědomit rozdíl mezi, myslet a vědět. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell
05.07.2019

Vážení biskupové a kněží Česka,

tyto dny si připomínáme památku našich věrozvěstů Cyrila a Metoděje a zároveň i mučednickou smrt kněze Jana Husa. V této souvislosti klademe otázku: Co je klerikalismus?

Je to zneužití Boží autority proti Bohu, evangeliu a církvi.

Kdo jsou klerikálové?

Církevní kariéristé, kteří uzurpovali církevní úřad a zneužívají ho k svým egoistickým a kariéristickým zájmům.

Příklad klerikalismu z dob sv. Cyrila a Metoděje

Soluňští věrozvěstové na rozdíl od Němců nezištně hlásali evangelium a byli za to očerňováni a pronásledováni. Německým biskupům šlo o ovládnutí území a germanizaci. K tomu jim měla posloužit formální christianizace. Neváhali proto proti svým konkurentům Cyrilu a Metodějovi používat intriky a násilí. Nejprve svaté bratry očernili z údajných herezí. Když se obhájili v Římě, kde Cyril zemřel, Metoděj byl na zpáteční cestě německými biskupy zajat. Dva němečtí biskupové ho dokonce švihali jezdeckým bičíkem. Věznili ho dva a půl roku. Pokud by nezasáhl papež, ve vězení by zahynul. Toto je církevní klerikalismus – zneužití církevní moci.

Německý biskup Wiching, aby zlikvidoval slovanskou misii, dopouštěl se nejen hrubých očernění, ale dokonce padělal i papežské dokumenty. Když Metoděj zemřel (885), 200 jeho žáků bylo prodáno do otroctví do Benátek. Jiní byli jako největší zločinci téměř nazí vyhnáni z území. Nikdo jim nesměl podat na cestě ani chleba, ani vodu. Takovou nenávist k nevinným umí vyvolat církevní klerikalismus! Jde o zneužití moci proti Božímu dílu i proti Božím lidem!

Čeští reformátoři

Proti nemorálnímu životu a simonii se postavil Jan Milíč z Kroměříže. Umírá v pověsti svatosti, ale jako vyhnanec, pronásledovaný církevními preláty i za hranicemi.

Po Milíčovi vystupuje Jan Hus, který hájí Boží zákony, nazývá hřích hříchem a vybízí k pravdivému pokání a následování Krista. Rovněž káral zhýralý život špatných kněží a prelátů. Za to se mu pomstili, postavili falešné svědky a obvinili ho z údajných herezí. V té době byl velký morální úpadek církve a tři papežové. Kostnický koncil odsoudil nevinného hlasatele pokání jako kacíře. Jakou komedii na koncilu v Kostnici sehráli tito klerikálové, většinou německé národnosti? Podsunuli Husovi falešné články a pak ho nutili, aby je odvolal. Tím by se dostal do role heretika. Jan Hus jasně prohlásil, že nikdy hereze, které jsou mu křivě připisovány, nehlásal, ani je neučil, ani nehájil. Proto neměl ani co odvolávat. Protože na jejich komedii a svou morální likvidaci nepřistoupil, odsoudili ho k smrti. Toto je církevní klerikalismus: zneužití moci k zničení pravdy i spravedlivého.

Papež Martin V. schválil zločin křivopřísežnictví, tedy výrok koncilu, a tím i vraždu nevinného. Církev se pak ve svých dokumentech odvolávala na autoritu koncilu a výnos papeže. Tento Kostnický zločin neměl však negativní dopad jen na českou církev; Hus musel být zlikvidován jako precedens, aby si už nikdo nedovolil vystoupit proti církevním klerikálům a hlásat pravdivé pokání. To se vymstilo za 100 let v Německu, když za tento zločin nastalo oddělení od Říma. Kdyby Husa neupálili, ale na jeho výzvu by církev konala pokání, nemusela být skrze Luthera rozštěpena. Navíc do dnešního dne nebyl Kostnický zločin církví odsouzen a svatý mučedník rehabilitován!

Český prezident Miloš Zeman se vyjádřil, že stupeň inteligence se měří intervalem, v jakém si je člověk schopen přiznat chybu. To řekl na adresu americké politiky, ale daleko více to platí na adresu církevních klerikálů, kteří si dodnes, ani po šesti stech letech, nejsou schopni přiznat vinu a vyznat pravdu.

