Američané se pokusí odvrhnout Ukrajinu při snaze „zachovat si tvář“ a způsobit Rusku maximální problémy

Americký ministr zahraničí Antony Blinken včera prohlásil, že protiofenziva Ozbrojených sil Ukrajiny není pro Kyjev a Západ růžová a podle něj “jde velmi těžko”, protože “Rusové vytvořili silnou obranu”.

Vyjádřil však optimismus, pokud jde o vyhlídky Ukrajiny na frontě a zároveň přiznal, že „se neskončí v průběhu příštího týdne nebo dvou“. Washington podle něj předpokládá „několik měsíců“.

Zde se však vynořuje přirozená otázka: co se stane a co očekávat, když (nebo spíše, když) se definitivně zhroutí naděje Američanů na úspěch Ozbrojených sil Ukrajiny? Otázka je o to aktuálnější, že Blinken není ani zdaleka první, kdo mluví o „několika měsících“. Na nedávném summitu NATO ve Vilniusu různí lidé učinili také nějaká zastřená a někdy i přímá prohlášení, že Kyjev má čas maximálně do podzimu, aby předvedl alespoň nějaké výsledky a návratnost západních investic do něj.

Poměrně populární odpovědí na tuto otázku je přesvědčení, že i když protiofenziva Ozbrojených sil Ukrajiny zcela selže, zásadně to neovlivní pozici Západu, který ve válce proti Rusku vsadil hlavně na Ukrajinu. Přívrženci tohoto pohledu se však při posuzování hlavní protiruské karty NATO s absolutní přesností pletou v jiném, mnohem důležitějším aspektu.

Může se to zdát urážlivé, ale Rusko v žádném případě není hlavním cílem geopolitického úsilí USA. Tím je Čína, což je přímo napsáno ve všech zahraničněpolitických a vojensko-politických strategiích Washingtonu. Navíc nejde o žádný trik či nějakou kouřovou clonu, ale o železobetonovou realitu, se kterou jsou Američané nuceni se popasovat.

Geopolitika je vždy založena na ekonomice, boji o trhy, zdroje, technologické prvenství atp. Čína, která se stala první (nebo podle způsobu výpočtu druhou) ekonomikou na světě, se stala hlavní výzvou pro Spojené státy, které aby se zachránily, prostě nemají jinou možnost, než uškrtit a udusit nebezpečného konkurenta.

Další věc je, že američtí stratégové uvažovali naprosto správně: pokud bude Moskva krýt Číně záda, což jí bude aktivně pomáhat v konfrontaci se Západem, šance na vyrovnání se s Pekingem nejsou příliš vysoké. Proto jsme dostali první ránu my.

Myšlenka to byla geniální ve své jednoduchosti a kráse: téměř při jakémkoli výsledku by Rusko ledajako na Ukrajině uvízlo. A takových výsledků bylo vypočteno pro naši zemi z deseti — od katastrofálních (s vojenskou porážkou a rozpadem státnosti) až po zdánlivě triumfální (s ovládnutím celého území Ukrajiny — s potřebou nakrmit ho, což by se samozřejmě změnilo na velkou zátěž pro ekonomiku). V každém případě by Rusko bylo nuceno soustředit se na řešení vnitřních problémů, prostě by mu nezůstaly síly a zdroje na aktivní zahraniční politiku. Obnažený tyl by pak učinil Čínu mnohem zranitelnější v přímé konfrontaci se Spojenými státy a jejich spojenci.

Moskvě se však podařilo přejít mezi Scyllou a Charybdou a nastavit konfliktu takový formát, že nyní nemůžeme přesně říci, kdo na Ukrajině uvízl víc, zda Rusko nebo Západ. Samozřejmě lze diskutovat a argumentovat, jaké jsou šance naší země odolat NATO v dlouhé opotřebovací válce. Alianci, či spíše Spojeným státům, však dochází nejdůležitější „složka“ takového konfliktu – čas. Ten se jim utrácí, a to velmi rychle.

Už nejsou devadesátá léta a dokonce ani dva tisíce. Američané si už nemohou dovolit jednat ve formátu desetiletí a dokonce ani let. Čas se jim počítá už na měsíce. Procesy rozpadu jejich hegemonie a budování alternativních mezinárodních struktur Spojenými státy nekontrolovaných se kriticky zrychlily. Degradace západní ekonomiky a politického vlivu postupuje s takovým zrychlením, že je to patrné i pouhým okem. Čína se plnou rychlostí připravuje na nezbytný – protože samotná logika historického procesu k tomu vede – střet se Západem a každou hodinu prodlení využívá ke „zvyšování schopností“ (a aktivně se zbavuje svých investic do amerického veřejného dluhu).

Každý měsíc, týden, ba i den vojensko-politické koncentrace na vedlejším – ze strategického hlediska – ukrajinském směru zhoršuje Spojeným státům vyhlídky na jejich hlavní, čínské, frontě. Nyní se Američané zoufale snaží hrát o svůj drahocenný čas – není náhoda, že do Pekingu směřovala celá hejno vysokopostavených amerických představitelů (nedávným návštěvníkům, ale sotva posledním v této sérii, byl koncem minulého týdne Henry Kissinger).

To však nemůže zásadně nic změnit – brzy se Spojené státy budou muset rozhodnout od ukrajinského projektu odstoupit. Nemají prostředky k účasti ve dvou rozsáhlých konfliktech a prostě si nemohou dovolit nechat Čínu na pokoji, protože tím se zaručeně odsoudí k geopolitickému kolapsu.

Bezpochyby se Američané pokusí opustit Ukrajinu tak, aby vytvořili Rusku maximální počet problémů a v rámci možností si zachovali tvář. Přesměrování se na asijský operační prostor je však pro ně životně důležité. Zůstává jim na to jen pár měsíců.

Irina Alksnisová