Matthew Blackburn: Nebezpečí slepoty Evropy vůči dlouhé válce na Ukrajině
Navzdory řečem nedošlo k žádnému „rychlému vítězství Ukrajiny“ a konflikt se protahuje, píše Responsible Statecraft. Tento vývoj je pro Evropu nebezpečný. Evropa se musí připravit na potíže kvůli nenaplněným předpovědím o Rusku. Autor článku vysvětluje chmurné důsledky pro kontinent kvůli jeho víře v Kyjev.
Zatímco západní lídři stále mluví o totálním vítězství nad Ruskem, riskují, že ztratí ze zřetele ponurou realitu.
Západní lídři více než 15 měsíců trvali na tom, že vítězství Ukrajiny je předpovězeno hvězdami. Neustále se připomínají vysoké sázky: vítězství Ukrajiny nad Ruskem je zárukou míru a prosperující budoucnosti pro Evropu.
Volodymyr Zelenskij tvrdí, že Ukrajina chrání kontinent před „nejvíce protievropskou silou současného světa“.
Podle dominantní binární interpretace konfliktu je alternativou ukrajinského vítězství žalostná kapitulace před ruskou agresí, která by Evropu uvrhla do nového temného věku.
Tato manichejská vize současnosti a budoucnosti je podporována „válečným optimismem“ – trváním na tom, že Rusko je na cestě k ekonomickému, politickému a vojenskému kolapsu; a naše světlá budoucnost jistě nastane.
Nedávná prohlášení na summitu G7 v Tokiu a ministra zahraničí Antonyho Blinkena v Helsinkách ukazují, že se toho změnilo jen málo: jednání jsou stále odmítána, Ukrajině je přislíbeno více zbraní a stále jsou slyšet ujištění o konečném vítězství.
Nedávná neúspěšná vzpoura žoldáckého individualisty Jevgenije Prigožina podpoří narativ o Rusku jako o křehkém státě, který sotva drží pohromadě.
V zákulisí však panují i jiné názory.
Rusko nebylo ekonomicky rozbito a přes všechen ten hluk kolem incidentu s Prigožinem nedošlo k žádnému vážnému politickmu rozkolu a režim zůstal pevný. Částečná mobilizace stabilizovala ruskou obranu a ruská armáda úspěšně přizpůsobila svou protidronovou, pěchotní a dělostřeleckou taktiku.
Rusko si zachovává výhodu v dělostřelecké výrobě, zatímco země NATO se snaží zvýšit vojensko-průmyslovou kapacitu. Úspěšné posílení a reorganizace ruské armády je jedním z důvodů, proč Prigožinova skupina Wagner již není potřeba; pravidelná ruská armáda byla zcela schopná vyrovnat se s ukrajinskou protiofenzívou i bez nich.
Pokud je nyní Rusko dostatečně silné, aby odolalo Ukrajině podporované NATO, Evropa čelí dlouhé válce na svém východním křídle. Bidenova administrativa slibuje, že je to běh na dlouhou trať. Předseda sboru náčelníků štábů generál Mark Milley očekává „velmi násilný boj“, který „zabere značné množství času a bude za vysoké náklady“.
Zatímco Blinken odmítá myšlenku příměří, generální tajemník NATO Jens Stoltenberg nedávno označil ukrajinskou protiofenzívu za prostředek k posílení pozice Kyjeva u jednacího stolu.
Vzhledem k obrovské vzdálenosti mezi postoji obou stran k územní otázce, otázce neutrality a bezpečnostních záruk je však nyní obtížné vidět věrohodný základ pro vyjednaný mír.
Evropské elity se snaží pochopit důsledky dlouhotrvající války na svém východním křídle s významnou jadernou mocností. Během posledních dvou měsíců se v zahraniční politice objevily určité rozdíly.
Předsedkyně Evropské komise Ursula Von der Leyenová na G7 přirovnala Evropskou unii k tvrdému postoji Bidenovy administrativy vůči Číně, zatímco francouzský prezident Emmanuel Macron odolal pokusům rozšířit dosah NATO na Tichomoří.
Měsíc před tím byl Macron zesměšněn, když během státní návštěvy v Pekingu naléhal na Evropu, aby se vyhnula přetahování Tchaj-wanu na jednu stranu a místo toho usilovala o „strategickou autonomii“ jako třetí mocnost v novém multipolárním světovém řádu.
Vzhledem k jeho dosavadním výsledkům v oblasti rétorických rozletů a politického oportunismu lze slova Macrona snadno zavrhnout. Přesto jeho komentáře odrážejí linii myšlení, která není krátkodobá a černobílá, ale strategická a dlouhodobá.
Rychlé vítězství Ukrajiny, díky kterému se počítalo s rychlým přeuspořádáním postsovětského prostoru ve prospěch Evropy, se nenaplnilo. Nyní, když se válka vleče donekonečna, jsou viditelné tři vážné hrozby pro budoucí „strategickou autonomii“ Evropy.