Klerikalismus v současnosti

II. vatikánský koncil byl zneužit Janem XXIII., který byl stoupencem hereze modernismu, odsouzené už sv. Piem X.

Vyvrcholením klerikalismu je veřejný arciheretik a arciklerikál Bergoglio. Ovocem Bergogliova „nového evangelia“ je duchovní sebevražda církve.

Je třeba nazvat klerikalismus tím, čím je, a to zneužitím církevního úřadu proti Bohu a církvi!

Čeští biskupové a kněží, budete mít aspoň vy v této historické době odvahu učinit první krok a rehabilitovat českého mučedníka Jana Husa?

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr
+ Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

Zatím je to o Francii, ale za pár let to může být o nás a o naší zemi
Hořící kostely ve Francii, média mlčí a sluníčka oslepla a ohluchla
Nejsem zastánce církve, protože prelátům jsem nikdy nevěřila, nevěřím a věřit nebudu. To ovšem neznamená, že mne útoky muslimů na kostely nechávají chladnou. Naopak. Neskutečně mne štvou, protože kostely jsou nedílnou částí naší křesťanské kultury a nikdo nemá právo nám ji brát a ničit. Stejně jako sedmá velmoc nemá právo nám tyhle skutečnosti zamlčovat.

Žijeme v globálním světě a všichni si vidíme skoro do talíře a je v podstatě nemožné se nedozvědět pravdu, když ji budeme hledat. Nejde před námi ukrýt videa kde muslimové plivají, rozbíjejí a fotografují se nad zničenými sochami Panny Marie a Ježíše Krista. Opovrhují námi a naší kulturou a valná část lidí je má za chudáky, co potřebují naši pomoc a já se ptám s čím jim máme pomáhat?

Máme jít podpálit chrám Svatého Víta? Nebo si udělat oheň s krucifixů a přiložit k nim všechny Bible co najdeme? Hostie můžeme dát sežrat zvířatům a na spáleništích se může postavit mešita.

Docela by mne zajímalo, co by se stalo, kdyby jsme si zajeli do Mekky a podpálili tam jejich mešity. Tak to by nám nikdy neprošlo, tak proč muslimům prochází jejich chování vůči nám a to našem výsostném území? Evropa je naše a kdo ji prodává a dokonce daruji cizincům je vlastizrádce a zaslouží se seznámit s pouliční lampou.

————————————————————————

Víte, že každý den jsou ve Francii znesvěceny dva kostely? Dále roste počet protináboženských útoků proti Židům a křesťanům ve Francii, zatímco útoky proti muslimům jsou na nejnižší úrovni za 9 let. Docela směšné je, že někteří francouzští úředníci tvrdí, že neví proč jsou cílem útoků kostely. Navíc mainstreamová média kritizují každého, kdo se odváží zmínit se o této možnosti.

Policejní údaje ukazují, že v roce 2018 bylo vandalizováno 875 z 42.258 kostelů.

Výkaly rozmazané na stěnách, úmyslné požáry a epidemie rabování kostelů ve Francii. Kostely jsou vystaveny silnému vandalismu, od rozbíjení soch a vitrážových oken až k převrácení lavic. Jeden kostel v Yvelines byl vyrabován třikrát za sedm dní. Série podobných útoků na katolické kostely následovala po celé Francii. Většinou neznámí pachatelé poničili oltáře i krucifixy a jednou znesvětili kostelní zeď výkaly.

– Terčem vandalů se jako jeden z prvních stal 4. února kostel sv. Mikuláše ve městě Houilles u Paříže. Našli tam na zemi rozbitou sochu Panny Marie, kříž shozený z oltáře a poškozenou židli celebranta.

– Jen o den později objevili podobnou zkázu v nedávno opravené katedrále v Saint-Alain v jihofrancouzském městě Lavaur, kde kdosi spálil oltářní plátno a strhal či poničil kříže a sochy.

– Už další den řešili stejný problém v jiném jihofrancouzském městě Nîmes. V tamním kostele někdo rozházel po zemi hostie, poškodil náboženské předměty a na zeď namaloval lidskými výkaly kříž.

– Už 9. února ale udeřili vandalové znovu, tentokrát v kostele Notre-Dame ve východofrancouzském městě Dijon. Rozházeli eucharistii, znečistili oltářní plátno a roztrhali modlitební knihu.

– Už 10. února se stal opět terčem vandalismu kostel svatého Mikuláše v Houilles. Tentokrát tam našli shozenou na zem schránku k uchovávání eucharistie. Policii se později k činu přiznal 35letý muž. Podrobnosti o něm úřady nezveřejnily.

