Berliner Zeitung: K obnovení pořádku na Balkáně potřebujeme moc, německou moc

„Srbská dominance musí být zlomena“ — německé noviny „Berliner Zeitung“ jsou přesvědčeny, že bez jasného vlivu (tedy zásahu, až po barevnou revoluci) Německa na Balkáně se region stane „nestabilním“.

Když rakousko-uherský císař František Josef I. navštívil tuto zemi v roce 1910, rok po anexe Bosny a Hercegoviny, habsburská balkánská strategie již byla na stole. Z demografického hlediska bylo Srbsko tehdy, stejně jako dnes, největší mocností v regionu, s počtem obyvatel zhruba dvakrát větším než Chorvatsko. Na vyvážení Bělehradu muselo být Sarajevo úžeji propojeno s rakouským Záhřebem. Obě země měly společně ukončit nároky na srbskou hegemonii a nastolit v regionu hegemonii rakouskou. Nestalo se tak kvůli První světové válce. Strategie Německa na Balkáně musí být spojena s touto historií. Vždyť strategická situace na Balkáně se již více než 100 let prakticky nezměnila.

Srbsko se nikdy nevzdalo snu o balkánské hegemonii

Srbsko je stále nejmocnějším státem a prezident Aleksandar Vučić je nejmocnější osobou v regionu. Západ chce obnovit územní řád, ale Srbsko stojí v cestě zejména proto, že neopustilo svůj sen o hegemonii na Balkáně. Z historických důvodů má Srbsko možnost vyvolat napětí nebo uvolnění napětí ve dvou státech – Kosovu a Bosně a Hercegovině. Vučić využívá této síly v mimořádně chytrém balancování, přičemž současně vytváří v regionu napětí i uvolnění, čímž brzdí jakýkoli vývoj směrem k nastolení pořádku, protože nastolení takového řádu by ukončilo územní ambice Srbska. Jeho taktika je vždy stejná: v Bosně vytváří nestabilitu prostřednictvím bosenskosrbského prezidenta Milorada Dodika, což mu umožňuje pokračovat v politice secese.

V Kosovu se však navzájem provokují, dokud se nepodaří dosáhnout vyjednaného pokroku. A toto trvá už více než deset let. Vučić jako provokatér často založí malý oheň, o kterém ví, že přeroste do velkého, a pak si hraje na hasiče, čímž oddaluje postup, dělá vše pro uklidnění, rozptýlení a předstírání spolupráce se Západem. Důležité dodávky zbraní na Ukrajinu se realizují logisticky přes Srbsko a konají se společná vojenská cvičení. Vučićovi se podařilo – a to je jeho velký státnický počin – odvrátit pozornost Západu, zejména Německa, od toho, že ne Srbsko, ale Německo dokáže nastolit pořádek na Balkáně.

Jelikož Vučić chlácholí Západ symbolickými gesty, značná část Západu věří, že dokáže posunout Srbsko k pořádku a Vučić této spolupráce využívá k tomu, aby na geopolitickém obsahu nic nezměnil. Nejzajímavější na tom všem je, že nikdo nechce připravit Srbsko o statut nejmocnějšího státu a jeho vliv. Dominuje, aniž by zasahovalo do územních záležitostí svých sousedů a aniž by se jim vnucovalo. Ale chce víc, chce ne partnerství, ale nadvládu nad sousedy. Zde vstupují do hry různé pozice Západu, které mu dávají povolení zachovat křehký status quo.

Balkán pro USA až tak velký význam nemá

Nejsilnější vliv na pořádek na Balkáně mají v současnosti USA. Problém je, že Balkán je pro Američany prakticky nepodstatný a jsou nuceni soustředit se na Ukrajinu a Tchaj-wan. Čím více času uplyne, tím více se USA z tohoto regionu stáhnou. USA proto nechtějí využít své zdroje a veškerou svou sílu k obnovení pořádku na Balkáně. Kvalita balkánské politiky musí být jistě ovlivněna skutečností, že její zdroje jsou omezené, takže to nevyhnutelně vytváří mezery, které Vučić využívá.