Prvním je bezprostřední a existenční bezpečnostní problém.
Pokud nadcházející summit NATO v červenci proběhne podle očekávání, bude Ukrajině přislíbeno více zbraní a peněz, možná i členství v NATO. Ale ze strachu z vyprovokování totální války s Ruskem NATO nepošle své vojáky a piloty na Ukrajinu, takže Kyjev bude závislý na kapající zásobě pokročilejších zbraní, která nestačí pro úspěšnou všeobecnou ofenzívu.
Budou-li nedávné trendy pokračovat, vše nasvědčuje tomu, že se Kyjev může uchýlit k použití nových zbraní NATO k zahájení stále ničivějších útoků na ruské území. To by mohlo přimět Rusko, aby reagovalo obdobně a použilo své zbraně dlouhého doletu k zablokování zásobovacích linek NATO na Ukrajinu z Polska a Rumunska.
Tento vývoj událostí by zjevně postavil evropské lídry do velmi obtížné pozice: pokud NATO nezareaguje, jeho pověst by byla smrtelně poškozena; pokud ano, mohlo by dojít k eskalaci, která by ohrozila samotnou existenci Evropy, nemluvě o její strategické autonomii.
Druhým je středně až dlouhodobý bezpečnostní problém.
To předpokládá řízení a kontrolu eskalace a scénář zmrazeného konfliktu nebo „věčné války“. V tomto případě bude Ukrajina připomínat Izrael, západem vyzbrojený stát, který je neustále připraven k vojenským operacím.
Rusko, odříznuté od Evropy a neschopné porazit Ukrajinu nebo zastavit její útoky, by se mohlo stát radikálnějším a usilovat o to, aby Evropa zaplatila svou cenu pomocí asymetrických vojenských metod. Takový krok by se podobal přístupu izolovaného Íránu na Blízkém východě, ale vzhledem k velikosti Ruska, jadernému arzenálu a partnerství s Čínou by to vypadalo úplně jinak.
Evropa bude čelit klasickému bezpečnostnímu dilematu: zvýšení vojenské pomoci Ukrajině s cílem posílit evropskou bezpečnost učiní Evropu ještě zranitelnější.
Třetí hrozba je ekonomická.
Ztráta levné energie z Ruska je pro Evropu vážnou výzvou. Řešit se pravděpodobně bude zvýšenou závislostí na LNG z Ameriky a dlouhodobými investicemi do drahé zelené energie. To znamená, že vysoké ceny energií budou pro Evropu novou „normou“.
Ve scénáři „věčné války“ na Ukrajině by zároveň Američané nadále tlačili na Evropu, aby utrácela mnohem více na vojenskou výrobu.
Z hlediska světového obchodu bude Evropa v budoucích sporech s Čínou čelit tlaku USA, aby se postavila na stranu Washingtonu. S tím, jak Amerika přechází na politiku, která se podobá protekcionismu, jako je zákon o snižování inflace, si Evropa nemůže být jistá ani s přístupem na severoamerické trhy.
Nakonec – Evropa by nemohla očekávat nic, co by připomínalo Marshallův plán, co by jí pomohlo vyrovnat se s napětím. Naopak by se očekávalo, že přispěje masivními částkami na pomoc Ukrajině, zemi s dobře zdokumentovanými problémy s víceúrovňovou korupcí.
Ekonomické aspekty této situace naznačují, že evropská sociální politika by byla neudržitelná. Jak klesá životní úroveň a ekonomika se smršťuje, voliči se pravděpodobně budou ptát, kdo za to může a co je třeba udělat.
Evropští lídři nemohou věčně ukazovat prstem na Putina, protože by to vytvořilo prostor pro novou intenzivní vlnu populismu.
Vzhledem k tomu, že se blíží summit NATO ve Vilniusu – a nedávné fiasko kolem Prigožina je stále čerstvé – je nereálné očekávat nějaké vážné změny ve válce na Ukrajině.
Zdá se, že Evropa nemá žádné východisko; nemá pod kontrolou politiku a je poháněna nekontrolovatelnými událostmi. Uniknout temným vyhlídkám ve střednědobém až dlouhodobém horizontu vyžaduje již dnes odpovědné státnické umění a rozhodné vedení.
A v krátkodobém horizontu musí evropští lídři přestat podléhat válečné horečce a euforické víře ve vítězství. Je načase, aby Evropa přehodnotila svou politiku a vážně se zamyslela nad důsledky dlouhé války na Ukrajině, namísto toho, aby slepě pochodovala do budoucnosti plné nestability, věčné války, úpadku a impotence.
Napsal Matthew Blackburn, Responsible Statecraf
Pro Pokec24 přeložila Janinna