– Útoky vyvrcholily před měsícem v Paříži, kde hořel vnitřek kostela svatého Sulpicia. Vstupní dřevěné dveře chytly od hadrů, které někdo ukradl bezdomovci, položil u vchodu a zapálil.

– Nebezpečnější vlna útoků na křesťany a kostely postihla Francii i Belgii v roce 2016. Tehdy se k řádění hlásil teroristický Islámský stát. Nejohavnějším činem z této doby byla vražda kněze Jacquese Hamela. Toho 26. července zabili dva radikální muslimové, když sloužil mši v kostele sv. Štěpána v severofrancouzském Saint-Étienne-du-Rouvray.

Za posledních 10 měsíců shořelo ve Francii 11 křesťanských staveb (kostely, katedrály…), ale o tom se u nás vůbec nemluví nebo nesmí ?

Notre Dame v Paříži (15. duben 2019)
Saint Sulpice v Paříži (březen 2019)
Katedrála Saint Alain v Lavauru (únor 2019)
Saint Jacques v Grenoblu (leden 2019)
Saint Jacques v Grenoblu (leden 2019)
Kostel svatého srdce v Angouleme (leden 2019)
Saint Jean v Bruelu (říjen 2018)
Kostel Villeneuve d’Amont (srpen 2018)
St. Therese v Rennes (červenec 2018)
Saint Paul Church v Bas Caraquet (červen 2018)
Notre Dame de Grace v Revelu (červen 2018)
Notre Dame v Paříži (15. duben 2019)
Saint Sulpice v Paříži (březen 2019)
Katedrála Saint Alain v Lavauru (únor 2019)
Saint Jacques v Grenoblu (leden 2019)
Saint Jacques v Grenoblu (leden 2019)
Kostel svatého srdce v Angouleme (leden 2019)
Saint Jean v Bruelu (říjen 2018)
Kostel Villeneuve d’Amont (srpen 2018)
St. Therese v Rennes (červenec 2018)
Saint Paul Church v Bas Caraquet (červen 2018)
Notre Dame de Grace v Revelu (červen 2018
Kostel svatého srdce v Angouleme (leden 2019)
Saint Jean v Bruelu (říjen 2018)
Kostel Villeneuve d’Amont (srpen 2018)
St. Therese v Rennes (červenec 2018)
Saint Paul Church v Bas Caraquet (červen 2018)
Notre Dame de Grace v Revelu (červen 2018)
Kostel svatého srdce v Angouleme (leden 2019)
Saint Jean v Bruelu (říjen 2018)
Kostel Villeneuve d’Amont (srpen 2018)
St. Therese v Rennes (červenec 2018)
Saint Paul Church v Bas Caraquet (červen 2018)
Notre Dame de Grace v Revelu (červen 2018)

Milena Doušková

Zdroj: AfD – Freunde Tübingen

http://www.na-septande.cz/jak-vidim-deni-kolem-sebe/zbourali-jsem-hranice-a-jednou-toho-budeme-horce-litovat

Vážené kolegyně, kolegové, přátelé, kamarádi, stalo se naší tradicí, že se každý rok scházíme u hrobu zakladatele a jediného vůdce nejen naší strany, ale ve své době i národního vůdce, velkého českého státníka, prvního premiéra Československa, JUDr. Karla Kramáře.

Dnes poprvé se tu scházíme bez našeho kamaráda a drahého přítele Jana Skácela, který vždy ve svém projevu vzpomínal životaběh Kramářův. Byl také jedinou spojkou mezi tehdejší a dnešní Národní demokracií, neboť jeho rodiče byli členy Československé národní demokracie, jeho dědeček se s Karlem Kramářem osobně znal. Připomínáme-li si dnes Karla Kramáře, je to i kus vzpomínky na Jana Skácela, který s touto tradicí přišel. A my jí zůstaneme věrni.

Zatímco Jan Skácel vždy mluvil o Kramářovi a jeho zásluhách, můj projev se dotýkal aktuálních politických témat. Nejinak tomu bude i dnes.

Aniž by to bylo mým záměrem, vážnost této pietní akce nutí mne vždy mluvit o vážných věcech, kterými náš národ právě prochází. Nepsaným pravidlem těchto našich setkání u hrobu Karla Kramáře bylo i to, že jsem snad pokaždé mluvil o nějakém vážném nebezpečí, které naší zemi a našemu národu bezprostředně hrozilo a hrozí a které bylo ten který rok aktuální, ať už to byl kyjevský majdan, migrační krize apod.