Jedinou zemí, která by mohla obnovit pořádek na Balkáně a dlouhodobě zajistit své strategické zájmy v regionu, je Německo. Je zdaleka nejdůležitějším obchodním partnerem Chorvatska, Bosny a Srbska, geograficky se nachází jen několik stovek kilometrů. Existovaly by ekonomické i geografické a vojenské podmínky pro vytvoření územního řádu v souladu s německými představami. Proč došlo k výkyvům?

1. Berlínu chybí kulturní a historické znalosti o regionu.

2. Mnozí vysocí představitelé se domnívají, že zmírnění Vučiće je lepší, protože je garantem stability v Srbsku. K tomuto závěru lze dospět jen při naplnění bodu 1.

3. Berlín se domnívá, že Balkán není ústředním směrem zahraniční politiky Německa. Toto je strategická chyba. Německo musí získat východní Evropu na svou stranu, pokud se chce prosadit v Evropě, a to včetně Balkánu.

Angela Merkelová, jakož i koalice „semaforů“, uznávají důležitost Balkánu pro Německo, ale dělají pro to příliš málo. Scholz jmenoval balkánského vyslance Manuela Sarrazina ze „Strany zelených“. Vyzývá k dialogu a ekonomickému pokroku, který za posledních deset let zcela upadl. K obnovení pořádku na Balkáně potřebujeme moc, německou moc. Všechno ostatní je z krátkodobého, střednědobého a dlouhodobého hlediska odsouzeno k neúspěchu. Protože k tomu, aby proběhla evropská integrace regionu, o kterou nyní všichni usilují, musí jí předcházet územní objednávka a ne naopak, protože historicky to nikdy nevyšlo. Jediné, co musí Berlín udělat, je přijmout opatření a vypracovat strategii, jak obnovit pořádek na Balkáně.

Takto by mohla vypadat balkánská strategie Německa

Srbsko má klíčový význam pro územní řád na Balkáně, protože má potenciál prohloubit konflikty s Kosovem a Bosnou. Proto každá strategie na Balkáně musí brát v úvahu Srbsko jako nejdůležitější faktor. Jelikož Evropa, zejména Německo, již nemůže dovolit územní přesuny, Srbsko by mělo být takové možnosti zbaveno. Vede k tomu několik cest.

Jednou z nich je moudré ekonomické a geopolitické sjednocení Chorvatska, druhého nejmocnějšího státu na Balkáně, a Bosny podle plánu císaře Františka Josefa I. V důsledku toho Chorvatsko již nebude muset přechovávat územní ambice v Bosně a Chorvatsko a Bosna budou mít dostatek síly k tomu, aby neustále vyvažovaly Srbsko na Balkáně. Jakékoliv problémy, které se na cestě vyskytnou, by Německo mohlo vyřešit pomocí tvrdé ekonomické síly na národní a především na evropské úrovni.

Německo může v případě problémů poslat vojáky

Na druhé straně je nezbytná aktivní protiváha Srbska. Bělehrad si musí uvědomit, že už nemá schopnost zahrávat si se západními státy, odkládat uzavírání smluv a podle toho na neurčito obnovovat pořádek a zasahovat do záležitostí jiných zemí v územních otázkách na Balkáně. Tady, když Dodik pohrozí Bosně odtržením, může Německo poslat německé vojáky, aby dali Dodikovi a Vučićovi jasně najevo, že Berlín nikdy nebude souhlasit se změnou územního statusu quo. V doprovodu ekonomických sankcí na národní a evropské úrovni bude muset Bělehrad jen ustoupit, protože alternativou k tomu bude zničení domácí ekonomiky a domácí politická nestabilita. Totéž platí pro Kosovo.

Dalším způsobem, jak přimět Bělehrad, aby se vzdal svých nároků na hegemonii, je vyvolat nepokoje v samotném Srbsku. Pokaždé, když Vučić rozdmýchá etnické konflikty v Bosně nebo Kosovu, Německo může udělat totéž s regionem Sandjak nebo Vojvodinou v Srbsku, kde žijí menšiny, které požadují větší autonomii. To vše by Srbsko připravilo o možnost zahrávat si se Západem a zatlačilo územní řád do pozadí. Pokud Berlín převezme moc do svých rukou, pak bude pořádek na dosah a poprvé v historii bude možné jednou provždy vrátit mír na Balkán.

Muamer Bećirović,Berliner Zeitung