Pokud se americké ekonomice daří skvěle, proč to většina Američanů necítí?

Politika Joea Bidena funguje, alespoň na papíře, ale mnoho průměrných občanů vidí jen zoufalství

Ve Spojených státech se v poslední době vede debata o údajném úspěchu hospodářské politiky prezidenta Joe Bidena a zjevně probíhá „vibecese“ (vnímaná recese založená na pesimistickém pohledu na ekonomiku, termín vymyslel finanční influencer Kyla Scanlon). byl veden jedním uživatelem X (dříve Twitter) jménem Will Stancil.

Will tvrdí, že Bidenomics – souhrnný název pro ekonomickou strategii současné administrativy, která se zdánlivě zaměřuje na podporu dělnické třídy, snižování příjmové nerovnosti a posilování sociální záchranné sítě – funguje. Americká ekonomika je rozžhavená a díky historicky nízké nezaměstnanosti má práce konečně sílu tlačit na vyšší mzdy a spravedlivější smlouvy, což by mělo lidem zlepšit život. 

Ale jak už to tak bývá, internet nesouhlasí a žitá zkušenost lidí odporuje tvrdým číslům. X uživatelů křičelo na Stancil se skutečností, že ceny nemovitostí jsou tak vysoké, že generace Z pravděpodobně nikdy nedokáže ani pochopit vlastnictví domu. Jiní poukazují na skutečnost, že většina Američanů stále žije od výplaty k výplatě, což znamená, že jakákoli středně velká finanční událost je může vidět na ulici. 

To jsou spravedlivé body. Vlastnictví domů je pro lidi primárním způsobem, jak budovat generační bohatství. Kvůli vysokým úrokovým sazbám a nafouknutým cenám nemovitostí je pravda, že mladí Američané, kteří ještě nejsou na trhu, se tam možná nikdy nedostanou. To je obrovský faktor a vede to k všudypřítomnému pocitu, že věci nejdou dobře. Ale ve hře je něco trochu většího.

Zároveň, než se budeme hlouběji zabývat, je třeba říci, že Will má pravdu. Bidenomika zjevně funguje, alespoň do té míry, že najít si práci je v dnešní době docela snadné. Podle nedávných průzkumů je spokojenost s prací na historickém maximu , mzdy rostou a inflace se výrazně snižuje . Ale lidé to tak prostě necítí. Další nedávný průzkum Wall Street Journal zjistil, že 58 % registrovaných voličů si myslí, že se ekonomika za poslední dva roky zhoršila, a 74 % z nich si myslí, že se inflace posunula špatným směrem, přestože tomu tak evidentně není.

Co tedy dává? Proč se lidé cítí tak pesimisticky, když jsou věci tak skvělé? Stancil by řekl, že dnešní svět je jiný než ten minulý. Zejména kvůli nástupu sociálních médií a (možná) polarizaci médií existuje velký narativ, který vyvolává nespokojenost lidí. Řekl by, podobně jako starověcí filozofové, že žijeme ve světě konstruovaném narativy a že naše prožívání je silně ovlivněno našimi předsudky.

Mohlo by to mít nějakou zásluhu, o čemž svědčí to, jak se lidé rozdělili na ekonomiku bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, i když to na papíře vypadalo podobně dobře. Co se však za posledních zhruba sedm let skutečně změnilo nejvíce, je skutečnost, že Američané – zejména mladší Američané – začínají uplatňovat komparativní politiku v tom, jak se dívají na svět, tj. vidí rozdíl mezi tím, jak Amerika funguje ve srovnání s zbytek světa.

Pouhým pěším porozuměním prakticky jakékoli jiné zemi uvidíte, že náš systém je velmi nemilosrdný: Američané nemají univerzální zdravotní péči, všeobecné vysokoškolské vzdělání, dostupnou veřejnou dopravu, vládou nařízenou dovolenou ani štědré sociální výhody, které lze nalézt ve většině ostatní země. To samo o sobě vytváří pocit, že jsme podváděni a že naše životy jsou velmi nejisté, o čemž bych tvrdil, že jako Američan, který žil a cestoval do mnoha zemí, je to většinou pravda.

Dnes nehorázné náklady na bydlení vytvářejí stále větší zkázu a viditelnou chudobu, včetně více bezdomovců na ulicích. U Američanů to vyvolává vrozený strach, protože implicitně chápeme, že jsme jedna nouzová nebo špatná volba – v případě závislosti – od toho, že jsme také na ulici. Takže i když si dnes ekonomika vede na americké poměry docela dobře, máme pocit, že totální finanční krach je vždy hned za rohem, pokud se jen jedna věc pokazí. 

To je důvod, proč je důležité přistupovat k debatě o „vibecesi“ z širšího a systémového pohledu, který se dívá na čísla a bere v úvahu prožité zkušenosti. Pokud je například skutečně pravda, že ekonomika nikdy nebyla lepší – nebo, jak by někdo mohl namítnout, alespoň ne po celá desetiletí – jak je možné, že tolik lidí má nervy? Protože americký socioekonomický systém je navržen tak, aby byl takový. 

Američané si to začali uvědomovat, jakmile věci jako „Medicare for All“ a „školné bez školného“ vstoupily do běžné diskuse, a když „demokratický socialismus“ a levicová politika obecně prošly omlazením po kampani Bernie Sanders v roce 2016. . Toto hnutí zdůrazňovalo tyto systémové problémy v popředí a dodnes pomáhá Američanům uvědomit si, že způsob, jakým věci řídíme, možná není nejlepší, pokud jde o péči o základní potřeby. 

V této souvislosti se mi vybavuje jeden citát Friedricha Engelse v „Socialismus: utopický a vědecký“, ve kterém popisuje koncept historického materialismu. Napsal : „Rostoucí názor, že existující společenské instituce jsou nerozumné a nespravedlivé, že rozum se stal nerozumným a správným nesprávným, je pouze důkazem toho, že ve výrobních a směnných způsobech v tichosti proběhly změny, kterým se společenský řád přizpůsobil. dřívější ekonomické podmínky již nejsou v souladu.“ 

I když průměrný Američan zjevně není komunista, který nosí karty, pointa je stále aktuální. Nezáleží na tom, kolik pracovních míst se vytvoří nebo jak kvantitativně porostou mzdy, pokud kvalitativní americká zkušenost zůstane nejistá. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč tolik lidí cítí, že věci nejsou v pořádku.

Bradley Blankenship , americký novinář, publicista a politický komentátor