Letos se scházíme ve vyhrocené době, kdy se domácí pátá kolona ve spolupráci s cizími mocnostmi snaží vyvolat v našem státě převrat a svrhnout současnou řádně zvolenou vládu. Je jasné, že v tomto svém záměru budou tito vlastizrádci pokračovat, protože chtějí využít symboliky výročí třiceti let od tzv. sametové revoluce. Tyto aktivity jsou přímým ohrožením českého státu, ale i národa. Národní demokracie je už několikrát ve svých prohlášeních odsoudila, ale musí být navíc připravena, pokud by situace ještě více eskalovala, přejít od slov k činům. Nemáme důvod zastávat se premiéra Andreje Babiše, ale nenecháme si svoji zemi rozvracet mezinárodními mafiánskými strukturami. Ani na chvíli neuvažuji, že byste na našem místě, Karle Kramáři, jednal jinak.

V současných protestech si není možné nevšimnout významné podpory, které se organizátorům demonstrací dostává od tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ačkoli jsme v posledních letech nepovažovali za důležité se k tématu Benešových dekretů vyjadřovat, v situaci, kdy sudetoněmecké spolky aktivně participují na pokusu o převrat v České republice, musíme takové aktivity rázně odmítnout. Jsme připraveni spolu s Němci čelit migrační krizi, jsme spolu s Němci připraveni hájit práva bílého člověka, která jsou poslední dobou stále více a více upírána jak v naší, tak v jejich zemi, ale nebudeme spolupracovat s někým, kdo si činí majetkové nároky na statky, které po válce připadly této zemi. Nemáme v úmyslu otevírat staré rány, ale ani přihlížet přepisování poválečného uspořádání země. Jakkoli tedy necítíme vůči současným Němcům žádnou zášť (a vytýkáme jim jen to, jak svou zemi a potažmo Evropu otevřeli multikulturalismu), snahy některých jejich krajanských skupin musíme rázně odmítnout. Stejně tak musíme odmítnout i jakékoli pokusy o revizi zákonů, která prosadila vaše vláda, Karle Kramáři, například zákona č. 61 z roku 1918, kterým šlechta přišla o své tituly, a odmítnout tedy i snahy šlechty, dostat se zpět ke svým titulům a majetkům.

Druhým nepsaným pravidlem na těchto našich vzpomínkových akcích u vašeho hrobu, Karle Kramáři, bývá to, že se snažím vystihnout ten aspekt z politického života současné Národní demokracie, který považuji za aktuálně nejvíce prospěšný pro společnost, tedy jinými slovy, co dobrého se nám za ten rok podařilo, případně, na čem dobrém aktuálně pracujeme. A v této souvislosti nemohu nezmínit opakovanou snahu Národní demokracie spojovat vlastenecké síly do jednoho bloku a zvýšit tím jejich šanci zvítězit ve volbách a podílet se na správě této země. Spolupráci s podobně orientovanými stranami jsme začali propagovat už v ten samý rok obnovení činnosti strany, tedy v roce 2014, ale až poslední dva tři roky se nám daří navazovat takovou formu spolupráce, která – pomalu, ale jistě – nese své ovoce. Zatím sice ne v té vytoužené formě – získání politických mandátů – ale alespoň v té podobě, že se díky této spolupráci daří Národní demokracii nebýt na chvostu vlasteneckého dění, ale být naopak v jeho čele a na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí toto vlastenecké hnutí ovlivňovat.

Spolupráce s dalšími stranami, která obnáší upozadění vlastního a upřednostnění společného – tedy národního – zájmu, se nám i letos vyplatila a postavila nás už podruhé do situace, kdy cítíme povinnost na našem případě ukázat, že toto je přesně ta cesta, kterou musíme jít a že spojenectví vlasteneckých stran musí být ještě širší. Jen tak je možné čelit stranám, které se vlastenectvím jen zaštiťují, vlastenecké hlasy vysávají, ale pro vlast a národ nic konkrétního nečiní. Proto se letos aktivně snažíme napomoci vytvoření ještě širší pronárodní koalice vlasteneckých stran, která by si mohla získat důvěru voličů nejen přesvědčivostí svého programu, ale i manifestací toho, že pochopila sílu známého rčení „v jednotě je síla“ a že takové spojenectví má – na rozdíl od předchozích voleb, kdy každá strana zkoušela štěstí sama za sebe – konečně šanci na významnou voličskou podporu.

I v tomto jste pro nás, Karle Kramáři, inspirací, protože Vaše Národní demokracie nejenže vznikla sloučením mnoha různých stran v roce 1918, ale neváhala ani v roce 1935 upozadit svůj název a účastnit se volebního klání pod zcela novým názvem, který zahrnoval i jiné a další podobně profilované pronárodní politické subjekty (myslím tím Národní sjednocení). Národní demokracie nelpěla na své značce a byla ochotná učinit kompromis ve prospěch národa. Tímto principem se řídíme i my, a tak mohu na tomto místě oznámit, že v této chvíli jednáme s dalšími sedmi politickými stranami o společném postupu před volbami a o společných kandidátkách. Naší ambicí je spojit zhruba desítku vlastenecky orientovaných subjektů pod jednu značku a stát se alternativním gravitačním centrem vedle současné SPD, která národní zájmy nehájí dostatečně. Když se toto dílo podaří, profitovat z toho nebudeme pouze my, ale všechny tyto strany a hlavně – celý národ.

Vážený dr. Kramáři, už pět let se hlásíme k Vašemu odkazu, už pět let se snažíme bojovat za hodnoty Národní demokracie, tedy takové demokracie, která je postavena na národním principu. Jen taková demokracie může fungovat. Ne sociální, ne křesťanská, ne občanská, ani přímá. Ale národní. Národní demokracie.

Čeká nás mnoho let tvrdé práce, abychom tento ideál prosadili. Vím, že se nám to jednou podaří.

Buďte nám v tom, prosím, nápomocen, držte nám palce.

A tak jako Prozřetelnost vedla Vás, prosíme i my ji, prosíme Boha, aby nám dal v tomto boji sílu, moudrost a vytrvalost.

Vlasti zdar!

Projev předsedy Národní demokracie, Adama B. Bartoše, u hrobu Karla a Naděždy Kramářových, krypta pravoslavného Chrámu přesvaté Bohorodice, Olšanské hřbitovy, Praha, 29. června 2019

Napětí kolem zabaveného íránského tankeru neutichá. Představitelé Ozbrojených sil Íránu v pátek varovali Británii před odvetou. Íránské ministerstvo zahraničí obvinilo Londýn z pirátství.

Jeden z velitelů íránských revolučních gard v pátek ráno pohrozil, že pokud tanker, který zadržely gibraltarské úřady spolu s britským námořnictvem, nebude okamžitě propuštěn, tak íránské úřady obsadí britský tanker.

​Ve čtvrtek gibraltarská policie a příslušníci celní správy spolu s britským námořnictvem poblíž Gibraltaru zabavili íránský tanker Grace I plující pod panamskou vlajkou. Ten údajně přepravoval ropu do Sýrie.

Úřadující ministr zahraničí Španělska Josep Borrell prohlásil, že loď byla zabavena ve španělských vodách na žádost Spojených států Velkou Británií. Podle něj vláda vyšetřuje, zda zabavení tankeru neporušilo španělskou suverenitu.

Gibraltarské úřady v pátek uvedly, že na zadrženém tankeru se nenachází žádní britští vojáci. Na palubě však provádějí vyšetřování gibraltarští policisté a celníci. Osmadvacetičlenná posádka, kterou tvoří převážně Indové, ale i několik Pákistánců a Ukrajinců, se nadále nachází na lodi. Úřady je vyslýchají jako svědky, aby zjistily podrobnosti o nákladu a jeho destinaci.

Podle předsedy vlády britského zámořského území Fabiana Picardoa má jeho úřad dostatek důkazů, že supertanker s kapacitou 300 tisíc tun transportoval ropu pro syrskou rafinérii Banyas, která je na sankčním seznamu EU.

V pátek večer nejvyšší soud Gibraltaru schválil zadržení lodi na další dva týdny.

Ve čtvrtek si íránské ministerstvo zahraničí předvolalo britského velvyslance. Na ministerstvu požadovali od velvyslance okamžité propuštění tankeru a zákrok silových složek označili za porušení mezinárodního práva. Vysoce postavený úředník íránského ministerstva zahraničí podle íránské agentury IRNA označil zásah bezpečnostní orgánů Gibraltaru a Británie jako formu pirátství a obvinil Londýn, že „papouškuje za Washingtonem nepřátelskou politiku“ vůči Íránu.

Britská premiérka Theresa Mayová uvítala rozhodnutí Gibraltaru zabavit supertanker. Mluvčí Mayové uvedl, že tato akce dává jasný signál, že porušování sankcí nebude tolerováno. Poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost John Bolton označil obsazení íránského tankeru za skvělou zprávu.

„Skvělé zprávy, Británie zadržela super tanker Grace I s íránskou ropou, který mířil do Sýrie v rozporu se sankcemi EU. Amerika a naši spojenci budou nadále bránit režimům v Teheránu a Damašku vydělávat na nelegálním obchodě,“ napsal Bolton na svůj Twitter.

​EU uvalila finanční, obchodní a transportní sankce proti Sýrii v roce 2011, kdy v zemi vypukla občanská válka. Sankce mají působnost na celém území EU včetně jejího vzdušného prostoru. Spolu s tím Spojené státy, které v loňském roce vystoupily z jaderné dohody s Íránem a uvalily na zemi sankce, se snaží zcela zastavit export íránské ropy.

Jak upozorňuje Michelle Wiese Bockmannová, expertka portálu Lloyd's sledující námořní přepravu, Írán vypnul na tankerech lokační zařízení, aby utajil trasu své lodi a její náklad. Podle ní loď přijala v Íránu náklad ropy v polovině dubna a později dvakrát kotvila v různých místech nedaleko vod Spojených arabských emirátů.

Zdroj: https://sptnkne.ws/zcAV

Delegace členů obou komor amerického Kongresu po oficiální návštěvě Budapešti vyjádřila znepokojení tím, že se jim nepodařilo setkat s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a promluvit o politických krocích jeho vlády, které „otevřely dveře ruskému malignímu vlivu“. Uvedli to v tiskové zprávě kanceláře většinového vůdce Stenyho Hoyera.

Maďarský deník Népszava píše, že osm zástupců USA a senátorů během svého pobytu v Budapešti přijal ministr úřadu předsedy vlády Gergely Gulyás a předseda zahraničního výboru parlamentu Zsolt Németh. Delegace se taky setkala na americkém velvyslanectví v Budapešti se zástupci občanských organizací, poslanců maďarského parlamentu a s nezávislými novináři.

​„Naše setkání s politickými vůdci, nezávislými novináři a vůdci náboženských a občanských organizací nám objasnilo mnoho otázek. Stále vidíme silné Demokratické Maďarsko, které by bylo nejlepším partnerem pro Spojené státy a členské státy NATO. Je nám líto, že jsme s Viktorem Orbánem nemluvili o opatřeních, která vláda přijala, aby podkopala pilíře demokracie a otevřela dveře ruskému vlivu a vedla ke korupci,“ cituje deník slova demokratického senátora Bena Cardineho.

„Spojené státy i nadále podporují snahy o posílení demokracie v Maďarsku. Během pobytu v Budapešti jsme absolvovali mnoho rozhovorů a jsme zklamaní z toho, že jsme se nemohli setkat s premiérem Viktorem Orbánem,“ je napsáno v oficiální tiskové zprávě kanceláři většinového vůdce Stenyho Hoyera.

Již dříve v květnu se premiér Viktor Orbán setkal s americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ten označil Orbána za vůdce respektovaného po celé Evropě. Někteří členové Kongresu však navrhují uvalení sankcí proti lidem okolo Viktora Orbána. Sankcemi by měli být postiženi nejbohatší Maďaři, z nichž někteří vlastní média podporující Orbána.

Německá média nedávno taky porovnala českého premiéra Andreje Babiše a Viktora Orbána.

Zdroj: https://sptnkne.ws/y6zp

V poslední době došlo v Hongkongu k násilným incidentům, extremisté například napadli budovu Legislativní rady. Někteří britští politici v této souvislosti zmínili Společné čínsko-britské prohlášení a uvedli, že podporují obyvatele Hongkongu při obraně svobody, o kterou bojuje i britská strana. Vláda Hongkongu nesmí využívat destruktivní chování protestujících jako omluvu pro represi. Tento argument je zcela zmatečný a chybný a představuje hrubý zásah do hongkongských záležitostí a vnitřních záležitostí Číny, což nepochybně poškodí čínsko-britské vztahy.

Za prvé, Společné čínsko-britské prohlášení je politický dokument podepsaný čínskou a britskou stranou v roce 1984, který se týká obnovení čínské suverenity nad Hongkongem a příslušných opatření během přechodného období. 1. července roku 1997 obnovila Čína svou suverenitu nad Hongkongem, čínská vláda vykonává vládu v Hongkongu v souladu s ústavou a základním zákonem. Velká Británie nemá žádnou suverenitu nad Hongkongem po jeho opětovném připojení a také nemá právo řízení ani dohledu. Proto neexistuje žádná takzvaná „zodpovědnost".

Za druhé, někteří Britové tvrdí, že britská strana přinesla obyvatelům Hongkongu svobodu, a že po návratu Hongkongu nebyla realizovaná skutečná demokracie. V tomto ohledu britský učenec Martin Jacques poukázal na to, že tento druh prohlášení je typickým britským pokrytectvím, protože během britské vlády v Hongkongu byli guvernéři jmenováni britskou vládou, lidé v Hongkongu neměli právo volit, soudní systém nebyl nezávislý a neexistovala žádná svoboda ani demokracie jakéhokoli druhu.

Po návratu Hongkongu do vlasti jsou plně prosazovány politiky „Jedna země, dva systémy", „Hongkong spravují jeho obyvatelé" a další. Práva a svobody obyvatel Hongkongu jsou plně zaručeny v souladu se zákonem. Podle údajů Světové banky vyskočil Hongkong v globálním žebříčku právního řízení z více než 60. místa v roce 1996 na 11. místo v roce 2015.

Za třetí, řešení násilných incidentů hongkongskou vládou probíhá v souladu se zákonem. Hongkongský základní zákon dává obyvatelům Hongkongu svobodu a právo projevu, shromažďování, pochodování a demonstrace. Při užívání těchto práv by však měl každý respektovat práva druhých a jeho chování nesmí mít dopad na veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost, nesmí překročit zákonný základ a nesmí se dopustit násilných trestných činů. Extremisté, kteří v poslední době zaútočili na policii a poškodili budovu Legislativní rady, překročili hranici svobody projevu a mírové demokracie, narušili sociální pořádek v Hongkongu a poškodili základní zájmy Hongkongu. Cílem potlačení násilných zločinů v Hongkongu je hájit důstojnost právního řízení v Hongkongu.

Jihokorejský prezidentský palác Cheongwadae dne 4. července prohlásil, že v reakci na nedávná revizní a kontrolní opatření japonské vlády týkající se polovodičových materiálů vyvážených do Jižní Koreje, bude aktivně usilovat o diplomatický reakční plán, který by přiměl Japonsko, aby stáhlo příslušná opatření.

Téhož dne ředitel Národního bezpečnostního úřadu Cheongwadae Chung Eui-yong řídil konferenci stálého výboru státního bezpečnostního výboru. Z konference vyplývá, že zmíněná japonská opatření kontroly vývozu mají odvetný charakter, což nejen očividně porušilo ustanovení Světové organizace obchodu, ale také to není v souladu se svobodným obchodem. Jihokorejská vláda již zavedla diplomatická reakční opatření, například podala ke Světové organizaci obchodu žalobu.

Japonská strana dne 1. července prohlásila, že posílí přezkum a kontrolu polovodičových materiálů vyvážených do Jižní Koreje a vyloučí Jižní Koreu z Bílého seznamu obchodu.

Jihokorejské ministerstvo zahraničí dne 2. července v této souvislosti vyjádřilo vážné obavy, domnívá se, že to přinese negativní vliv do jihokorejsko-japonských vztahů. Jihokorejská vláda uvedla, že se jedná o ekonomické odvetné akce uložené japonskou vládou vůči Jižní Koreji po jihokorejském rozsudku případu ohledně nároku na nucenou práci.

Na ulicích ho neuvidíte, nespatříte ho v kavárnách, úřadech, obchodních centrech, je na první pohled nepostřehnutelný, ale je zde a zuří v pozadí všeho zjevného a zřejmého, co se nám staví před oči. Je to boj Masarykova lidu za pravdu a proti lži nepřátel našeho národa. Byl zde už počátků našeho státu, kdy se proti Masarykovi srotili agrárníci, nenárodní šlechta, klerikálové, komunisté a sudetští Němci. Do ilegality odešel Masarykův lid za německé okupace, zmátořil se až ve třech letech po ní, a do ilegality se nuceně odebral znovu v době totality komunistické. Vyšel z ní až po sametu 1989 s nepřáteli už pozměněného druhu, než byl původní prvorepublikový. Agrárníci, nenárodní šlechta, klerikálové a nikoliv už sudetští Němci, ale jejich čeští nohsledi, utvořili jakousi alianci masarykovských nepřátel s Havlem a Schwarzebergem coby jejími představiteli nejtypičtějšími, zatímco komunisté přešli de facto na stranu Masarykova lidu.

Ale byla zde i důležitá obměna další: svět kolem nás, resp. ta část světa, do které nás po sametu prezident Havel zavedl, byla stokrát přátelštější vůči protimasarykovské alianci, než vůči Masarykově lidu. Navíc měla i peníze a též díky jim přešla téměř všechna naše média do rukou protimasarykovské aliance - a Masarykův lid se proti ní ocitl bezbranný s výjimkou jediného. Na jeho straně zůstala pravda. Jenže bez přístupu k médiím nebylo jak tuto pravdu lidu sdělovat – a pravda tak dál pokračovala v cestě ke svému pomalému, ale o to jistějšímu zániku, s nímž se samozřejmě pojilo i defititivní vymizení Masarykova lidu.

A jako se v hodinách nejtragičtějších zrodil zázrak na Marně či u Stalingradu, zrodil se tehdy i zázrak zrodu internetu. Natolik dostupného, že si jej dokázali pořídit i ti nejposlednější z družiny Masarykovy. Vše předtím jim bylo odepřeno, tisk, rozhlas a televize – a teď se před nimi objevilo médium, u něhož nestál nikdo, žádný úřad, který by jim do něj zakazoval vstoupit - a oni do něj tedy vstoupili. Stvořili weby, oslavující vše, co nemohli dříve oslavovat, a sdělující lidem pravdu, která jim dříve sdělována být nemohla.

A pravda, položená už na máry a připravená k odvozu k čerstvě už vyhloubené díře, začínala těmi zprávami nového média znovu ožívat. Z počátku přijímána jen hrstkou lidí, která se časem začala rozrůstat, takže dnes čítá už i desetitisíce. Ve srovnání s miliony, polykajícími informace z oficiálních médiíí, sice jen kapka v moři, ale proti situaci bezprostředně posametové přece jen pokrok.

Takže situace v našich médiích vyhlíží dnes takto: aliance protimasarykovská má pro prosazování a šíření své politiky k dispozici v podstatě všechen náš tisk, všechen rozhlas a mohutnou finanční podporu i ze zahraničí (Tiger Holding Four – USA /Soros/ - podporuje Seznam.cz, Novinky.cz a Stream.cz), (Greenberg investment B.V – Holandsko /Soros/, a Innterscope Limited – Britanie /Soros/ vlastní společně Czech Media Invest financující např. Blesk) - zatímco Masarykův lid se soustředěné přepadové palbě ze všech těchto i dalších moždířů propagandy brání z podzemních nechráněných stanovišť internetu. Bez peněz, bez jakékoli podpory státu či ze zahraničí a vlastně jen v naději, že pravda Husova a Masarykova se opět stane pravdou našeho lidu ve státě obrozeném a svébytném. A nikoliv už tedy ve státě pouze severoatlantickou pravdou svázaném a proto i vazalském, jakým je dnes. Ve státě, v němž bude znít celá škála hlasů a njikoli hlas jen jeden. Ve kterém bude na všech úrovních žít diskuse rozličných a třeba i zcela protichůdných názorů, z jejichž střetu – jak nás Masaryk učil - jedině může vzejít správné řešení. Ve kterém se tzv. fejky čili desinformace nebudou hledat výhradně jen na straně masarykovských internetových webů, jak se to s velkou pompou právě v těchto dnech připravuje, ale všude, a tedy i na straně médií oficiálních. A že nám tedy např. právě tato média oficiální prozradí něco málo i o onom fejku nejostudnějším a nejvýmluvnějším, a totiž o plynovém útoku syrských sil v Dauhá, který v médiích celého západního světa a tedy i u nás rozpoutal bouři – a který se vůbec nestal. Ve kterém noviny a časopisy nebudou všechny vyluzovat totéž, ale každý z nich bude mít svou vlastní tvář a postoj - a nebude tudíž Reflex jako Respekt, Právo jako MF Dnes a ČT jako Nova. V němž nebudou novináři Masarykova lidu za zveřejnění článku vyslýchání policií, jak se to dnes děje ostravskému novináři Břetislavu Olšerovi, a jeho kolegové nezůstanou na věčné časy jen skloněni nad internertovou klávesnicí a na věčné časy též bez jakékoli odměny za svoji práci. A to jen za ten svůj hřích, že vyslovují názory a ideje zakladatele tohoto státu.

A kdo je vůbec víc a výš než náš někdejší prezident, že nad jeho odkazem se u nás dnes nese tak hluboké a podivné ticho?

Lubomír Man